Teta Sofka

9. listopadu 2009 v 8:17 | Alena Ludvíková
Byla to vlastně moje prateta, ale říkala jsem jí samozřejmě ,,teto". Maminka mě upozorňovala, že oslovovat pratety jejich pravým příbuzenským vztahem ke mně by bylo neslušné. Nevěděla jsem ovšem, co by mělo být na slově prateta neslušné, ale poslechla jsem, protože mi to bylo vlastně jedno. Teta Sofka byla malá, hubená, vždy trochu zamračená a na zádech měla velký hrb.
Pratety obvykle sedávaly ve Stromovce na lavičce a dávaly na mne pozor. Mamince tím pomáhaly, protože doma vyráběla klobouky pro své zákaznice a měla málo času na vysedávání v parku. Teta Sofka se pravidelně hádala s tetou Jettou a já z toho těžila. Střídavě mi dávaly cukroví, aby si mě přitáhly na svou stranu. Tak to šlo několik let.
Až najednou teta Sofka přestala do Stromovky chodit. Hlídání už jsem nepotřebovala, bylo mi asi šest let, a tak jsem to ani nepostřehla. Pak mi maminka řekla, že prateta umřela. Její smrt byla pro mne obestřena jakýmsi tajemstvím, které jsem přisuzovala jejímu hrbu. Nevím proč, ale začala jsem se zemřelé Sofky bát.
Když mě maminka poslala k tetě Gizele, kde před smrtí Sofka bydlela, zmocnila se mě podivná bázeň, která se stupňovala přibližováním k tetině domu. Na tmavých schodech mi vyvstal na čele ledový pot. Představovala jsem si, že kdesi v zákrutu schodiště stojí mrtvolně bledá Sofka a číhá na mne. Úprkem jsem brala schody, až jsem celá rudá a zpocená zoufala zvonila u dveří. Gizela se divila, proč jsem tak uřícená, ale já jsem jí to neřekla, nikomu jsem se o svém strachu nezmínila. Až po mnoha letech...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama