FACKA

11. listopadu 2009 v 8:52 | Alena Ludvíková
Chodila jsem do školy na Letné. Na školu U Studánky nikdy nezapomenu. Od první do čtvrté třídy jsem měla výbornou učitelku, jmenovala se Josefa Littmannová. Byla přísná, spravedlivá, poněkud pedantická, ale hodně nás naučila. Její poučky, rady, příkazy a zákazy si pamatuji dodnes. Měla jsem ji ráda, byla pro mne velkou autoritou.
Ale jednou... Šly jsme s řadou děvčátek ve dvojicích po dlouhé školní chodbě. Proti nám spěchaly z tělocvičny další dvojice děvčat. Náhle jedna dívka upadla a na dotaz učitelky, jak se to stalo, řekla, že jí někdo nastavil nohu. Na otázku kdo, ukázala na mne. Naše paní učitelka mi dala bez rozmyšlení facku. Zůstala jsem zděšeně stát. Nic jsem neudělala, dívka buď lhala, nebo si mě spletla s jinou. Rána plochou dlaní mě na tváři nebolela, ta palčivá bolest byla jinde. Pocit křivdy smíšený s údivem, jak ta mnou milovaná paní učitelka mi mohla nespravedlivě ublížit, pálil jako oheň. Neplakala jsem, nikdy jsem nemohla plakat, když mi bylo moc zle. Jen hrdlo jsem měla sevřené a nepodařilo se mi v té chvíli říct ani slovo.
Mamince jsem to doma vyprávěla. Věřila mi, protože jsem jako malá holka nikdy nelhala. Šla do školy za paní učitelkou a vysvětlila jí, že se zmýlila, když mě uhodila, dále řekla, že mě bitím netrestá a nechce, aby to dělali jiní. Vyřídilo se to v dobrém, paní učitelka se mamince omluvila, ke mně byla už vždy spravedlivá a já o tom nemluvila.
Ale ta tehdejší nespravedlivě uštědřená facka mě při vzpomínce pálí dodnes...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama