Hurvínek

21. listopadu 2009 v 8:13 | Alena Ludvíková
Od dědečka jsem dostala dřevěnou figurku Hurvínka, asi deset centimetrů vysokou. Nesla jsem si ji hrdě na tácku od dortů a byla jsem šťastná, tak šťastná, jak jen docela malé dítě může být. Nebyly mi ještě ani tři roky. Vím to, protože můj dědeček umřel, když jsem dosáhla věku tří let.
Šla jsem tehdy s dědečkem a maminkou po Petrském náměstí, nade mnou slunce, kolem širé prostranství, vše velké, jasné a bezpečné. Dědeček se mi zdál také velký, byl bledý a hubený, měl trochu povislý ret, protože ho nedávno ranila mrtvice na půl těla, jak říkala babička, a v kapsách vždy nosil pro mne bonbónky, kterým se říkala sisinky. Tak jsme šli směrem ke Klimentské ulici, když jsem náhle zjistila, že tácek už nenesu vodorovně a Hurvínek je pryč. Blesklo mi hlavou poznání - když tácek sklopím, Hurvínek sklouzne. Bylo to poznání tak prudké a oslnivě jasné, že si to pamatuji dodnes. Vidím se tak, jak jsem vypadala tenkrát - malá hubená holčička s velkou bílou mašlí, jak zděšeně stojí uprostřed širokého náměstí. Hurvínka jsme šli hledat, ale marně. Byl nenávratně ztracen. Obloha se pro mne na chvíli zatáhla, ale pochopení zákona gravitace už bylo trvalé.
Později mi maminka koupila Hurvínka nového, ale už nebyl takový jako můj první od dědečka. Ten první měl trošku hubenější tělíčko, byl o něco větší a ušatější, zkrátka byl lepší, protože jsem ho s takovou radostí a obdivem nesla po Petrském náměstí a v slunečním svitu zářil i svět kolem mne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama