Dotaz přátelům

6. července 2017 v 10:14 | Alena Ludvíková
Tohle téma mi přišlo vhod. Co se děje, že se nedostanu na svůj facebook, na mailu jen k zjednodušené verzi - a nic nepomáhá.
Ví si někdo rady ? Zkusila jsem vše možné i nemožné - a nic.
 

Kdo je kdo

23. dubna 2017 v 14:31 | Alena Ludvíková
Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.
Názor na hloupost, co je vlastně hloupost, jaký je rozdíl mezi hloupostí a naivitou, kdo je hloupý a proč se to o něm domníváme, je diskutabilní.
Mnozí lidé kladou rovnítko mezi dobrotou a hloupostí. Kdo je dobrý a hodný, je podle nich hloupý. Kdo není vypočítavý a nedokáže se prodrat hlava nehlava nahoru, nemá lokty a patřičnou dávku drzosti a bezohlednosti, je prostě hloupý.
Podobné názory jsou dnes běžné.
Chytrost ovšem není vychytralost.
Inteligence je nejen vzdělanost, ale i soudnost, schopnost poznávat nové věci, přizpůsobivost novým požadavkům, chápání souvislostí a vztahů a používání jich v životě. Je více druhů inteligence. Mnohým chybí hlavně ta sociální a emocionální.
Neodsuzujme "hloupost", bez ní bychom nepoznali, kdo je kdo, a nerozlišovali mezi chytrými, pouze vychytralými a opravdu inteligentními lidmi.


Cesta dál už nevede

12. února 2017 v 10:27 | Alena Ludvíková

Pomalu se blíží konec mé životní cesty. Jaká byla, jaká ještě je ?
Cesta může být trnitá, dlážděná, blátivá, posypaná květy, zalitá sluncem, kamenitá, krátká nebo dlouhá, ale vždy někde končí. Mizí, je zahalena v šeru, ohraničena určitým mezníkem, ztrácí se v lesním porostu, rozplývá se v moři, padá ze skály - ale někde prostě už není. Konec může být pozvolný nebo náhlý, nevybereme si.
Naše cesta tedy někde končí, dál už nevede. Stojím a dívám se. Tolik bylo cest, než všechny splynuly v jednu jedinou ... konečnou. Smutek, nostalgie ? Ne, pouze úsměv, pochopení.
Konec cesty, dál už nic, obláček bílý letí do neznáma ...
 


Když chci, tak mohu

14. ledna 2017 v 17:19 | Alena Ludvíková
Spadnout na dno může každý, ale ne každý je schopen se od toho dna odrazit. To už chce sílu vůle.
Jedno německé přísloví říká : "Když chci, tak mohu." Na tom je hodně pravdy. Vůli je nutné cvičit, nebýt rozmazlený a sám sobě umět poručit - a pochopitelně se poslechnout. Mnoho lidí má vůli oslabenou, jsou líní nebo unavení a také neukáznění.
Vůle se nesmí stát podřízenou rozmaru nebo lenosti. Bez pevné vůle bychom se nikam nedostali, zůstali bychom trčet na místě, nebo dokonce spadli dolů.

To je život

7. ledna 2017 v 14:51 | Alena Ludvíková
Slyšíš ten tichý zvuk?
To je život, tlukot srdce, proudění krve v tvých žilách, dech proudící z hrudi a lehce se vlnící kolem tvé tváře, okolní šum, vzduch nezbytný pro všechny živé bytosti, látková výměna v nich, vzdálené hlasy, výkřik do tmy, signály z vesmíru ...
Ten zvuk je všude, přítomný v nás i mimo nás, v něm žijeme i umíráme. Nezáleží jen na našem sluchu, na jeho ostrosti, ale na vnitřním vnímání pohybu, neustálého kolotání a stálého plynutí času. Odkud - kam ? Nebo snad odnikud nikam ? Ale je tady a teď ...
Slyšíš ? Vnímáš ho ?
Jdi za tím zvukem - je to kruh - vrátíš se zase k výchozímu bodu


Vnímání světa

25. října 2016 v 8:02 | Alena Ludvíková
Četla jsem různé teorie o existenci nebo neexistenci světa, o jeho poznatelnosti pro nás a objektivitě tohoto poznání. Otázka, zda svět kolem nás existuje, zda existujeme my sami nebo jsme pouze snem Boha, je nesmírně těžká, vzdálená našemu chápání, ale zkoumaná mnohými filosofy, kupř. Husserlem. Zamýšlí se nad "objektivní existencí věcí" a o způsobu, jímž existují pro naše vědomí. Vnímáme předměty, které se "ukazují" našemu vědomí, nebo vnímáme to, co je ve vědomí - naše vlastní prožitky ?
Je náš svět tedy objektivní nebo subjektivní ? Vnímáme skutečnost či pouze stíny napodobenin této skutečnosti ( Platón, mýtus o jeskyni ) ?
Zde není vhodné podrobně rozebírat názory různých filosofů, to bych asi psala nekonečně dlouhé pojednání. Mně je svět dán tak, jak ho vnímám svými smysly, třebaže vím, že mě mohou klamat. Tak ho ukládám do svého vědomí, podle toho žiji.
Vím, že svět není zdaleka takový, jakým se nám jeví, ale musím ho tak přijímat, abych obstála v realitě, v níž se odehrává můj život.

Já v čase

24. září 2016 v 14:59 | Alena Ludvíková
Kdo jsem to já ? Tak jsem se ptala už asi v deseti letech. Dívala jsem se do zrcadla a viděla malou hubenou holku s tmavýma očima. Tak jsem vypadala, ale otázka spočívala a spočívá v něčem jiném. Někdy v hloubi nitra tohle vůbec nevím. Otázka vyvolává zmatek a údiv. Kdo jsem, odkud jsem přišla, kam jdu ... a proč ? Když zavřu oči, svět kolem mne mizí, když je zase otevřu, je vše zase tady, znám to, vnímám okolí svými smysly. Ale je ještě něco mimo ně ? Určitě, jenom já to nemohu poznat, to něco nekonečného je pro mne konečnou bytost nepoznatelné. Žiji v reálném čase, od - do ... Ale věčnost mě pohltí, propadnu se do ní a přestanu existovat. Kdo tedy jsem ? Vyslovuji své jméno, které je pouze pro tento svět, jednou vzniklo, jednou zanikne. Co bude potom ? Nevím ... Čas také neexistuje, ten je jenom pro nás, pro mne...

A proč ?

19. července 2016 v 11:07 | Alena Ludvíková
"Kdo chvíli stál, už stojí opodál" - pamatujete si tato slova používaná za "totáče" ? Mělo to pochopitelně svůj smysl, pokrok musí být. Tedy zastavit se by znamenalo zmeškat vývoj, ustrnout na tom, co už známe, a zavřít před novinkami vědy a techniky dveře.
Nikdy se nezastavit, bez odpočinku běžet, jet a letět stále dál a dál ... je to možné ? Kdo to vydrží ? K čemu a proč ?
Zastav se na chvíli a podívej se kolem sebe. Co vidíš ? Vím, za chvíli poletíme ke hvězdám, prožijeme celý život v rozkoších virtuálního světa, v němž se nám splní všechny naše požadavky, vlastní práci nahradíme prací robotů ...
Co dále ? Kde jsou naše vzpomínky, něžná pohlazení, milé úsměvy, kam se ztratila vzájemná pouta, city a touhy, kam zmizela láska ? A proč ?
Podívej se na kvetoucí sad, na hru zvířátek, na modré nebe, poslouchej zpěv ptáků, zamysli se nad svým životem a přivoň k rozvité růži ...
Dokážeš se zastavit a pochopit PROČ ...

Studna

11. července 2016 v 11:20 | Alena Ludvíková
Duše je jako studna. Co se skrývá hluboko uvnitř ? Kalná voda se spodním nánosem bahna nebo čistý tryskající pramen ? Studna jako obrovské oko hledí do sluneční záře a koupe v ní kouřově modré vlnění své vody. Nabírám ji, pomalu a polehoučku táhnu ve vědru k sobě a přemýšlím o tom, co asi v sobě skrývá, co pouhým okem nemohu vidět. Ublíží mi, když se napiju, nebo uhasí neutuchající žízeň ? Nevím, protože studna dosud nevydala své tajemství jako duše zakletá v lidském těle. Kdo chce, na konci cesty pozná její magické kouzlo, které ovšem zůstane skryto pro toho, jehož vnitřní zrak je pokryt kalem znečištěných spodních vod. Probuzení je blízko, čistá lesní studánka vábí, napiješ se ?

Noc a den

11. června 2016 v 12:05 | Alena Ludvíková
Děti noci nejsou dětmi ďábla, ale svými kočičími drápky se zaryjí do křehkého srdce milujícího člověka, aby pocítil jejich ostrost a zároveň něhu měkkých polštářků pod nimi. Děti noci zahalí svým hvězdnatým pláštěm Tvé posmutnělé oči a svou teplou hebkostí jako hojivou mastí zmírní pocit úzkosti, který provází Tvé probuzení do pološera a posílí víru v vše objímající lásku. Děti noci otevírají cestu k ránu posetému voňavými květy, které se koupou v ranní rose jako v potůčku slz bezděčně tekoucích do veliké řeky naděje. Děti noci usínají v objetí nového dne a zdají se jim sny o noci plné magického kouzla ...
Den s nocí se střídají, noc a den se prolínají a kočičí drápky se tiše zatahují, jemně zapadají do hedvábí svých polštářků ... a přichází sen ...

Kam dál