Leden 2010

Několik slov o dětství

31. ledna 2010 v 8:24 | Alena Ludvíková
Dětství je takový krásný čas
slunce je blízko tvých očí
a nikdo nepředběhne nás
a nikdo výš už nevyskočí ...

Tak jsem charakterizovala dětství ve svých šestnácti letech. Asi to je pravda, alespoň za normálních okolností. Dítě žije v poněkud jiném světě než dospělý člověk. Poznává všechno kolem sebe a vytváří si svůj mravní kodex. Je naplněné nadějí, věří, že vše bude dobré, že se mu nemůže nic zlého stát, pokud je obklopené láskou svých nejbližších. Jak šťastně jsem kdysi usínala ve své bílé postýlce se síťkou, po boku s medvídkem Kingem, propadala se do snů při tichém vrčení maminčina šicího stroje a jejích písničkách. Ale to je dávno pryč, dětství žije pouze v mých vzpomínkách. Ovšem vzpomínky vytvářejí osobnost každého jedince, bez nich bychom ztratili sami sebe. Proto jsou tak důležité. Budujeme si žebříček hodnot, svůj mravní kodex. ( Hvězdné nebe nad námi, mravní kodex v nás - podle I. Kanta ).
Dnes se hodně mluví o snížení či zvýšení hranice trestní odpovědnosti mládeže. Normální dítě ve dvanácti letech ( i mnohem dříve ) už ví, co je nezákonné. Je mu zcela jasné, co je vražda, krádež, podvod, ublížení na zdraví. Nepodceňujme je zbytečně. Rozpoznávací schopnosti mají, s ovládáním je to trochu horší, ale při těch nejzávažnějších trestních činech ( vražda, ublížení na zdraví, loupež ) se ovládnout musí a mohou.
Rodiče jsou odpovědni za dítě, za jeho fyzický i psychický vývoj. Nikdo je v tom nemůže plně nahradit, oni tvoří základ pro morálku svého syna či dcery, proto moc záleží na dětství, trauma z tohoto období může ovlivnit celý život, způsobit nezvratné škody ...

Důstojný pán

29. ledna 2010 v 10:32 | Alena Ludvíková
Na Letné v kostele sv. Antonína sloužil mše důstojný pán A.S. Tenkrát bylo ,,mezi námi děvčaty" módou chodit v neděli na mši o deváté. Ne ze zbožnosti, ale právě kvůli panu faráři. Začala to moje spolužačka Věra V., kterou tam vzala její o trochu starší kamarádka Milena. Po mši důstojný pán zval dívky k sobě domů na dorty. Byla to nesmírná čest. Kdo byl na tuto akci vybrán, okamžitě stoupl v očích ostatních ( nevyvolených ) o sto stupňů nahoru. Samozřejmě jsem také chtěla stát se tou vyvolenou. Pozorně jsem důstojného pána při mši sledovala, ba přímo hypnotizovala, abych upoutala jeho pozornost. Podařilo se.
Nejednalo se jen o ty dorty. Někdy nás bral pan farář do kina. Seděli jsme v lóži, mlsali cukroví a prožívali slast privilegovaných. O Vánocích nás obdarovával. Mohli jsme si vybrat z připravených dárků, většinou knížek. Dodnes mám doma od Olbrachta Nikolu Šuhaje. Chodili k němu i kluci, ale byli pouze dva - Mirek a Štěpán, oba studenti gymnázia ( tehdy v septimě ).
Mirek mu při mši dělal ministranta. Byl to bledý, hubený světlovlasý kluk, kterého prý důstojný pán finančně podporoval. A tady se právě otvíral ,,záhadný svět našich čtrnácti let." Prý to byl jeho nemanželský syn, ale nikdo ovšem o tom nesměl vědět. Aby zamaskoval jeho četné návštěvy, zval i nás. Nebo další fáma: byl to jeho přítel, s nímž provozoval sex. To byla ovšem pro nás senzace. Já jsem se přikláněla k variantě první. Pochopitelně nemuselo být pravdou ani jedno z toho. Nerozšiřovala jsem tyto hypotézy dál, nechtěla jsem, aby třeba za svou dobrotu měl pan farář ostudu.
Většinou se nás u důstojného pána sešlo tak šest. Ti dva kluci (vždy! ), Milena, Věra V., já a Marcela. Ta propadala záhadám okolo pana faráře nejvíc. Dokonce nám naznačovala, že s ním byla jednou u něho doma sama a on se snažil ji svést. Tomu jsem samozřejmě nevěřila, bylo mi zřejmé, že Marcela chce být středem pozornosti, nebo si něco mylně vykládá. Takové výmysly však mohou hodně ublížit.

Ale bývalo to stejně hezké. Atmosféra hýčkaného tajemství u výborných dortů a čaje, usměvavý důstojný pán obklopený lehkou mystikou, zvědavé čtrnáctileté holky a trochu záhadní dva kluci - a kdopak ví, jak to vše opravdu bylo ...


Jiřina Fontánová

26. ledna 2010 v 16:11 | Alena Ludvíková
Jiřině umřela maminka a tatínek se po nějakém čase znovu oženil. Jeho žena měla také dceru. Ilka byla tak o rok mladší než Jiřka, zdála se mi dost hezká, taková přitažlivá, trochu koketní, zkrátka dovedla se lidem zalíbit. Tenkrát nám bylo třináct let a často jsme ( pár děvčat ) chodívaly do kina.
Jednou jsme se stavily pro Jiřinu, aby šla také s námi. Otevřela nám její nová máma. Celkem hezká paní, mile se usmívala, ale Jiřku nepustila. ,,Má práci," řekla, ,,musí mýt okna." Pak zavolala Ilku. ,,Ale Ilka může jít, na mytí oken je ještě malá." Zarazilo nás to - rozdíl mezi děvčaty byl pouhý rok.
Jiřina stála u kbelíku s vodou, v ruce hadr, v očích slzy, které tekly až do toho kýblu, ale neřekla nic. Ani my jsme se nezmohly na odpor. Tak jsme mlčky odešly i s Ilkou do kina. Bylo mi z toho smutno, v duchu jsem si přehrávala pohádku o popelce a realitu o Jiřce a Ilce. Podobnost byla nepochybná.
Čas plynul. Ilku jsem někdy viděla na ulici v pěkném oblečení, Jiřina někam zmizela, ztratila se mi z obzoru...
Dnes bych ráda věděla, co se s ní stalo, ale je pozdě, už dávno nejsme dětmi...

Kašpárek Vojta Merten

24. ledna 2010 v 8:33 | Alena Ludvíková
Vzpomněla jsem si na něho, když se o něm zmínil v televizi Jiří Krampol. Také se chodil dívat na jeho představení a konstatoval, že náš milý kašpárek byl ,,imrvére" nalitý.
Mne tenkrát maminka svátečně oblékla, měla jsem bílé podkolenky, modré pletené šatičky a ve vlasech velikou, rovněž bílou mašli, vedla mě za ruku a já byla tak šťastná. Těšila jsem se, třebaže jsem si kašpárka představovala trochu jinak, než jak vypadal Vojta Merten. Vojta ( alespoň v očích asi čtyřleté holčičky ) byl velký, tlustý a dělal vtipy, kterým jsem moc nerozuměla, ale dospělí se jim hlasitě chechtali. Chtěla jsem mít kašpárka malého, kašpárka - dítě, veselého, poskakujícího a povídajícího věci mně srozumitelné. Ale stejně jsem ho pozorně sledovala. Zvonil rolničkami, jeho červené šaty se blýskaly, potácivě skákal po jevišti a hledištěm tlumeně znělo slovo ,,ožrala", kterému jsem zpočátku nerozuměla, ale časem jsem pochopila, že milý Vojta zkrátka moc pije.
Tak to bylo s Vojtou Mertenem. Nemohu však říct, že bych na něho měla špatné vzpomínky. Naopak, jsou to vzpomínky radostné, úsměvné, takové povzbuzující, které pomáhají zlepšit náladu.
Nevím, proč tak pil. Ale dělat kašpárka nebývá vždy snadné, protože smát se, když nám do smíchu třeba vůbec není, je nesmírně těžké.
Takže, kašpárku Vojto, na věčnou vzpomínku!

Věra H.

22. ledna 2010 v 18:13 | Alena Ludvíková
Věra - třináctiletá dívenka, malá, zcela nevyspělá, s utaženými copánky a modrýma očima. Ty oči byly úplně jasné, vždy široce rozevřené a pozorné. Bydlela s otcem a nevlastní matkou. Ta mladá žena byla hodná, taková kulaťoučká, s růžovými tvářemi, usměvavá a upřímná. Narodil se jí chlapeček, kterého kupodivu Věra milovala. Ale s Věrou si paní nevěděla rady. Dokonce se ptala i mě, co má dělat, když se dívka téměř každou noc počůrává. Poradila jsem, aby s ní šla k lékaři, a slíbila jsem, že Věrce nic neřeknu. Asi mě poslechla, protože ve škole získala Věra privilegium - nemusela se dovolovat na záchod, dostala na starost klíč a mohla z hodiny kdykoli odejít. Musím říct, že toho nezneužívala.
Podivný byl vztah Věry k jedné naší spolužačce. Dalo by se říct, že ji tyranizovala. Alča si však svou závislostí na Věře o to přímo koledovala. Často jsem jim musela dělat prostředníka. To mě Alča prosila:,,Řekni Vlkovi ( Věra chtěla, abychom ji oslovovali ,,Vlku"), aby se už na mě nezlobila..." a podobné prosby se opakovaly. Věra šla hrdě po chodníku, Alča dva kroky za ní a já opodál sledovala, co bude. Litovala jsem Alču, ale nechápala, proč si to nechá líbit a proč se na Věru-Vlka prostě nevykašle.
Ale ještě něco zajímavého. Chodila jsem s Věrou do Letenských sadů. Tenkrát tam byly ve svahu uzavřené některé cestičky kvůli sesuvu půdy. Přístupu bránila jen dřevěná závora. Věrka skákala přes švihadlo do uzavřené cesty ( snadno závoru obešla) a dětsky skotačivě mizela v zákrutu. Samozřejmě jsem se ptala, co tam dělala. Řekla, abych šla s ní, že uvidím. Bylo mi to podezřelé, tak jsem odmítla. Pak mi vše vysvětlila: ,,Je tam takový chlap, který mi dá peníze. Když ho nechám, aby mi sáhl mezi nohy, dostanu bůra, kdybych mu to vzala do pusy, dá mi padesát, a kdybychom to spolu dělali, budu mít stovku."
Nikdy jsem tam nešla, ale zmrzlinu za Věrčina ,,bůra" jsem lízala s chutí. Věra také nikdy nepřinesla víc než tu nejnižší částku - ale i tak ...
Proto si říkám souhlasně s V. Řezáčem: Lidé pozor, život jde kolem vašich dětí a z jeho dlaní prší zrno nepřečištěné ...



Jirka Penk

21. ledna 2010 v 9:41 | Alena Ludvíková
Seznámili jsme se na kurzu angličtiny na Národní třídě. Chodili jsme do začátečníků - kurzů pro školní mládež. Bylo mi dvanáct, Jirkovi o rok víc. Líbil se mi. Měl krásné jasně modré oči se zelenkavými plaménky, na takové se nezapominá.
Pak jsme se náhodně sešli na Zimním stadionu na Štvanici. Bruslil tam se svým kamarádem Oldou a já se spolužačkou Jarkou. Tak jsme začali bruslit ve čtyřech. Ale to nám zřejmě nestačilo, tedy Jiříkovi a mně.
Vzpomínám na naše nevinné schůzky, procházky ulicemi a sledování filmových představení v kině. Tehdy jsem v neděli navštěvovala tátu v Libni, kde bydlel se svou ženou Božkou, které jsem říkala teto. Chodila jsem k nim vždy na oběd a potom jsem řekla, že jdu s kamarádkou do kina - a běžela jsem na rande s Jirkou. Jiřík bydlel totiž v Libni na Královské třídě, v domě, na němž měl jeho otec tabuli s nápisem dentista, můj táta v Českomoravské ulici, takže jsme měli k sobě blízko.
Chodívali jsme do kina Svět. Jiřík koupil lístky - připadali jsme si jako dospělí - a v setmělém hledišti nás obklopila atmosféra horkého ticha proloženého jen zvuky z filmového plátna. Chlapec mě vzal za ruku - to bylo maximum, čeho se odvážil, a já skoro nevnímala děj filmu. Bylo to krásné, vše kolem se mi zdálo pouhou kulisou pro mé pocity. Tenkrát pro nás ,,zněly všechny zvony světa"...
Ani jsme se vlastně nerozešli. Bylo to v době, kdy jsem už přestala za tátou do Libně jezdit, hodně věcí se změnilo, času bylo stále méně...
Ale mám schovaný vánoční pohled s tmavě modrou oblohou, srnkou a hustě padajícím sněhem, napsaný polodětským Jiříkovým písmem. Kdeže ty loňské sněhy jsou...
Snad jsou ty vzpomínky tak milé proto, že k ničemu nedošlo, že něco jenom začínalo ...

A čas běží, vážení ...

20. ledna 2010 v 8:53 | Alena Ludvíková
Zmapovat dětsví řadou příběhů je nesnadné. Přes dětské sny a vize až k realitě vede dlouhá cesta. Píšu o tom, co jsem prožila, ale vše je viděno očima dítěte. Věci, události a hlavně lidi.
Tak třeba teta Rudi. Byla to druhá žena mého milovaného strýčka Boji. Upřímně jsem ji nenáviděla. Když si dospělí mysleli, že jsem zcela zabraná hrou, povídali si celkem bez zábran. Tak jsem se dověděla, že teta Rudi jezdila s nějakým doktorem na jakési lodi, kde prováděli nezákonné potraty. Moc jsem tomu ovšem nerozuměla, většinu jsem si musela domýšlet, ale v zásadě jsem pochopila, oč jde. Rudi měla takovou hrudkovitou pleť, jako by byla vytvořena z drobných tělíček dětí ( tak malovali Herodesa - biblického vraha maličkých ). Já tak viděla tetu. A vzhledem k těm potratům to sedělo.
První ženu Boji jsem měla ráda. Byla malá, drobná a podobala se mojí kamarádce Nadě. Jmenovala se Klára a pracovala ve svém papírnictví na Újezdě. Vždy jsem se k ní těšila. Měla malý roztomilý pokojík přímo nad krámem. Chodilo se tam rovnou z papírnictví po dřevěných schůdkách. Klára byla vždy usměvavá, nikdy nezapomněla mě potěšit nějakou drobností z krámu, kde příjemně voněl papír a taky kůže školních brašen.
To je jen malá ukázka mých dětských pocitů. Když jsem psala svou první knihu, vžila jsem se do nich tak, že jsem vlastně všechno prožívala znovu. To už se asi nemůže opakovat. Myslím, že ta první knížka bývá psána srdcem ...
Čas je neúprosný, může mnohé dát, ale i hodně vzít - a hlavně stále běží...

King

19. ledna 2010 v 16:10 | Alena Ludvíková
King byl můj plyšový medvídek. Dostala jsem ho ke svým prvním narozeninám. Tenkrát byl asi tak velký jako já. Měl sametově měkkou srst medové barvy a velké skleněné oči. Nesmírně jsem ho milovala. King musel všude jezdit se mnou. Ať jsme jeli autem nebo vlakem, vždy jsem ho táhla s sebou za tichého souhlasu maminky. Tak jel na Sázavu, do Samechova, do Kácova, na Malou Svatou, zkrátka byl se mnou na všech našich cestách. To trvalo asi do mých deseti let. Ale i potom zaujímal v naší domácnosti čestné místo. King nebyl pouze medvídek, byl to už pojem. Zachoval se dlouho, dokonce ho dostala po mnoha letech i moje dcera.
Dnes vzpomínám na svého méďu s trochou nostalgie. Je mi líto, že kdesi zmizel a už nikdy ho neuvidím. Jsou stovky medvídků, King byl jen jeden. V něm se odráželo mé dětství, které už se také propadlo do nenávratna. Nelze zadržet čas, plyne tak závratně rychle, otočíš se - a je další den, měsíc, rok, desetiletí ...
Avšak King bude žít nejen v mých vzpomínkách, ale i tady na mém blogu. Snad si také někdo z mých čtenářů vzpomene na vlastního malého či velkého méďu, snad se zamyslí a věnuje mu pár tichých chvil...


Můj táta

15. ledna 2010 v 16:41 | Alena Ludvíková
Naši byli rozvedení, ale dlouho jsem nevěděla proč. Maminka mi řekla, že se prostě k sobě nehodili, a s tím jsem se asi do deseti let spokojila. Táta mě navštěvoval vždy v neděli a bral si mě ven. Slovo ,,ven" asi není to pravé. Když jsme vyšli z domu, zamířil přes ulici rovnou do hospody. Byla to malá hospoda ve Veletržní ulici, čpělo to tam pivem, kouřem a záchodky. Objednal si hned pivo, mně nějakou červenou limonádu a usedl mezi chlapy. Bylo tam plno, dusno a jeden mužský mě zvedl do výše, jeho ruce se nepříjemně dotýkaly mé dětské hrudi a já se mu zlostně vytrhla. Všichni se začali chechtat. Chtěla jsem jít pryč a taky jsem to tátovi řekla. Kývl, objednal si však další pivo. Nešťastně jsem tam seděla, strašně jsem se nudila, ale tátovi jsem stejně slíbila, že to mamince neřeknu. Měla jsem totiž tátu ráda, připadalo mi, že ho musím chránit, že je sám a slabý, bezbranný. Dokonce jsem se o něho bála, aby ho nezasáhl v naší ulici vykopnutý míč, s nímž kluci hráli fotbal. Bylo mi tenkrát sedm či osm let a ještě jsem neviděla, v čem spočívá ta tátova slabost, kterou jsem vycítila.
Že je alkoholik, jsem poznala až později. Ale i dnes, když si na něho vzpomenu, bodne mě někde blízko u srdce. Vidím ho stále, jak stojí sám před Staroměstskou radnicí, když jsem se vdávala. Manžel mojí maminky ( vdala se po letech znovu ) mu nabídl, aby mě vedl k obřadu, ale táta nechtěl. Řekl, že na to není dost dobře oblečený, že bude vhodnější, když mě povede on. Moc jsem tehdy na to nemyslela, byla jsem ze svatby radostně vzrušená a nepřijímala jsem nic, co by ten kouzelný okamžik mohlo narušit. Ale to už je dávno...

Wolf - první poznání

12. ledna 2010 v 16:24 | Alena Ludvíková
Mně bylo devět, jemu dvanáct. Ptal se mě, jestli vím, jak děti přicházejí na svět. Věděla jsem jen, že děťátko nosí maminka v bříšku, ale jak se dostane tam a jak ven, to mi známo nebylo. Tušila jsem nějaké tajemství, dokonce jsem se ptala spolužačky Stáni z naší ulice, ta však mě odbyla slovy:,, To ti neřeknu, je to moc sprosté." Zarazilo mě, jak se zasmála i jak pohodila hlavou a utekla po schodech domů. Wolfa jsem znala, jednou mi nabídl pětikorunu, když si ji vytáhnu z jeho kapsy. ,,Ale musíš sáhnout hodně hluboko," nabádal mě. No, zkusila jsem to. Sáhla jsem však na něco úplně jiného - a Wolf se jen smál, ale pak mi přinesl zmrzlinu z cukrárny pana Školníka v Ovenecké ulici.
Tak tedy Wolf se rozhodl mě informovat. Sešli jsme se v zahradě mezi bloky domů a sedli si na lavičku. Kluk mluvil a svá slova doprovázel kresbami klackem do písku. Žasla jsem, ale nepochybovala o pravdivosti jeho výkladu. Musela jsem přísahat, že nikomu neprozradím, že mi to řekl právě on.
,,Teď jsi moje holka a budeme to spolu dělat," dodal. Neodpověděla jsem, ale pouhé pomyšlení na něco takového bylo pro mě naprosto neúnosné. Jeho holkou bych byla ráda, ne však za tuhle cenu. Zrovna tak bych jednou chtěla miminko, ale bez této předehry.
Potom jsme šli domů a v příštích dnech jsem se Wolfovi vyhýbala. Časem jsme se samozřejmě setkali, ale nějak to vyšumělo ...
Kéž bych se mohla vrátit do sladkých let nevinnosti, kdy si děvčata říkala: ,,Bože, dejž, abych počala, aniž bych zhřešila." Později se ovšem ta dvě slovesa prohodila, ale to už jsme nebyly malé holčičky...

Ten třetí vzadu

7. ledna 2010 v 16:22 | Alena Ludvíková
Na Tři krále jsem jezdívala s maminkou do Ruzyně. Bývala to skoro vesnice. Kluci Krásovi tam oslovovali každou ženu ,,teto" a každého muže ,,strýčku". Bylo mi to divné, ale líbilo se mi to. Na svátek Tří králů jsem s nimi chodívala na koledu. Kluci zpívali, či spíše provolávali: ,,My tři krále, my jdeme k vám ..." opravdu ,,krále", ne králové. Já byla nejmenší, ještě k tomu holka, tak jsem se musela krčit vzadu se sazemi načerněnou tváří, v Pepíčkových teplácích, které mi byly dlouhé a široké, takže mi je v pase vytáhli a převázali provázkem, čepici jsem měla hluboko do čela a vlasy zastrčené pod ní. Stejně jsem nejvic koledy dostala já - byly to peníze, cukroví i vánoční ozdoby. Vzpomínky jsou krásné, nevadí, že mi mrzly nohy a čerň mi maminka z tváří musela drhnout mýdlem s jelenem ( takové maminka požívala na prádlo), že jsem pak dlouho nemohla usnout pod vlivem silných dojmů...
Vzpomínám také na své první zkušenosti z návštěv u Krásů. Nebyly mi ještě ani tři roky, stála jsem u vstupních vrat do zahrady a uviděla jsem malého poskakujícího tvorečka. Radostně jsem ho uchopila do dlaní a volala:,,Maminko, vrabeček, maminko, vrabeček." Maminka nevěřícně otevřela mé dlaně - a vyskočila bradavičnatá ropucha. Kluci se chechtali, maminka mě táhla do domu umýt ruce a doufala, že ty bradavice nechytnu.
Příběhů by bylo hodně, ale to až zase příště. Jen vím, že ta zahrada byla obrovská, vila vysoká a rozlehlá, Tyršova ulice nekonečná - a já tak malá...

Sáňkování ve Stromovce

2. ledna 2010 v 8:57 | Alena Ludvíková
Moc jsem se vždy těšila na sáňkování. Chodili jsme do Stromovky na dost strmý kopec ,,U kolíků". Skutečně tam nahoře kolíky byly. Nasedli jsme na rohačky nebo obyčejné celodřevěné sáňky - a cesta dolů byla nádherná. Sníh kolem nás jiskřil, někdy se objevilo i zablesknutí, veselý křik dětí zvyšoval požitek z rychlé jízdy. stačilo zavřít oči ...
Když jsme dojížděli dolů, čekaly tam často větší děti a udělaly nám ,,hodiny". Zatočili jsme se a mnohdy i spadli. Pokud byl sníh kyprý a měkčí, nevadilo to. Při ledovce ovšem býval pád bolestivý.
Ale stávalo se nám i něco jiného. Když byly sáně obsazeny pouze děvčaty a dojely jsme pod kopec, vylezl chlap skrytý za stromem a rozevřel kabát, pod nímž měl rozepnutý poklopec a bezostyšně demonstroval to, co se obvykle neukazuje. Měly jsme zlost a házely po něm sněhové koule i kameny. Ale muže to neodradilo. Pověděly jsme to tedy hlídači, kterému se říkalo ,,kačírek", a ten se za námi přikrčil na sáně. Když jsme dorazili dolů, chlap si ,,kačírka" nepovšiml a odhalil se. Náš hlídač vyskočil a ubalil tomu exhibionistovi takovou facku, až se mu z nosu spustila krev. V té době to bylo asi nejlepší řešení. My jsme se ovšem smály a hlídač u nás nesmírně stoupl v ceně. Pak už jsme měly od toho chlapa pokoj.
Ovšem ve Stromovce bylo tehdy podobných ,,sprosťáků" ( tak jsme jim totiž říkaly ) dost. Šly jsme na procházku a před námi se objevil muž. V dostatečné vzdálenosti rozevřel kabát ... a už jsme po něm metaly kameny a klacky. Vždy utekl. Bylo nám mezi deseti a třinácti lety ...