Pan Líbal

6. listopadu 2009 v 8:59 | Alena Ludvíková
Pan Líbal byl známý mojí babičky. Měl malé hokynářství v Ostrovní ulici. Chodívala jsem tam s maminkou dost často. Babička občas v krámě pomáhala, a tak jsem se tam měla moc dobře. Vždy jsem dostala lízátka, různé sladkosti a pamlsky. Pan Líbal byl veselý, kulaťoučký pán s objemným bříškem, přívětivý a hodný. Tak jsem ho viděla ve svých pěti až asi deseti letech. Krámek byl plný různých vůní, na pultě stála velká láhev s okurkami, další s utopenci a různými dobrotami pro dospělé. Ze zadní místnosti voněla čerstvá káva.
Ovšem tato idylka se pozvolna ztrácela. Pan Líbal hubnul, byl šedavě bledý, zmizel jeho smysl pro humor, o krám se přestával starat.
Nevěděla jsem, co se děje. Až jednou jsem slyšela, když si babička a maminka myslely, že jsem zaujata hrou, že pan Líbal navštěvuje spiritistické seance. To bylo pro mne něco nového a tajemného. Pochopila jsem, že tam vyvolávají duchy zemřelých a zmocnila se mě zvědavost smíšená s bázní a strachem z něčeho neznámého.
Krámek i pan Líbal zmizeli načas z mého obzoru. Až jednou k nám přišla babička, byla moc smutná a řekla, že ten hodný pan Líbal umřel - spáchal sebevraždu. ,,Tak dlouho pokoušel duchy, až si ho vzali," dodala maminka. Věčná záhada života a smrti zasáhla i moje myšlenky. Jako malé dítě jsem si představovala, že zemřelí se odkudsi z nebe dívají na nás a cítí jako my, chtějí nám pomáhat. Že někdo může spáchat sebevraždu, bylo pro mne nepochopitelné.
Ale těch záhad bylo v mém dětství mnohem víc. O tom zase příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama