A čas běží, vážení ...

20. ledna 2010 v 8:53 | Alena Ludvíková
Zmapovat dětsví řadou příběhů je nesnadné. Přes dětské sny a vize až k realitě vede dlouhá cesta. Píšu o tom, co jsem prožila, ale vše je viděno očima dítěte. Věci, události a hlavně lidi.
Tak třeba teta Rudi. Byla to druhá žena mého milovaného strýčka Boji. Upřímně jsem ji nenáviděla. Když si dospělí mysleli, že jsem zcela zabraná hrou, povídali si celkem bez zábran. Tak jsem se dověděla, že teta Rudi jezdila s nějakým doktorem na jakési lodi, kde prováděli nezákonné potraty. Moc jsem tomu ovšem nerozuměla, většinu jsem si musela domýšlet, ale v zásadě jsem pochopila, oč jde. Rudi měla takovou hrudkovitou pleť, jako by byla vytvořena z drobných tělíček dětí ( tak malovali Herodesa - biblického vraha maličkých ). Já tak viděla tetu. A vzhledem k těm potratům to sedělo.
První ženu Boji jsem měla ráda. Byla malá, drobná a podobala se mojí kamarádce Nadě. Jmenovala se Klára a pracovala ve svém papírnictví na Újezdě. Vždy jsem se k ní těšila. Měla malý roztomilý pokojík přímo nad krámem. Chodilo se tam rovnou z papírnictví po dřevěných schůdkách. Klára byla vždy usměvavá, nikdy nezapomněla mě potěšit nějakou drobností z krámu, kde příjemně voněl papír a taky kůže školních brašen.
To je jen malá ukázka mých dětských pocitů. Když jsem psala svou první knihu, vžila jsem se do nich tak, že jsem vlastně všechno prožívala znovu. To už se asi nemůže opakovat. Myslím, že ta první knížka bývá psána srdcem ...
Čas je neúprosný, může mnohé dát, ale i hodně vzít - a hlavně stále běží...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama