Jirka Penk

21. ledna 2010 v 9:41 | Alena Ludvíková
Seznámili jsme se na kurzu angličtiny na Národní třídě. Chodili jsme do začátečníků - kurzů pro školní mládež. Bylo mi dvanáct, Jirkovi o rok víc. Líbil se mi. Měl krásné jasně modré oči se zelenkavými plaménky, na takové se nezapominá.
Pak jsme se náhodně sešli na Zimním stadionu na Štvanici. Bruslil tam se svým kamarádem Oldou a já se spolužačkou Jarkou. Tak jsme začali bruslit ve čtyřech. Ale to nám zřejmě nestačilo, tedy Jiříkovi a mně.
Vzpomínám na naše nevinné schůzky, procházky ulicemi a sledování filmových představení v kině. Tehdy jsem v neděli navštěvovala tátu v Libni, kde bydlel se svou ženou Božkou, které jsem říkala teto. Chodila jsem k nim vždy na oběd a potom jsem řekla, že jdu s kamarádkou do kina - a běžela jsem na rande s Jirkou. Jiřík bydlel totiž v Libni na Královské třídě, v domě, na němž měl jeho otec tabuli s nápisem dentista, můj táta v Českomoravské ulici, takže jsme měli k sobě blízko.
Chodívali jsme do kina Svět. Jiřík koupil lístky - připadali jsme si jako dospělí - a v setmělém hledišti nás obklopila atmosféra horkého ticha proloženého jen zvuky z filmového plátna. Chlapec mě vzal za ruku - to bylo maximum, čeho se odvážil, a já skoro nevnímala děj filmu. Bylo to krásné, vše kolem se mi zdálo pouhou kulisou pro mé pocity. Tenkrát pro nás ,,zněly všechny zvony světa"...
Ani jsme se vlastně nerozešli. Bylo to v době, kdy jsem už přestala za tátou do Libně jezdit, hodně věcí se změnilo, času bylo stále méně...
Ale mám schovaný vánoční pohled s tmavě modrou oblohou, srnkou a hustě padajícím sněhem, napsaný polodětským Jiříkovým písmem. Kdeže ty loňské sněhy jsou...
Snad jsou ty vzpomínky tak milé proto, že k ničemu nedošlo, že něco jenom začínalo ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama