Prosinec 2009

Úvahy

25. prosince 2009 v 8:40 | Alena Ludvíková
Vánoce - svátky klidu a míru. Jak pro koho. Také mohou přinést chaos, únavu a deprese. V dětství byly pro mne těmi nejkrásnějšími svátky v roce. Připravovala je moje maminka. Všude vonělo cukroví smíšené s vůní smrčku, panovala slavnostní nálada a já očekávala, že se stane něco kouzelného, báječného a nezapomenutelného. Vánoce přinášely radostné vzrušení, věřila jsem, že přijde něco s velkým ,,N" - dalo by se říct něco povznášejícího, dosud neznámého ...
Pak jsem je připravovala sama pro svou rodinu. Také zpočátku krásné. Dárečky z lásky - dávat je bylo lepší než je přijímat. Stále ten pocit mimořádnosti a očekávání ...
A léta běží, vážení ... Kde jsou ty bílé Vánoce? Kde je tichá noc, svatá noc? Jako by to vše odvál čas... Zázraky se již nedějí. Nebo ano, jenom už je nevidím, už necítím závan ,,stříbrného větru"? Někdy se mi zdá, že na mne sestupuje bolest celého světa, a já ji neunesu. Chci být veselá, ale nejde to. Proč?
Zní koleda - Narodil se Kristus Pán, radujme se ... Představuji si Ježíška v jesličkách, malé děťátko, které má spasit svět. Krásná, ale hodně krutá pohádka. Takové přece pohádky bývají. Vždyť ,,život lidský je jako pohádka, již vyprávějí před krbem. Trochu smíchu, mnoho zla ... a málo pravdy v něm..."
Ale stejně, nenechte si nikdy brát Vánoce. Idea je krásná, jen lidé ji často nepochopí. Nehoňme se za pozlátkem, unikne nám pak to nejcennější - víte, co to je? Když ano, napište mi.

Vánoce

17. prosince 2009 v 14:19 | Alena Ludvíková
Na Mikuláše jsem moc dlouho nevěřila. Když mi bylo tři a půl roku, přišel tento světec k nám do pokoje a já na něho s obdivem a bázní hleděla. Náhle však jsem uviděla jeho nohy v bačkorách. Vykřikla jsem: ,,Mami, ten Mikuláš má tatínkovy bačkory." Všichni se smáli. Bačkory byly kostkované s kovovou přezkou, přesně takové nosil můj táta. Pak už se má víra neudržela, a tak mi maminka vysvětlila, že Mikuláš kdysi skutečně existoval a na jeho památku hodné děti dostávají ovoce a sladkosti. To mi stačilo. V dalších letech jsem si dávala za okno tu nejdelší punčochu.
Na "Ježíška"jsem věřila trochu déle. Ten byl nehmotný, tak mi víra v něho vydržela asi do šesti let. Ale i tak jsem potom Vánoce milovala. Stromeček, jmelí, vůně vánočního pečiva, smažený kapr s bramborovým salátem a hlavně dárečky - to patří k dětství. Byla jsem vděčná za každý dárek. Nikdy jsem neřekla, že bych chtěla něco jiného, takže můj sen o pokojíčku pro panenky zůstal nenaplněn. Takový pokojíček jsem viděla za výkladem hračkářství u nás na Letné. Chodila jsem se na něj dívat a snila o něm. Byl dost drahý, proto jsem to mamince neřekla. Věděla jsem, že moc peněz nemá, protože se s tátou rozvedli a maminka si na živobytí pro nás musela vydělávat šitím klobouků. Taťka jí alimenty nedával, nějak vždy pozapomněl.
Ale i tak jsem byla šťastná. To nejdražší jsem měla - svou mámu. Píšu to proto, že se později stalo něco moc zlého, co mi ji na delší čas vzalo. Ale to sem už nepatří ...

1.třída - kašička

15. prosince 2009 v 8:48 | Alena Ludvíková
První třída - to je pro dítě další krok do života, krok nezapomenutelný. Vše je nové, vnímané zostřenými smysly. Může to být krásné, hodně záleží na učiteli ( spíše učitelce, už dlouho je ve školství feminizace ) a samozřejmě na přístupu rodičů ke škole. Moje maminka mi o škole říkala vždy to nejlepší, dobře věděla, že je pro děti nesmírně důležité, jaký bude jejich vztah ke vzdělání.
Tak asi první měsíc školní docházky mě ke škole ráno doprovázela a po vyučování na mě čekala před školou. Nebylo to nutné, seběhnout naší ulicí, pak zahnout za roh a běžet dolů, přejít krátkou nefrekventovanou uličku, kde už byla naše škola U Studánky by mi nedělalo potíže, ale maminka byla velmi starostlivá a chtěla, abych měla cestu do školy pevně zafixovanou v paměti.
Jednou jsem vyběhla ze školy - a maminka nikde. Ostatní paní už tam na děti čekaly. Marně jsem se rozhlížela. Chvíli jsem jen tak stála, ale pak jsem se dala do pláče. Dodnes se pamatuji na to, co mi táhlo hlavou - mamince se určitě něco stalo ... něco zlého ... nevím, kde je a jak jí pomoct ... Tu ke mně přistoupila paní Nehodová, maminka Zdenky z první B ( já chodila do áčka ) a utěšovala mě, povídala, že mě doprovodí domů. Zřejmě si myslela, že netrefím nebo se sama bojím. Jak jsem jí měla říct, že se sice bojím, ale o svou maminku, že se přihodilo něco, co jí zabránilo přijít. Ale tu jsem ji zahlédla, jak běží dolů ulicí U Studánky a rozevírá náruč ...
Mluvila s paní Nehodovou, vysvětlovala, proč se opozdila, obě se usmívaly, ale já jsem vnímala jen to, že je vše v pořádku, vše dobré a bezpečné, tak jako vždy.
Děti často nedovedou povědět, co je trápí, může to být jinak, než si myslíme.
Napadá mě ta prastará říkanka: První třída kašička, druhá třída drůžička, třetí třída hodní žáci, čtvrtá třída darebáci, pátá třída medvědi, protože nic nevědí ...

Eva Lašová

12. prosince 2009 v 9:32 | Alena Ludvíková
Eva byla o dva roky starší než já. Obdivovala jsem její vlnité tmavé vlasy, zelenohnědé podmanivé oči i štíhlou elegantní postavičku. Naposledy jsem ji viděla, když mi bylo jedenáct let, pak se odstěhovala do Ameriky. Měla přísnou matku - generála, která jí vysloveně vnucovala svou vůli. A nejen jí, ale i Evinu neprůbojnému otci. Evě říkali doma Mulinka, protože vypadala tak trochu jako mulatka. Měla snědou pleť, silné rty a jakési jižní kouzlo. To ovšem spíše po otci, matka byla velká kostnatá blondýna s bílou barvou tváře a pohyby cvičitele dravé zvěře.
Jednou k nám šly na návštěvu a Eva si prosadila, že pojede na kole. Dobře, ale kolo nemohla nechat dole v domě, a tak ho musela táhnout po schodech do našeho bytu. Paní Lašová se zlobila, vyčítala Mulince, že si vůbec kolo brala a cestou do schodů padala jedna výčitka za druhou a taky k tomu jedna facka za druhou. Co krok, to výčitka, co posun kola, to facka. Slabá Eva slzela námahou i studem a moje maminka jí chtěla pomoct, ale paní Lašová to nedovolila. ,,Neměla si ho brát, upozornila jsem ji, že si to nepřeji," řekla stroze.
Nebo ji nutila jíst čokoládové perníčky. Tvrdila, že je hubená a musí přibrat. Tak jsme šly lesem, Eva měla sáček perníčků a musela ho sníst, jinak by bylo zle. Mulinka si ukousla, perník rozžvýkala a potají pak vyplivla někam do křoví. Tak to dělala pořád. Já jsem ty perníčky měla na rozdíl od Evy ráda, protože mě nikdo nenutil, abych je jedla, takže jsem kamarádce s jejich konzumací vydatně pomáhala.
Později jsme chodily s Evou samy na Matějskou. Moje maminka s paní Lašovou seděly doma u kávy a my dvě jsme svobodně vyběhly z domu přímo do ulic, kde už byly různé stánky s cukrovou vatou, různými pamlsky a upomínkovými předměty. Lašovi totiž bydleli v Dejvicích, kde se tenkrát Matějská pouť konala. Evě se už začali líbit kluci, ale ti trochu starší. Když se takový po chodníku blížil, honem před ním poklekla na jedno koleno a dělala, že si zavazuje polobotku. Současně pozvedla hlavu a dívala se na mladíka svým sametovým pohledem. Chtěla, abych to zkusila taky, ale byla jsem ještě příliš malá a nelíbilo se mi to. Pak jsme šly na kolotoče. Milovala jsem řetízkový a lochnesku. Tak jsme šťastně trávily odpoledne, cpaly se cukrovím, létaly při řvavé hudbě na kolotočích a Eva si prožívala první milostná dorozumívání s kluky. A tak plynul čas dětství ...

Strýček Boja a já

9. prosince 2009 v 8:22 | Alena Ludvíková
Nejlepší strýček na světě. Moc jsem ho milovala. A nejen proto, že mi kupoval hračky a později knihy - celé hory knih podle mého přání, ale hlavně pro jeho veselou bezprostřednost, žerty a dobrou náladu. Říkala jsem, že až budu velká, vezmu si strýčka za manžela. Tak v sedmi letech jsem to trochu pozměnila: ,, Vezmu si kluka, který se bude Bojánkovi co nejvíce podobat," tvrdila jsem. No, nestalo se to, ale strýc byl dlouho zdrojem, z něhož jsem čerpala radost a potěšení.
Jednou propíchl celuloidové panence, s kterou jsem se koupávala ve vaně, pupík a ona se pak naplnila vodou a potopila se. Maminka se zlobila, ale Boja se smál a koupil mi novou. Nebo odnesl mamince olomoucké syrečky na záchod. Hledala je všude, ale strýc na mne mrkal, abych jí úkryt neprozradila. Když je konečně našla, vynadala svému bratrovi, že je jako malé dítě. Boja však řekl, že smradlavé syrečky patří pouze na záchod a ne do voňavé kuchyně. A tak podobně to šlo, dokud u nás bydlel.
Jinak to byl podnikavý a šikovný člověk, dovedl vydělat peníze - a taky je bezstarostně utratit a vydělat lehce zase nové.
Myslela jsem, že ho dobře znám. Ale po letech ( Boja už nebyl mezi námi ) se mi dostal do rukou jeho zápisník. Četla jsem tam pro mne nezapomenutelná strýčkova slova: ,,O s u d e l i d s k ý, o s u d e z l ý, p r o č j s i t a k j í z l i v ý ... ?

Helenka a Jindříšek

6. prosince 2009 v 8:23 | Alena Ludvíková
Někdy jsme navštěvovaly s maminkou Fišlovy. Na dospělé členy rodiny se příliš nepamatuji, vím jen, že maminka Helenky a Jindry byla byla moc hodná a tatínek tichý, přívětivý pán. Bydleli ve velké vile kdesi na Ořechovce. Fišlovi měli asi pět pokojů. To bylo pro děti přímo výzvou ke hře na schovávanou. Jindra si pozval ještě kamaráda, aby hra byla zábavnější. Rodiče si povídali v jídelně a ostatní místnosti nám byly k dispozici.
Nejčastěji pikolovala mírná Helenka, protože se nedokázala pořádně schovat a vždy jsme ji našli. Byla stejně stará jako já, její bratr o dva roky starší. Tenkrát mi bylo tak deset let...
Jindra chtěl, abych se schovávala společně s ním. Vlezli jsme si do některé z velkých skříní, stáli těsně u sebe a zatajovali dech, abychom se hledajícímu neprozradili. To byl pro mne zvláštní pocit - vůně levandule, teplo a tma, tichý dech kamaráda - a ještě něco... něco lákavého, vzdáleného a přece tak blízkého, radostného a zároveň smutného... pro mne tehdy nedefinovatelného. Dnes bych řekla, že to byl pocit blížícího se jara, čekání na to, co nevyhnutelně jednou přijde.
V duchu slyším Helenčin hlas: ,,Za pikolou, před pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebude se hrát..." a vidím kudrnatého kluka, který mě držel za ruku v temné, horce provoněné skříni...

Jak jsem si překousla jazyk

3. prosince 2009 v 8:15 | Alena Ludvíková
Jezdily jsme s maminkou do Ruzyně za její přítelkyní Emou. Měla dva synky - Pepíčka a Mirečka. Jeden byl o tři, druhý o čtyři roky starší než já. Moc jsem se tam vždy těšila. Někdy jsme u Krásů přespaly. To nám dětem vyhradili ložnici se širokou manželskou postelí. Já jsem spala uprostřed, aby se kluci neprali. Neprali se, ale ukazovali mi, jak zničit nenáviděná trika na spaní. Trika byla sice praktická - dlouhé rukávy i nohavice, celá přes hruď a břicho zapínací, z teplého materiálu, ale kluci je přímo bytostně nesnášeli. Trhli nohavicí, škubli rukávem, urvali knoflíky a rozervaná trika ještě podupali. Většinou jim to nebylo nic platné. ,,Teta Ema" jim dala nová - asi měli doma zásobu.
Později jsem k nim jezdila i sama. Bydleli ve vlastní vile v prvním patře, okénko ze zvýšeného přízemí nás vždy lákalo, abychom si zkrátili cestu na zahradu. Skákali jsme tam skoro vždy zcela bezpečně, až jednou...
Nejdříve vyskočil Pepíček, za ním já. Něco jsem na něho volala, smála jsem se a při doskoku jsem si koleny prudce vrazila do brady. Zpočátku jsem necítila nic, ale když jsem chtěla promluvit, vyřinula se mi z úst spousta krve. Pepíček zděšeně volal rodiče. Pak mě s ním poslali k místní lékařce. Ta byla asi vyděšená víc než my. Hledala jehlu, aby mi jazyk sešila, a naštěstí ji nenašla. Domnívám se, že ji zřejmě najít nechtěla. Poslala nás do nemocnice. Pepíček jel tedy se mnou tramvají k nám domů ( na Letnou ). U nás se zrovna malovalo, ale byla tam i teta Lída, která řekla, že má na Bulovce známého doktora a dovezla mě tam. Žádné sanitky, žádné ohledy jako by to bylo v dnešní době, ale normálně pěšky a MHD.
Sestra se mě ptala, zda chci jazyk sešít při lokálním umrtvení nebo v narkóze. Zvolila jsem narkózu, abych nic nevěděla. Operovali hned. Ležela jsem na stole normálně oblečená, na ústa mi sestra přiložila nepříjemnou masku a řekla, abych počítala. Stačila jsem počítat do jedenácti, pak se náhla zablýsklo, viděla jsem čápa, jak kráčí na elektrických drátech a volá: ,,Počítej, no počítej...", ale už jsem nemohla a byla tma, vzápětí světlo, dokořán otevřené okno, za ním slunce a milá mladá sestřička mě vzala do náruče a odnesla na pokoj... Bylo mi tenkrát jedenáct let.

Strýček Valtr

1. prosince 2009 v 8:23 | Alena Ludvíková
Strýc Valtr byl děsný despota. V jádru dobrý člověk, ale když někdo ( zvláště teta Lída ) udělal něco, co se mu nelíbilo, dovedl být velmi nepříjemný, až z toho mrazilo. Teta se bála i sebemenšího konfliktu s ním, ta úzkost z ní přímo sálala. Moc dobře jsem to už i tenkrát věděla.
Jednou jsme k nim šly s maminkou na oběd. Měla jsem modré pletené šaty ( pletla je moje babička ), ve vlasech bílou mašli a v srdci slavnostní pocit. Teta nám připravila báječný oběd - moje oblíbené meruňkové knedlíky. Ale nejdříve servírovala zeleninovou polévku. Což o to, já ji měla docela ráda, ale ... v polévce plavala uvařená housenka. ,,Já nemohu...", začala jsem, ale vyděšený pohled tety a mrkání maminky mě zarazily. Nedořekla jsem, protože mě maminka pod stolem kopla a mrkání zintenzivnělo. Pochopila jsem, jak by si asi tohle teta odnesla, tak jsem jen mlčky odstrčila talíř. Strýc se rozzlobil ( neměl brýle, tak housenku neviděl ):,,Jak je to dítě mlsné! Když tetinu polévku nesníš, nedostaneš ani ty knedlíky," řekl a čekal, že se do inkriminované polévky pustím. To jsem ovšem nemohla, tedy jsem jen odmítavě zavrtěla hlavou. Teta rychle polévku odnesla a chtěla mi dát další jídlo. Strýc ji však přísně zarazil. ,,Řekl jsem, že nic nedostane," nesmlouvavě trval na svém. Všichni jedli, jen já jsem měla před sebou prázdný talíř. Maminka trpěla, ale nemohla tetu zradit, Lída se bála, strýc se mračil a já polykala slzy. Bylo mi teprve šest let ...
Šly jsme brzy domů a maminka mi hned udělala mísu meruňkových knedlíků, ale to už nebylo ono ...