Jak jsem si překousla jazyk

3. prosince 2009 v 8:15 | Alena Ludvíková
Jezdily jsme s maminkou do Ruzyně za její přítelkyní Emou. Měla dva synky - Pepíčka a Mirečka. Jeden byl o tři, druhý o čtyři roky starší než já. Moc jsem se tam vždy těšila. Někdy jsme u Krásů přespaly. To nám dětem vyhradili ložnici se širokou manželskou postelí. Já jsem spala uprostřed, aby se kluci neprali. Neprali se, ale ukazovali mi, jak zničit nenáviděná trika na spaní. Trika byla sice praktická - dlouhé rukávy i nohavice, celá přes hruď a břicho zapínací, z teplého materiálu, ale kluci je přímo bytostně nesnášeli. Trhli nohavicí, škubli rukávem, urvali knoflíky a rozervaná trika ještě podupali. Většinou jim to nebylo nic platné. ,,Teta Ema" jim dala nová - asi měli doma zásobu.
Později jsem k nim jezdila i sama. Bydleli ve vlastní vile v prvním patře, okénko ze zvýšeného přízemí nás vždy lákalo, abychom si zkrátili cestu na zahradu. Skákali jsme tam skoro vždy zcela bezpečně, až jednou...
Nejdříve vyskočil Pepíček, za ním já. Něco jsem na něho volala, smála jsem se a při doskoku jsem si koleny prudce vrazila do brady. Zpočátku jsem necítila nic, ale když jsem chtěla promluvit, vyřinula se mi z úst spousta krve. Pepíček zděšeně volal rodiče. Pak mě s ním poslali k místní lékařce. Ta byla asi vyděšená víc než my. Hledala jehlu, aby mi jazyk sešila, a naštěstí ji nenašla. Domnívám se, že ji zřejmě najít nechtěla. Poslala nás do nemocnice. Pepíček jel tedy se mnou tramvají k nám domů ( na Letnou ). U nás se zrovna malovalo, ale byla tam i teta Lída, která řekla, že má na Bulovce známého doktora a dovezla mě tam. Žádné sanitky, žádné ohledy jako by to bylo v dnešní době, ale normálně pěšky a MHD.
Sestra se mě ptala, zda chci jazyk sešít při lokálním umrtvení nebo v narkóze. Zvolila jsem narkózu, abych nic nevěděla. Operovali hned. Ležela jsem na stole normálně oblečená, na ústa mi sestra přiložila nepříjemnou masku a řekla, abych počítala. Stačila jsem počítat do jedenácti, pak se náhla zablýsklo, viděla jsem čápa, jak kráčí na elektrických drátech a volá: ,,Počítej, no počítej...", ale už jsem nemohla a byla tma, vzápětí světlo, dokořán otevřené okno, za ním slunce a milá mladá sestřička mě vzala do náruče a odnesla na pokoj... Bylo mi tenkrát jedenáct let.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama