Listopad 2009

Maminka

27. listopadu 2009 v 8:22 | Alena Ludvíková
Maminka byla alfou i omegou mého dětství. Nepochybovala jsem nikdy o tom, co mi řekla.
Když jsme šly spolu Stromovkou, začala jsem trhat na trávě květiny. Maminka mě zarazila slovy: ,,To nesmíš, kytičky to bolí." Byly mi tenkrát asi tři roky, ale dodnes, když chci natrhat nějaké kytky do vázy, vzpomenu si na její slova.
Zemřela už dávno, ale někdy se mi zdá, že je tu se mnou a sleduje mé počínání. Nejsem zrovna z těch, kdo věří v nadpřirozené jevy, ale je to asi tři roky, co se mi stalo něco zvláštního ... Vystoupila jsem v Podolí zamyšleně z tramvaje a chtěla jsem přeběhnout na druhou stranu silnice přes koleje ke stanici autobusů. Spěchala jsem, nerozhlédla jsem se a téměř jsem vběhla pod rozjetou řinčící tramvaj, když tu náhle jsem pocítila na rameni pevný stisk a kdosi mě prudce strhl dozadu. Bezděčně jsem vykřikla:,,Maminko...!" Ohlédla jsem se - a široko daleko nikdo nebyl. Stála jsem tam úplně sama, jen v dálce mizela elektrika...
Při tom stisku jako by mnou projel nějaký jiskřivý výboj, pak následoval pocit chladu a podivný závan něčeho nedefinovatelného. Pomalu jsem došla na stanici autobusu...


Maminko moje, jsi stále se mnou, není dne, kdy bych si na tebe nevzpomněla, kdy by mi něco nepřipomnělo tvá slova ...

Medvídek

24. listopadu 2009 v 8:30 | Alena Ludvíková
Chodila jsem si hrát na pískoviště do Letenských sadů. Byly to pro mne velmi idylické chvíle. Procházely jsme s maminkou kolem nezapomenutelného kruhového kolotoče s koníčky v životní velikosti, kde jsem se tak ráda vozila. Seděla jsem hrdě nahoře v sedle, hudba hrála, maminka sledovala každý můj pohyb a vše kolem vonělo jarem. ( Kolotoč je tam dodnes, ale uzavřený.)
Pak jsme šly rovně až k Bulince ( kavárna s předzahrádkou - dnes už jsem ji tam nenašla ), maminka si tam sedla se svou přítelkyní k venkovnímu stolku, pily kávu a já si hrála se Zorenkou na písku. Měla jsem s sebou malý kočárek pro panenku ( asi 15 cm dlouhý ) a v něm medvídka, kterého jsem moc milovala. Byl už trochu odřený, ucho měl natržené, ale pro mne se stal nenahraditelným. Přišla jsem o něj - popíšu jak.
Točila jsem se na patě, abych vyhloubila důlek na cvrnkání kuliček, a náhle jsem se zamotala a upadla přímo na čelo. Vstala jsem, tekla mi krev a Zorka se dala do křiku. Maminka přiběhla, chytla mě do náručí a běžela se mnou dolů ze sadů k Milosrdným ( tak se nemocnici říkalo ). Tam mi ranku na čele sešili a my se vrátily k Bulince. Běžela jsem honem k pískovišti, kde jsme ve zmatku kočárek s medvídkem nechaly. Kočárek tam byl, ale prázdný. Medvídek zmizel a marně jsme ho hledaly...
Ranka na čele trochu pálila, zůstala mi jizvička, ale ta po ztraceném medvídkovi byla mnohem hlubší a palčivější - byly mi tři roky.

Hurvínek

21. listopadu 2009 v 8:13 | Alena Ludvíková
Od dědečka jsem dostala dřevěnou figurku Hurvínka, asi deset centimetrů vysokou. Nesla jsem si ji hrdě na tácku od dortů a byla jsem šťastná, tak šťastná, jak jen docela malé dítě může být. Nebyly mi ještě ani tři roky. Vím to, protože můj dědeček umřel, když jsem dosáhla věku tří let.
Šla jsem tehdy s dědečkem a maminkou po Petrském náměstí, nade mnou slunce, kolem širé prostranství, vše velké, jasné a bezpečné. Dědeček se mi zdál také velký, byl bledý a hubený, měl trochu povislý ret, protože ho nedávno ranila mrtvice na půl těla, jak říkala babička, a v kapsách vždy nosil pro mne bonbónky, kterým se říkala sisinky. Tak jsme šli směrem ke Klimentské ulici, když jsem náhle zjistila, že tácek už nenesu vodorovně a Hurvínek je pryč. Blesklo mi hlavou poznání - když tácek sklopím, Hurvínek sklouzne. Bylo to poznání tak prudké a oslnivě jasné, že si to pamatuji dodnes. Vidím se tak, jak jsem vypadala tenkrát - malá hubená holčička s velkou bílou mašlí, jak zděšeně stojí uprostřed širokého náměstí. Hurvínka jsme šli hledat, ale marně. Byl nenávratně ztracen. Obloha se pro mne na chvíli zatáhla, ale pochopení zákona gravitace už bylo trvalé.
Později mi maminka koupila Hurvínka nového, ale už nebyl takový jako můj první od dědečka. Ten první měl trošku hubenější tělíčko, byl o něco větší a ušatější, zkrátka byl lepší, protože jsem ho s takovou radostí a obdivem nesla po Petrském náměstí a v slunečním svitu zářil i svět kolem mne.

Naše ulice

15. listopadu 2009 v 8:24 | Alena Ludvíková
Je jedna pražská ulice,
na jméně nezáleží,
na tu vzpomínám nejvíce,
ať svítí slunce, nebo sněží.
Kdysi byla pro mne světem,
malým světem, ale mým,
byla rájem tamním dětem
klidným koutem svým,
voněla jak růže plané,
hřála teplem maminčiných dlaní,
nevím, co se zítra stane,
ale dnes, dnes ještě myslím na ni.


Byla to Sochařská ulice na Letné. Bydlela jsem v rohovém domě č. 333/2. Denně jsem po ní chodila, běhala nebo se loudala do školy U Studánky. Je nerozlučně spjata s mým dětstvím. Už dávno tam nebydlím, ale když se do své ulice někdy podívám, zmocní se mě takový zvláštní pocit, pocit odtržení od skutečnosti a návratu do dětství...

FACKA

11. listopadu 2009 v 8:52 | Alena Ludvíková
Chodila jsem do školy na Letné. Na školu U Studánky nikdy nezapomenu. Od první do čtvrté třídy jsem měla výbornou učitelku, jmenovala se Josefa Littmannová. Byla přísná, spravedlivá, poněkud pedantická, ale hodně nás naučila. Její poučky, rady, příkazy a zákazy si pamatuji dodnes. Měla jsem ji ráda, byla pro mne velkou autoritou.
Ale jednou... Šly jsme s řadou děvčátek ve dvojicích po dlouhé školní chodbě. Proti nám spěchaly z tělocvičny další dvojice děvčat. Náhle jedna dívka upadla a na dotaz učitelky, jak se to stalo, řekla, že jí někdo nastavil nohu. Na otázku kdo, ukázala na mne. Naše paní učitelka mi dala bez rozmyšlení facku. Zůstala jsem zděšeně stát. Nic jsem neudělala, dívka buď lhala, nebo si mě spletla s jinou. Rána plochou dlaní mě na tváři nebolela, ta palčivá bolest byla jinde. Pocit křivdy smíšený s údivem, jak ta mnou milovaná paní učitelka mi mohla nespravedlivě ublížit, pálil jako oheň. Neplakala jsem, nikdy jsem nemohla plakat, když mi bylo moc zle. Jen hrdlo jsem měla sevřené a nepodařilo se mi v té chvíli říct ani slovo.
Mamince jsem to doma vyprávěla. Věřila mi, protože jsem jako malá holka nikdy nelhala. Šla do školy za paní učitelkou a vysvětlila jí, že se zmýlila, když mě uhodila, dále řekla, že mě bitím netrestá a nechce, aby to dělali jiní. Vyřídilo se to v dobrém, paní učitelka se mamince omluvila, ke mně byla už vždy spravedlivá a já o tom nemluvila.
Ale ta tehdejší nespravedlivě uštědřená facka mě při vzpomínce pálí dodnes...

Teta Sofka

9. listopadu 2009 v 8:17 | Alena Ludvíková
Byla to vlastně moje prateta, ale říkala jsem jí samozřejmě ,,teto". Maminka mě upozorňovala, že oslovovat pratety jejich pravým příbuzenským vztahem ke mně by bylo neslušné. Nevěděla jsem ovšem, co by mělo být na slově prateta neslušné, ale poslechla jsem, protože mi to bylo vlastně jedno. Teta Sofka byla malá, hubená, vždy trochu zamračená a na zádech měla velký hrb.
Pratety obvykle sedávaly ve Stromovce na lavičce a dávaly na mne pozor. Mamince tím pomáhaly, protože doma vyráběla klobouky pro své zákaznice a měla málo času na vysedávání v parku. Teta Sofka se pravidelně hádala s tetou Jettou a já z toho těžila. Střídavě mi dávaly cukroví, aby si mě přitáhly na svou stranu. Tak to šlo několik let.
Až najednou teta Sofka přestala do Stromovky chodit. Hlídání už jsem nepotřebovala, bylo mi asi šest let, a tak jsem to ani nepostřehla. Pak mi maminka řekla, že prateta umřela. Její smrt byla pro mne obestřena jakýmsi tajemstvím, které jsem přisuzovala jejímu hrbu. Nevím proč, ale začala jsem se zemřelé Sofky bát.
Když mě maminka poslala k tetě Gizele, kde před smrtí Sofka bydlela, zmocnila se mě podivná bázeň, která se stupňovala přibližováním k tetině domu. Na tmavých schodech mi vyvstal na čele ledový pot. Představovala jsem si, že kdesi v zákrutu schodiště stojí mrtvolně bledá Sofka a číhá na mne. Úprkem jsem brala schody, až jsem celá rudá a zpocená zoufala zvonila u dveří. Gizela se divila, proč jsem tak uřícená, ale já jsem jí to neřekla, nikomu jsem se o svém strachu nezmínila. Až po mnoha letech...

Pan Líbal

6. listopadu 2009 v 8:59 | Alena Ludvíková
Pan Líbal byl známý mojí babičky. Měl malé hokynářství v Ostrovní ulici. Chodívala jsem tam s maminkou dost často. Babička občas v krámě pomáhala, a tak jsem se tam měla moc dobře. Vždy jsem dostala lízátka, různé sladkosti a pamlsky. Pan Líbal byl veselý, kulaťoučký pán s objemným bříškem, přívětivý a hodný. Tak jsem ho viděla ve svých pěti až asi deseti letech. Krámek byl plný různých vůní, na pultě stála velká láhev s okurkami, další s utopenci a různými dobrotami pro dospělé. Ze zadní místnosti voněla čerstvá káva.
Ovšem tato idylka se pozvolna ztrácela. Pan Líbal hubnul, byl šedavě bledý, zmizel jeho smysl pro humor, o krám se přestával starat.
Nevěděla jsem, co se děje. Až jednou jsem slyšela, když si babička a maminka myslely, že jsem zaujata hrou, že pan Líbal navštěvuje spiritistické seance. To bylo pro mne něco nového a tajemného. Pochopila jsem, že tam vyvolávají duchy zemřelých a zmocnila se mě zvědavost smíšená s bázní a strachem z něčeho neznámého.
Krámek i pan Líbal zmizeli načas z mého obzoru. Až jednou k nám přišla babička, byla moc smutná a řekla, že ten hodný pan Líbal umřel - spáchal sebevraždu. ,,Tak dlouho pokoušel duchy, až si ho vzali," dodala maminka. Věčná záhada života a smrti zasáhla i moje myšlenky. Jako malé dítě jsem si představovala, že zemřelí se odkudsi z nebe dívají na nás a cítí jako my, chtějí nám pomáhat. Že někdo může spáchat sebevraždu, bylo pro mne nepochopitelné.
Ale těch záhad bylo v mém dětství mnohem víc. O tom zase příště...

ERNA

5. listopadu 2009 v 8:56 | Alena Ludvíková
Po dědečkově smrti vedla holičství a kadeřnictví v Zlatnické ulici babička. Chodila jsem tam s maminkou velmi ráda. Zajímal mě přístroj na trvalou ondulaci. Zákaznice pod ním seděla jako v mučírně, připoutaná za vlasy. Dnes už se takové nepoužívají. Ale tenkrát jsem si představovala, co by se asi stalo, kdyby třeba vypukl požár. Všichni bychom utíkali a ta chudinka by se asi musela skalpovat.
Maminka chodívala s babičkou za krám do tmavé místnosti se zamřížovaným oknem. Vařily si kafíčko a povídaly si. Kolem se linula vůně kávy a hovor bezpečně plynul. Já zůstávala s učednicemi v krámě. To bylo báječné. Nesmírně jsem obdivovala Ernu. Byla to asi patnáctiletá dívka, nazrzlá, s ofinou hluboko do čela, pihovatá a trochu přidrzlá. Ale ukazovala mi, jak si naklepává kartáčem hřbet ruky, na kterém se pak objevily drobné, pravidelné kapičky krve. To byla pro mne nesmírná záhada. Tehdy jsem chodila tak do první třídy a učednice mi připadaly už dospělé. Erna se smála, točila paží a já fascinovaně sledovala ty kapky na její bílé ruce.
Babiččin krám už zůstal v mých vzpomínkách nerozlučně spjat s Ernou a jejím vítězným smíchem, s vůní čerstvé kávy smíšené s různými parfémy a čímsi kouzelně nedefinovatelným...

Světlík

4. listopadu 2009 v 9:03 | Alena Ludvíková
Bydlela jsem s maminkou na Letné v Sochařské ulici. Tenkrát jsem chodila asi do druhé třídy. Jak jistě víte, dětství je plné mystiky a snění, dítě rozhodně neuvažuje jako dospělý člověk, ale jeho objevování světa musíme brát vážně.
Když jsem šla na náš záchod, strašně mě lákal pohled do světlíku. Stoupla jsem si na špičky na zakrytou záchodovou mísu a otevřela okénko. Temný výhled z druhého patra úzkou šachtou na kalné dno plné různého odpadu a husté špinavé vody ve mně probouzel bujnou dětskou fantazii. Tam kdesi hluboko je peklo a světlíkem vystupuje na povrch. Skrývá se v něm jakési tajemství, něco, co nesmím znát, ale zajímá mě to. Tajemná řeka mrtvých. Plynoucí hrůza nepoznaného.
Když jsem se dost vynadívala, vrátila jsem se k mamince do kuchyně a bylo mi tak dobře, že jsem zase s ní v sladkém bezpečí její přítomnosti.

Z mého dětství

2. listopadu 2009 v 8:48 | Alena Ludvíková
Je to už velmi dávno. Snad mi bylo tak pět let.
Noční můry dětství bývají kruté. Já jednu takovou měla. Spávala jsem v bílé postýlce se síťkou, která už byla děravá, ale vždy mě udržela, když jsem se do ní skulila. Ale než jsem usnula, dívala jsem se na strop. Musela jsem se tam dívat, i když jsem dobře věděla, co uvidím. Přitáhla jsem si peřinu až k bradě a třeštila oči do tmy. Tam na stropě visela useknutá hlava s kusem krvavého krku. Byla to velká lidská hlava, hlava muže s tmavými rozcuchanými vlasy a z pahýlu jeho krku pomalu kapala krev. Ta hlava s mrtvolně bledou tváří byla u stropu vždy, když jsem otevřela oči. Každou noc mě děsila. Zoufale se mi chtělo na záchod, ale bála jsem se odejít z bezpečí postýlky. Jen s vypětím veškeré své vůle jsem se přinutila vstát a zpocená děsem jsem v pyžamku s medvídky vybíhala do předsíně. Vrátila jsem se - a hlava tam stále visela. Pak jsem únavou usnula. Ráno bylo zase všechno dobré a bezpečné. Jak dlouho mě tento děs pronásledoval, už přesně nevím, ale pravděpodobně dost dlouho, protože si hlavu pamatuji dodnes se všemi detaily. Ani mamince jsem o tom nikdy neřekla, nebyla jsem schopna o tomto nočním přízraku vyprávět.
Podotýkám, že tehdy v domácnostech televize ještě nebyla, do školky jsem nechodila a dětské filmy i divadelní představení pro mne maminka pečlivě vybírala. Těžko bych tedy mohla být ovlivněna něčím zvnějšku.
Tento můj článek byl zveřejněn v týdeníku Ano v soutěži ,,Co říkají sny". Pět z nás vyhrálo báječný večer v hotelu Hilton. Dostali jsme také horoskop a ,,sen " posoudila psycholožka Jitka Wimmerová. Ale nemyslím, že to byl sen.
O dalších zážitcích z dětství zase příště ...