Můj táta

15. ledna 2010 v 16:41 | Alena Ludvíková
Naši byli rozvedení, ale dlouho jsem nevěděla proč. Maminka mi řekla, že se prostě k sobě nehodili, a s tím jsem se asi do deseti let spokojila. Táta mě navštěvoval vždy v neděli a bral si mě ven. Slovo ,,ven" asi není to pravé. Když jsme vyšli z domu, zamířil přes ulici rovnou do hospody. Byla to malá hospoda ve Veletržní ulici, čpělo to tam pivem, kouřem a záchodky. Objednal si hned pivo, mně nějakou červenou limonádu a usedl mezi chlapy. Bylo tam plno, dusno a jeden mužský mě zvedl do výše, jeho ruce se nepříjemně dotýkaly mé dětské hrudi a já se mu zlostně vytrhla. Všichni se začali chechtat. Chtěla jsem jít pryč a taky jsem to tátovi řekla. Kývl, objednal si však další pivo. Nešťastně jsem tam seděla, strašně jsem se nudila, ale tátovi jsem stejně slíbila, že to mamince neřeknu. Měla jsem totiž tátu ráda, připadalo mi, že ho musím chránit, že je sám a slabý, bezbranný. Dokonce jsem se o něho bála, aby ho nezasáhl v naší ulici vykopnutý míč, s nímž kluci hráli fotbal. Bylo mi tenkrát sedm či osm let a ještě jsem neviděla, v čem spočívá ta tátova slabost, kterou jsem vycítila.
Že je alkoholik, jsem poznala až později. Ale i dnes, když si na něho vzpomenu, bodne mě někde blízko u srdce. Vidím ho stále, jak stojí sám před Staroměstskou radnicí, když jsem se vdávala. Manžel mojí maminky ( vdala se po letech znovu ) mu nabídl, aby mě vedl k obřadu, ale táta nechtěl. Řekl, že na to není dost dobře oblečený, že bude vhodnější, když mě povede on. Moc jsem tehdy na to nemyslela, byla jsem ze svatby radostně vzrušená a nepřijímala jsem nic, co by ten kouzelný okamžik mohlo narušit. Ale to už je dávno...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama