Wolf - první poznání

12. ledna 2010 v 16:24 | Alena Ludvíková
Mně bylo devět, jemu dvanáct. Ptal se mě, jestli vím, jak děti přicházejí na svět. Věděla jsem jen, že děťátko nosí maminka v bříšku, ale jak se dostane tam a jak ven, to mi známo nebylo. Tušila jsem nějaké tajemství, dokonce jsem se ptala spolužačky Stáni z naší ulice, ta však mě odbyla slovy:,, To ti neřeknu, je to moc sprosté." Zarazilo mě, jak se zasmála i jak pohodila hlavou a utekla po schodech domů. Wolfa jsem znala, jednou mi nabídl pětikorunu, když si ji vytáhnu z jeho kapsy. ,,Ale musíš sáhnout hodně hluboko," nabádal mě. No, zkusila jsem to. Sáhla jsem však na něco úplně jiného - a Wolf se jen smál, ale pak mi přinesl zmrzlinu z cukrárny pana Školníka v Ovenecké ulici.
Tak tedy Wolf se rozhodl mě informovat. Sešli jsme se v zahradě mezi bloky domů a sedli si na lavičku. Kluk mluvil a svá slova doprovázel kresbami klackem do písku. Žasla jsem, ale nepochybovala o pravdivosti jeho výkladu. Musela jsem přísahat, že nikomu neprozradím, že mi to řekl právě on.
,,Teď jsi moje holka a budeme to spolu dělat," dodal. Neodpověděla jsem, ale pouhé pomyšlení na něco takového bylo pro mě naprosto neúnosné. Jeho holkou bych byla ráda, ne však za tuhle cenu. Zrovna tak bych jednou chtěla miminko, ale bez této předehry.
Potom jsme šli domů a v příštích dnech jsem se Wolfovi vyhýbala. Časem jsme se samozřejmě setkali, ale nějak to vyšumělo ...
Kéž bych se mohla vrátit do sladkých let nevinnosti, kdy si děvčata říkala: ,,Bože, dejž, abych počala, aniž bych zhřešila." Později se ovšem ta dvě slovesa prohodila, ale to už jsme nebyly malé holčičky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama