Near death experience
Včera v 14:34 | Alena Ludvíková
Myslíte NDE ( near death experience ) ? Tedy odpoutání té nehmotné části naší bytosti od hmotné? To se se údajně děje, když jsme blízko smrti. Člověk umírá a slyší třeba hlas lékaře, hlasité zvuky, má pocit, že pluje temným tunelem ( na jehož konci září světlo ), z výšky vidí své tělo ležící kupř. na operačním stole atp. O tom bylo už napsáno mnoho knih. Nejznámější je Moody, Rossová, Ritchie, Frank ... Četla jsem je, ale vlastní zážitek mi chybí, tak nevím.
Nebo je v tomto tématu myšleno pouhé odpoutání mysli od těla, když jsme něčím plně a mimořádně zaujati? Pak se naše mysl také odpoutá od těla - nic kolem nevnímáme, nevidíme, neslyšíme ( jak se říká ) jen to, co nás tolik zainteresovalo.
Jako dítě jsem bývala nesmírně zaujata četbou. Vzpomínám si, jak jsem tajně v noci pod peřinou při baterce četla ... svět kolem přestal existovat a já jsem se zcela ponořila do pro mne tak zajímavé knížky. Vůbec jsem nevnímala, že sedím skrčená, že mě peřina téměř dusí a baterka slabě svítí ... Vydržela jsem to téměř celou noc.
Ale při velké fyzické bolesti člověk vnímá bohužel hlavně své tělo. A právě, když nastane NDE, bolest ustoupí, každý se cítí báječně, chtělo by se mu navždy už zůstat v té sladké blaženosti. Tak tohle alespoň vyprávějí ti, kteří to prožili.
Co můžete k tomu dodat?
Jsem takový, jaký jsem ...
11. května 2012 v 8:46 | Alena Ludvíková
Podle slovníku cizích slov je originalita původnost, samostatnost, zvláštnost. Ale co je vlastně původní? Znáte latinské rčení, že pod sluncem není nic nového? ( Nihil novum ... ) Všechno už bylo řečeno, napsáno, vymyšleno. Nevím, zda je to tak, když kolem nás se stále něco nového vynalézá, děje, probíhá ... Ovšem z hlediska věčnosti ...?
Raději se vrátím k té originalitě čistě lidské. Každý z nás je vlastně originálem. Sám pro sebe a také pro své nejbližší. Říká se, že každý je nahraditelný. Necítím to tak. Pro mne je kupříkladu zcela nenahraditelná moje maminka. Už je to dávno, co zemřela, ale nikdo mi ji nikdy a ničím nenahradil. Také Vladimíra dosud nikdo nemohl v pravém slova smyslu nahradit. Sice už nežije, ale v mé mysli zůstal se svými zvyky, slovy, názory i gesty nezaměnitelný. To píšu o již zemřelých. O mých živých nejdražších platí přirozeně totéž.
A originalita uměleckého díla? Namaluji obraz, ale nemohu si být jista, jestli v něm neopakuji jen motivy a styl někoho jiného, který zůstal v mém podvědomí z minulosti. Napíšu třeba román, ale nepublikuji názory, zkušenosti a výrazy spisovatele, jenž se mi kdysi líbil?
Originální asi chce být každý. Tedy snad nejlepší je nic nepředstírat ( ani před sebou ), být přirozený - takový zkrátka jsem, takového mě přijímejte - , nikoho nenapodobovat, nekopírovat ani toho, koho obdivujeme ...
Moje sestřenka
10. května 2012 v 15:25 | Alena Ludvíková
Vzpomněla jsem si na svou sestřenku Hanku. Když jsem se narodila, bylo jí pět let. "Tak já jí nechám řízek," prohlásila se samozřejmostí - asi měla řízky ráda a myslela si, že mi udělá radost. Moje maminka ji milovala a vždy se na její návštěvu moc těšila. Také já jsem měla Hanku ráda, hodně mi povídala o svých zážitcích - hlavně s kluky - a já napjatě poslouchala starší, tedy zkušenější dívku. Když jsme šly spát, těšila jsem se na dlouhé, šeptem vyprávěné sestřenčiny příhody ... Byly jsme v pokoji samy, tak často jsme si šeptaly až přes půlnoc.
Chodíval k nám někdy pan M. Prý to byl bývalý režizér, v té době už zřejmě v důchodu. "Když se podívám na vaši neteř," říkal mamince, "cítím, že jsem ještě muž." Hanička se smála a vyvracela potom jeho tvrzení slovy: " To on se jen tak chlubí."
Jednou jsme obě jen tak vyběhly z domu v Sochařské ulici a proti nám šli dva mladí muži. "Krásná žabka," pronesl jeden z nich a s úsměvem se na sestřenku díval. Měla lehounké barevné šaty a krátká sukénka jí vlála kolem nohou. Ona však se pohoršila nad slovem "žabka", s despektem to opakovala a běžely jsme dál. Já však si to pamatuji dodnes. Přála jsem si být jednou tak hezká jako ona. Tenkrát jí bylo devatenáct let.
Nebo - bylo to přibližně ve stejné době- jsme se seznámily se dvěma vojáčky. Ten větší, hezčí a chytřejší se ovšem věnoval Hance, na mne zbyl takový kluk jako "ustřelené kecky", rozpačitý, s tvářičkami syslíka. Šli jsme společně do Stromovky a mně bylo trochu trapně. Věděla jsem, že vypadám ještě mladší, než jsem tehdy byla, tedy na méně než na čtrnáct. Pak jsme si večer posílali z okna na provázku psaníčka. To se mi líbilo. Ještě si vzpomínám, že mi ten vojáček poslal po skončení vojny odkudsi pohled.
Hodně jsme s Hankou prožily. Třeba s "Bohouškem" - o tom jsem už několikrát psala.
A tak zase příště ...
Nebyla jsem "cukrová panenka" ...
6. května 2012 v 11:44 | Alena Ludvíková
Slovo sladkost neznamená přeslazenost, tedy kýč. To nám říkali na škole. Je to asi tak.
Moc vzpomínám na sladké nastrojené holčičky, takové cukrové panenky, které se bály umazat. Měla jsem z nich legraci, protože já jsem bývala děvčetem, kterému bylo úplně jedno, co má na sobě, jaké má boty, svetříky nebo dokonce účes. Pochopitelně, že to tak nebylo stále. Asi v patnácti jsem začala o sebe trochu dbát a vybírat si oblečení i ostatní věci. Jen jedno jsem si od raného dětství důrazně vymiňovala. Sotva začalo jaro, zuřivě jsem odmítala nosit dlouhé punčochy. Byly hrozné. "Jedno hladce, druhé obrace", přízové, většinou světle hnědé - no pro mě děs. Chtěla jsem podkolénky, potom ponožky nebo chodit prostě naboso. Maminka se ovšem o mne bála, že prý nastydnu, ale já jsem o ty podkolénky sváděla přímo urputné boje. Nešetřila jsem argumenty, naslibovala všechno možné, jen aby mi maminka dovolila vzít si je. Pak jsem si v nich pyšně vykračovala a sledovala, jestli to ostatní holky vidí. Když jsem už byla starší, tak jsem si punčochy jednoduše srolovala - a neptala jsem se. Také jsem si přála nosit dlouhé vlasy. V nižších třídách jsem měla mikádo, to se mi rovněž nelíbilo. Když jsem sedala v kadeřnictví na točicí židli, která se dala vyšroubovat hodně vysoko, že mi nohy klinkaly skoro až u stolku, smlouvala jsem o délce vlasů. Maminka chtěla "do půlky uší", já si prosadila alespoň přes uši. Tak asi od deseti jsem už nosila copy nebo delší zvlněné vlasy.
Nikdy jsem nebyla "sladkou" holčičkou, ale své "rozmary" jsem měla, jak si dnes vzpomínám...
1. máj
3. května 2012 v 10:38 | Alena Ludvíková
Za "totáče" se první máj slavil povinně. Hlavně žáci škol všech stupňů museli jít do průvodu, na krku pionýrský šátek nebo modrou svazáckou košili, v rukou mávátka, transparenty a umělé květiny. Táhli jsme Prahou kolem vyzdobených výkladních skříní a oken, řvali pozměněná hesla jako: Máme víru v díru sýru místo MÁME VÍRU V SÍLU MÍRU nebo dříve: Školství v Čechách třikrát běda, když mu vládne rudý děda ( byl to ministr školství Z. Nejedlý ) či hodně nahlas: Nechceme svaz mládeže, když má rudé otěže - a podobně. U stánků jsme si kupovali sladkosti a vuřty s hořčicí. Mávátka jsme brzy zahodili do křoví nebo do košů, transparenty někam za vrata dvorků nebo je opřeli o dům a pak už jen pokřikovali po jedoucích alegorických vozech, ruce mastné od uzenin, chodidla odřená při dlouhém pochodu pražskými ulicemi, hlasy chraplavé od hlasitého vyřvávání hesel a překřikování ampliónů jásajících nad krásou 1. máje. Ale něco to mělo do sebe. Sešli jsme se k hromadnému odporu proti autoritám tehdejší doby. Unavení učitelé se snažili nás trochu usměrnit, ovšem nebylo snadné ovládnout smečku zdivočelých dětí a mládeže. Čím jsme byli starší, tím horší a neukázněnější jsme byli. Dnes je mi jasné, do jaké situace jsme přiváděli své kantory, ale tenkrát jsme měli ze všeho jen nehoráznou legraci. Často jsme z průvodu prostě utekli a šli někam úplně jinam - to podle věku. Jako malé děti jsme se ovšem drželi učitelů, také jim pomáhali rodiče, takže ty rošťárny byly podstatně menší, ale potom už ( my starší ) jsme "zdrhli" do parků, ke kioskům ( restaurace měly zavřeno ) nebo prostě někam jinam - a bylo nám dobře v tom společenství stejně smýšlejících kamarádů. Dospělí, pokud mohli, postupně mizeli také. V kině v týdeníku nebo v novinách jsme si pak přečetli o jásajících a nadšených davech pracujících, studentů a žáků ... a my jsme věděli své ...
Máte rádi sladkosti?
30. dubna 2012 v 10:36 | Alena Ludvíková
Sladkosti jsem milovala hlavně v dětství, ale i teď je mám ráda. Kdysi, když jsme bydleli v Ovenecké ulici na Letné, měl na rohu cukrárnu pan Školník. Chodila jsem tam často i sama, v ruce drobné penízky na cukrátka, kupovala jsem si SISINKY ( ty míval pro mne v kapse i dědeček, ale ten zemřel, když mi byly tři roky ), INDIÁNKY, MEJDLÍČKA a v létě zmrzlinu. Ty korunky jsem dostávala za odměnu, když jsem si nechala trhat první zuby od milé paní doktorky, která měla ordinaci také v Ovenecké ulici, nebo jsem byla mimořádně hodná, slušně jsem bez vybízení zdravila známé dámy, jež mi byly protivné, a nešklebila jsem se na jejich nafintěné dětičky.
SLADKOSTI samozřejmě nejsou jen cukrovinky. Známe sladké polibky, sladký spánek, sladký úsměv, sladká slova ...
Používáme slovíčko "sladký", chceme-li třeba označit nějakého nám milého člověka, nebo zase naopak v ironickém smyslu slova. Ale zní to hezky, když to hezky vyslovíme, ne? Němci mají rčení: Ton macht die Musik ( tón dělá hudbu ) - a je to pravda. Dvě stejná slova nemusí znít stejně.
Ovšem ani sladkosti nechutnají všem stejně. Někdo je miluje, druhý je nesnáší. Lidově řečeno: Proti gustu žádný dišputát ( contra gustorum non est disputandum ). Ostatně čokoláda je zdravá - a netloustne se po ní!
Už je to tak dávno ...
29. dubna 2012 v 15:45 | Alena Ludvíková
Už je to tak dávno, kdy jsem byla malá, kdy mě na každém kroku provázela maminčina laskavá a nabádavá slova. Žily jsme spolu samy ( bez táty ), ale bylo nám dobře. Svět se mi zdál bezpečným, plným dobrodružství, radostí a očekávání. Tak ráda bych se vrátila zpátky do té své dětské minulosti. Ale jak jsem už psala, chtěla bych znovu prožít prvních deset let života, pak už ne.
Minulost se nedá odepsat, nelze ji zapomenout, zahodit, změnit. Z minulosti vyrůstáme do budoucnosti, kterou si vytváříme cestou životem, plánujeme si další dny, měsíce i roky. Ale co bude, to skutečně nevíme, někdy nám předpoklady i plány zmaří třeba pouhé slovo nebo gesto někoho jiného, někoho blízkého či zcela cizího ...
Trauma z dětství ovlivní celý budoucí život. Vyvolává pocit úzkosti i v nejkrásnějších chvílích, v době klidu a štěstí. Vrací se ve snu, vyvstává nenadále při veselé zábavě, nikde neunikneš.
Minulost se vrací - věčné návraty, opakovaná bolest, překonávání zlých zážitků, hledání úniku, potlačování špatných vzpomínek ...
Únik do světa budoucnosti ze světa minulosti je pouze dočasný. Ale když se snažíme, to zlé se pomalu zahaluje oparem milosrdné mlhy, zapadá do hloubky podvědomí, rozplývá se v tom dobrém, co třeba právě prožíváme ...
Cesta do minulosti
24. dubna 2012 v 11:49 | Alena Ludvíková
Ve svých vzpomínkách vlastně cestujeme časem do minulosti. Ale jak daleko sahá naše paměť? Vzpomínám si docela dobře na dobu, kdy mi bylo tak kolem tří let. Vidím jasně tatínkovy kostkované bačkory s přezkou. Kostky se střídaly - jedna byla béžová, druhá hnědá. Kovová přezka se stříbrně leskla. Tatínek byl celý v bílém, na hlavě měl vysokou mikulášskou čepici se zlatým křížem a v ruce ohromnou berlu. Byl to pro mne Mikuláš - ale co ty tatínkovy bačkory? Podivné, v mé dětské mysli vyvstaly pochybnosti. Co, proč a jak?
To jsem snad byla ještě menší. Když jsme jezdívali se strýčkem o víkendech večer z chaty, vždy jsem v autě usnula. Strýček mě vzal opatrně z auta před domem do náručí, abych se nevzbudila a donesl mě domů do postýlky, kde mě maminka pomalu svlékla - a já spala dále. Vím to, protože jsem nespale tak docela. V polospánku, mimochodem báječně sladkém a bezpečném, jsem lehounce vnímala přítomnost svých blízkých - a bylo mi moc dobře. Maminka vytáhla síťku u postýlky, takže jsem se ocitla ve svém malém soukromém světě a mohla pokračovat už v plném spánku.
Minulost - přítomnost - budoucnost. Ale co když to tak vůbec není? Plyneme my časem, nebo čas plyne kolem nás a my jen sledujeme jeho děje? Asi se nedovíme, jak to vlastně je. Ve věčnosti čas neexistuje, to jen lidé tento dar věčnosti přijímají jako samozřejmost...
Budiž světlo ...
19. dubna 2012 v 15:11 | Alena Ludvíková
Světlo, teplo, vůně kávy, maminčiny písničky - tohle je pohled do mého dětství. Tak si vybavuji vzpomínky na dobu, která už je dávno minulostí, ale dovede dodat právě to SVĚTLO do mé dobou unavené mysli. Rychlost světla je, jak víte, cca 300 000 km / sec - jak úžasně nepředstavitelné. Je fantastickou i představa, že když čas dosáhne rychlosti světla, úplně se zastaví ( A. Einstein ). Ale to odbočuji od tématu. Světlo je životodárné, báječné, nenahraditelné. Je opakem tmy, proto se používá v různých rčeních a slovních spojeních - spatřit světlo světa, osvětlit případ, vysvětlit danou úlohu, světlo na konci tunelu, světlo mého života atp.
Světlo je nádherným darem, který přijímáme tak samozřejmě. Ale není to samozřejmostí. Nechtěla bych žít ve tmě. Děsí mě představa věčné noci ( nox est una dormienda, perpetua ... tak nějak jsme se to kdysi na gymplu učili a tu VĚČNOU NOC si ani nechci připustit ). " Budiž SVĚTLO "- a bylo. Tak tohle z bible. Vida, zase světlo, bez světla by to prostě nešlo. Nebyly by rostliny, zvířata ani by nebyli lidé.
Tak když už jsme my všichni "spatřili světlo světa", važme si ho, znamená život...
Vzpomínky na Velikonoce
12. dubna 2012 v 12:04 | Alena Ludvíková
Určitě všichni víte, že Velikonoce jsou křesťanskými svátky, které připomínají ukřižování Krista a jeho zmrtvýchvstání. Ale málo lidí ví, že na tuto jarní dobu připadají také židovské svátky - Pesach, kdy Židé slaví záchranu prvorozených dětí v předvečer exodu z Egypta. Židé pod vedením Mojžíše odešli asi roku 1200 př.n.l. z egyptského otroctví a bloudili pouští 40 let, než se dostali do zaslíbené země.
Já si z dětství pamatuji Velikonoce u Krásů v Ruzyni, kdy mi kluci symbolicky nařezali pomlázkou, ale pak jsme společně vyrazili na koledu. To bylo malovaných vajíček, cukrovinek, čokoládových zajíčků a beránků! Tam bylo to pravé nefalšované dětství, tam ještě žily lidové zvyky a radost i z maličkostí. Nelze zapomenout na to, jak jsem si tenkrát přála být klukem. Lítat s pomlázkou po ulicích, našlehat každé holce a vykoledovat si barevná vajíčka i vyfouknuté kraslice. Ale musím uznat, že kluci mi nechali spravedlivý podíl z koledy. Byli bezvadní, chovali se ke mně jako k mladší sestře, kterou sice někdy škádlili, ale nikdy neublížili. Ráda bych jim dnes poděkovala za to kouzlo dětství, pocit sounáležitosti a radosti, jež jsem s nimi prožila.
Zde hledá