Únor 2010

Ančička Vančurová

27. února 2010 v 8:10 | Alena Ludvíková
Když mi bylo čtrnáct, jela jsem se školou na lyžařský výcvik. Bylo nás asi deset, samé dívky. Bydlely jsme v pěkné menší horské chatě, všude čisto a teplo, naše vedoucí benevolentní, jídlo dobré a v dostatečném množství. Tedy pohoda. Program nám zpestřovala Ančička Vančurová. To jméno se nedalo zapomenout, znělo tak výrazně jako kdysi Pepina Rejholcová. Byla to veselá, stále se něčemu chechtající holka s potřeštěnými nápady.
Pozvala nás do pokoje, který sdílela s jinou, taky trochu "ujetou" spolužačkou. Sedly jsme si kolem gauče a Ančička nám slíbila, že s Markou předvedou mileneckou dvojici. Byl už večer, pokoj osvětlený jen stolní lampičkou, přikrytou jemným červeným šátkem, navozoval atmosféru něčeho zakázaného a vzrušujícího. Holky si lehly na gauč jen ve spodním prádle, něco si šuškaly - a pak začalo slíbené představení. Pokud jsem to tenkrát mohla posoudit, hrály dobře. Líbaly se, dotýkaly se vzájemně a cosi vzrušeně šeptaly. Zatajovaly jsme dech, aby nám nic neuniklo...
Po skončení "divadla" jsme se nervózně smály, bylo nám nějak divně. Spěchala jsem do svého pokoje a nechtělo se mi na tu scénku myslet. Holky sice měly na sobě prádlo, některá gesta byla spíše náznaková, ale nedala se jim upřít určitá věrohodnost.
Jednou se mi trochu poškodila lyže, tak jsem ji vzala na půdu, kde bylo různé nářadí, špachtle, smirkovací papíry a podobně. Stačilo špičku lyže maličko "ošmirglovat". Vše jsem si připravila - a najednou se tam objevila Marka. Nabídla se, že mi s tím pomůže. Ale za chvilku se začala chovat podivně. Položila mi ruku kolem ramen a náhle mě chtěla povalit na podlahu. Prudce jsem ji odstrčila, dostala jsem zlost a pocítila dosud nepoznaný odpor. Marka se stáhla, držela mou lyži a mlčela. Rychle jsem špici osmirkovala, rovněž mlčky lyži vzala a odešla.
Po letech jsem se při studiu dočetla, že takové pubertální výjevy nejsou ojedinělé a nemusejí mít vliv na sexuální zaměření. Pokud vím, Marka se asi v sedmnácti zamilovala do výstředního kluka, který ji ponižoval a před společností zesměšňoval, o Ančičce nevím nic.


Choceň

25. února 2010 v 9:35 | Alena Ludvíková
Do Chocně jsme jezdili na prázdniny. Prvně, když mi bylo čtrnáct. Jak jsem už psala, maminka byla rozvedená od mých tří let. Po několika letech se seznámila s vynikajícím mužem, v té době dost známým hudebníkem - houslistou Pepou Bartoněm, za kterého se později provdala. Choceň byla jeho oblíbeným místem odpočinku po namáhavých koncertech v zahraničí i doma. Při cestě vlakem si tiše prozpěvoval: ,, Kde je Choceň, už jsem zpocen - hledáním, kde je ... " Bydleli jsme na náměstí v hotelu Rozlílek. Vedla ho přívětivá paní Rozlílková ve spolupráci s panem Andělem, hbitým a pohotovým číšníkem. Na procházky jsme chodívali do přírodního parku Peliny. To si zase Pepa, ale už hlasitěji, notoval: ,,Peliny, Peliny, tam je každý z Choceňáků nevinný ..." a vzpomínal na letní dny prožité v Chocni. Také mamince vyprávěl o harfenistce Olze Proftové, která ho doprovázela na koncertech, o herečce Jiřině Štěpničkové, jíž si velmi vážil, a o různých svých kamarádech.
Já jsem si tam ovšem našla kamarádku. Chodit s dospělými mě moc nebavilo. V Chocni byly zrovna pouťové atrakce, tak jsme si užívaly. Věrka byla trochu mladší než já, ale hodně vyspělá. Měla krásné dlouhé vlasy, nad čelem velikou blonďatou vlnu, oči koketně přivírala, a když šla, celé tělo se jí vlnilo, až se kluci za ní otáčeli. Jednou za mnou přišly dvě choceňské dívky a upozorňovaly mě, že Věrka je známá koketa, že chodí teprve do páté třídy, protože už několikrát propadla, zkrátka se mnou chtěly kamarádit, ale Věra jim vadila. Odmítala jsem jejich řeči jako pomluvy, ale v duchu jsem věděla, že mají pravdu. Ovšem s Věrkou na kolotočích a u střelnic mi bylo dobře. Lítaly jsme na řetízkáči, drncaly na lochnesce, cucaly s požitkem cukrovou vatu a motaly se kolem střelnic, kde za námi táhli místní kluci. Věra to zkrátka ,,uměla". S ní byla zábava, přitahovala chlapce jako mucholapka hmyz, znala odpovědi na jejich polodětské výzvy. Držela jsem se trochu stranou, kluci mě sice zajímali, ale ne zase natolik, abych si něco nechala líbit. Dala jsem Věrce svou pražskou adresu - a v září jsem dostala od ní dopis plný hrubých pravopisných chyb. Stejně však na ni nezapomenu, bylo v ní něco poutavého, něco spojeného s dětstvím přecházejícím do mládí, s kolotoči a řevem ampliónů, koketními úsměvy a čistými ulicemi Chocně.
,,Kde je Choceň, už jsem zpocen - hledáním, kde je ..." Kde je Pepa Bartoň, moje máma, moje dětství ... kam se to vše propadlo?
Ale žijí, to všechno je živé, třebaže jen v mých vzpomínkách ...

První taneční

22. února 2010 v 9:46 | Alena Ludvíková
Bylo mi patnáct, když jsem začala chodit do tanečních. Nevím, kdo se těšil víc, jestli maminka nebo já, ale myslím, že asi maminka. V sále seděla vedle matky Hanky z jedné strany, z druhé vedle majestátní matinky Helenky. Hanička byla hezká, ale trochu baculatější holčina, usměvavá, pohodová jako její máti. ,,Dnes jsem Hanu trochu stáhla podvazkovým pasem," přiznala Hančina maminka a smála se tomu. S Helenkou to bylo jiné. Slaboučká blondýnka s modrýma očima působila nesmírně křehce a nevinně. ,,Tak si představuji Helenku z Pohádky máje," řekla maminka. Tu Helenku od Mrštíka hrála ve filmovém přepisu Nataša Gollová. Naše Hela byla sice jiná, ale i mně připomínala snově poblouzněnou představitelku hrdinky Mrštíkovy knihy. Haně bylo jako mně patnáct, Helence už sedmnáct. Byla prý zasnoubená s nějakým klukem z přísně katolické rodiny, dost bigotní. Když Helenka jednou u nich na koberci předvedla kotrmelec a přítomní zahlédli na nepatrný okamžik její kalhotky, rodiče chlapce se mohli zbláznit, byli tím tak strašně rozhořčeni, že snad ten nevinný kotrmelec ohrozil i zasnoubení. Tak to vyprávěla Helčina maminka, moje mi pak řekla, že by to nebyla žádná škoda, že Hela je na vdávání moc mladá a rodina, která chce kluka oženit jen proto, že už potřebuje děvče, je sobecká a způsobí Helence jen trápení.
Taneční hodiny nebyly špatné, ale příliš mě nezaujaly. Všechny holky se chvěly ve stálém napětí, aby náhodou nezůstaly při pánské volence stát, také matky se této "ostudy" obávaly. Nebála jsem se toho, protože v tanečních byl kluk, který chodil jen pro mne, s jinou netančil. Jako umanutý číhal kdesi v zákoutí, a jakmile zazněla hudba, okamžitě vystartoval, aby ho někdo nepředběhl. Říkala jsem mu v duchu "daklík", měl zuby, které mi připomínaly psí špičáky. Nelíbil se mi, rozhodně jsem byla ráda, když ho náhodou předběhl takový černovlasý hubený kluk s rozevlátými vlasy. Tančil sice jako by chtěl zvítězit v maratónu, potily se mu ruce a po čele také stékal pramínek potu, ale asi se mi zdál přitažlivým. Vím, že mladí muži mezi sebou nazývali naše garde velmi nelichotivě, říkali jim "kazišučky" ( to slovo bylo ještě trochu vulgárnější ) a snažili se odtáhnout nás při tanci z jejich dohledu. S "daklíkem" jsem se točila raději kolem sedících garde, s ostatními mi to bylo skoro jedno. Jen ten upocený mi trochu imponoval ...

Mystika dětství

18. února 2010 v 9:54 | Alena Ludvíková
Ponořím-li se do hlubin dětství, vyvstane úžas nad uvědomováním si vlastní existence. Vše bylo tenkrát nové, protože novou na tomto světě jsem byla i já. Poznávání světa a svého postavení v něm není lehké. Střet s neznámem a schopnost zpracovat nové dojmy vytváří osobnost, která pak čelí různým situacím podle jí daného temperamentu a charakteru.
Maminka mi ukazovala svět podle svého nejlepšího přesvědčení. Snažila se, aby to byl svět krásný, plný radosti a bezpečí. Ale svět takový není. Čím víc jsem chápala a poznávala, tím víc jsem viděla i ty negativní stránky života. Stačilo hrát si třeba s panenkami pod kuchyňským stolem a poslouchat, co si dospělí povídají. Stačilo, když maminka mluvila s babičkou, a abych nerozuměla, začla větu německy: ,,Er ..." - a už mi bylo jasné, že se bude mluvit o mém tátovi. Průběhem času jsem porozuměla, že táta na mě neplatí alimenty, že moc pije, že ho vyhodili z práce ...
Jindy si vyprávěly s tetami kupříkladu o holčičce, která se náhle rodičům ztratila, a pak ji policie našla u jejich souseda zabitou v truhlíku na uhlí, nebo o zavražděné studentce v pokoji na koleji, či o vykradeném zlatnictví. Také o strýci ( prastrýci ), který měl nějakou podivnou nemoc a nakazil i svou ženu, jsem se tak dozvěděla. Chodívaly jsme k nim s maminkou občas na návštěvu na Staré Město; bydleli ve starobylém domě vedle kostela a v jejich pokoji byl takový zvláštní pach nevětrané místnosti smíšený s pachem jejich kocourka, kterého jsem nesměla pohladit, protože prý byl zlý, jelikož neměl kočičku. Tenkrát jsem nechápala souvislost, ale přání tety - pratety jsem akceptovala. I
strýcova tajná nemoc podněcovala mou fantazii. Věděla jsem, že se o tom nesmí mluvit, proto jsem tím více poslouchala hovory dospělých. Až tak někdy ve dvanácti letech mi už bylo jasné, oč v podstatě šlo. Horší bylo, že se ještě nepoužíval penicilin - a nemoc končila smrtí.
Uťatá hlava s krvácejícím krkem visící v noci na stropě nad mou postýlkou, kalné neznámo plující na dně světlíku, duch hrbaté tety Zofky, skrytý kdesi v ohbí schodiště, pan Líbal - spiritista, kterého si vzali duchové a další, o čem jsem tu psala, procházelo mým dětstvím. A přes všechny ty dětské běsy mě přenášelo vědomí, že všechno bude zase dobré, až mě maminka obejme, pohladí po vlasech a řekne pár laskavých slov ...

Spolužačky II.

16. února 2010 v 9:04 | Alena Ludvíková
V první třídě jsme se pochopitelně musely ( dívčí třída ) učit klidně sedět a poslouchat paní učitelku. To se všem hned nedařilo. Kupříkladu Eva Langhamerová tajně lezla pod lavicemi a špendlíkem píchala holky do nohou. Postižená většinou vykvikla a paní učitelka jí vynadala. Eva se tiše smála, ale my jsme nežalovaly. Ani paní učitelka si na žalobnice zrovna nepotrpěla. Na pořádek ovšem ano, to byla přímo pedantická. Musely jsme sedět rovně s rukama za zády, sešity a knihu na daný předmět srovnané před sebou na lavici, oči upřené na tabuli. Knihy i sešity musely být zabalené do průsvitných obalů. V lavici byl žlábek s otvorem na baňku s inkoustem, který pan školník pravidelně doplňoval. Na kalamář jsme si musely vyrobit malou pokličku z tvrdého papíru. Nahoře měla našitý korálek, abychom ji mohly zvedat. Vyráběly to ovšem maminky, záleželo na nich, zda byly pokličky barevné a hezké či bezbarvé a špatně vykrojené. Taky jsme musely nosit zástěrky, abychom si neumazaly šaty. Většinou měly moje spolužačky zástěrky květované s kanýrky, různě pestré a veselé. Já měla tmavě modrou listrovou, protože takové prodávala prateta Gizela ve svém krámku. Byla za režijní cenu, maminka musela šetřit, táta většinou na alimenty zapomněl. Paní učitelka nás zřejmě chtěla k nošení těch zástěrek motivovat, tak jednou vyvolávala jednu žákyni za druhou na stupínek, aby předvedly všem své nažehlené a roztomilé, většinou vzadu na mašli zavázané zástěrky. Takže se holky před tabulí usměvavě nakrucovaly, až jsem zbyla v lavici jen já a Táňa, která zástěru neměla vůbec. Už jsem měla v očích slzy, když si paní učitelka všimla, že i já mám zástěrku. Nepostřehla to asi dříve, protože ta listrová byla proti ostatním (třeba i levnějším ) nevýrazně tmavá, smutná. Vyvolala na stupínek i mne. Žal zmizel, ale jen dočasně. Dodnes si pamatuji, jak mi to bylo líto ...
Když některá dívka přišla ráno do třídy až po zazvonění, musela čekat u dveří tak dlouho, než jsme přezpívaly písničku Ivánku náš, copak děláš, děti jdou do školy, ty's ještě v posteli, o nic nedbáš, o nic nedbáš ...
Jednou vyvolala paní učitelka k tabuli Blanku. Ona však nevstala, zůstala skrčená a zoufalá v lavici. Teprve při důrazném napomenutí se táhla pomalu, celá rudá na stupínek. Viděly jsme, proč - po nohou jí stékal pramínek ... prostě se počůrala, ale my jsme nelítostně s nataženými ukazováčky volaly své jůůů, žůůů ... Tohle ovšem paní učitelka nechtěla. Poslala Blanku na záchod, aby mokré prádlo svlékla a dala ho na topení usušit. Nám řekla, abychom se jí neposmívaly, že je pravděpodobně nachlazená.
Asi ve třetí třídě jsem si doma zapomněla domácí úkol. To se stalo i Věrce Dudkové. Obě jsme si na stupínku musely podat ruce na znamení toho, že jsme se stejným způsobem provinily. Tenkrát to byla ostuda, dnes by to bylo dětem asi jedno. Tak jsem stiskla chladnou, skoro nehybnou ruku malé hubené holčičky, která za nějaký čas potom dostala záškrt a zemřela. Tu drobnou ručku při vzpomínce cítím dodnes ...
Příběhy ze školních let se jen tak nezapomínají - a to je dobře.

Spolužačky

14. února 2010 v 8:56 | Alena Ludvíková
Od první třídy kamarádím s Naďou. Seděly jsme vedle sebe v lavici a samozřejmě jsme si povídaly tak dlouho, až nás paní učitelka rozsadila. Ale kamarádkami jsme zůstaly dodnes. Neznám lepší přítelkyni. Vzpomínám, jak jednou ( bylo nám asi dvanáct let ) přišla ke mně domů. Maminka i já jsme byly nemocné, ležely jsme s horečkou ( maminka mívala růži v pravé paži ), všude kolem nepořádek. Naďa nezaváhala - vyhrnula si rukávy, nejdříve umyla nádobí, pak zametla a uklidila. Maminka mi ji dávala za příklad. ,,Ty jsi hlavou pořád někde v oblacích, stůj trochu nohama na zemi," říkávala a myslela na moji kamarádku, která byla opravdu praktická a účinlivá. Taková je stále, teď k tomu přibyla ještě vyzrálost a moudrost. Měla jsem ji vždy ráda, nikdy mě nezradila a nezklamala. A to je vzácné...
Další výbornou přítelkyní byla Jana. V dětství bývala plachá, ostýchavá, ale velmi inteligentní, citlivá a vnímavá. Můj strýc ji odhadl hned napoprvé. ,,Ta má inteligentní obličej, té se drž," radil mi. Chodily jsme spolu skoro denně do Stromovky a měly jsme takovou hru: Vždy jedna z nás zavřela oči a druhá ji vedla někam na zajímavé místo. Několikrát jsme třeba obešly strom nebo nějaký objekt, aby se tak zmátlo sledování trasy. Často jsme se pak ocitly na místě, které nás překvapilo, které jsme neočekávaly. Ve Stromovce se nalézala různá tajemná místečka s pokroucenými stromy, malá jezírka, temná zákoutí s úzkými cestičkami i opuštěná a dosud neprobádaná území.
Měly jsme hodně společných zájmů. Sedávaly jsme u Jany v jejich kuchyni u dětského stolku, malovaly a vystřihovaly papírové panny - většinou jsme si kreslily ,,panenky - slečny" a na ně šaty, kabáty, dokonce i botky a pak si je oblékaly. Janiny vystřižené figurky se mi moc líbily - měly ,,šmrnc". Všechny byly štíhlé, jejich oči zářily pastelovými barvami a vlasy se bohatě vinuly až na ramena. Jana později vystudovala medicinu a věnuje se dnes výzkumné vědecké a publicistické činnosti. Když jsme obě ještě studovaly, setkala jsem se náhodně s jedním jejím spolužákem, který o ní prohlásil:,,Ta holka má mužský mozek, je nesmíně nadaná." Nemluvila jsem s ní o tom, určitě by protestovala proti slovům ,,mužský mozek", jako by žena neměla mozek stejně nebo i více výkonný. Ale on to myslel jako největší lichotku.
Jana a Naďa prošly mým dětstvím a už navždy zůstaly v mé paměti jako ty nejlepší přítelkyně na světě, jako jedno z toho nejkrásnějšího, co mě mohlo potkat.

Škola U Studánky

12. února 2010 v 8:35 | Alena Ludvíková
O ,,své" škole U Studánky jsem se už zmínila, teď chci vzpomenout na některé učitele. První léta jsem měla paní učitelku Littmannovou, o ní jsem psala kupř. v článku Facka. Měla jsem ji opravdu ráda, naučila nás hodně. A nejen základy školních předmětů, snažila se vštípit nám i základy správného chování a dobré návyky. Chtěla v nás vypěstovati solidaritu se spolužačkami z chudých rodin - byly to ,,dvojí " svačiny. Z domova si zámožnější dívky přinesly svačinu pro sebe a druhou pak daly za okno, paní učitelka svačinky přebalila do stejných sáčků a o přestávce rozdělila mezi ty, které z domova neměly nic.
Ale v tomto článku chci napsat o našich kantorech na druhém stupni. Třídní se jmenoval Šour. Byl to moc hodný pán, ani jsme se příliš nesmály jeho jménu. Jednou se naší spolužačce ztratily ve škole nové pěkné rukavice. Plakala, říkala, že už jí maminka další koupit nemůže. Pan učitel ji pro něco poslal a nám pak řekl, že naše kamarádka žije s maminkou sama, apeloval na naše city a nabídl té, která rukavice vzala, aby je o hlavní přestávce, kdy jsme se procházely na chodbě, nenápadně vrátila okradené dívce do lavice. A opravdu se tam po přestávce rukavice objevily. Kdo je vzal, nevím, jen jsem obdivovala diplomacii pana učitele.
Přírodopis nás učil pan Pilnáček. To byl snad nejoblíbenější kantor na druhém stupni. Mladý, veselý, vtipný. Rozdával výborné skoro na počkání, zřejmě si s tím moc hlavu nelámal - a nám se to samozřejmě líbilo. Naproti tomu Kohlíkovou, které jsme neřekly jinak než ,,Kohlice", jsme nesnášely. Měla ve svém předmětu značné požadavky a nám se do učení zrovna moc nechtělo.
Ale příhodu s učitelem Cvrčkem si pamatuji dodnes. Cvrček byl tak středního věku, nesmírně nápadně zrzavý, taková světle rezavá barva, které se říká ,,hoří Brandýs", zdobila jeho hlavu. Tedy Cvrček něco rýsoval na tabuli a v zápalu této činnosti nepostřehl, že narýsoval známý kosočtverec s čárkou uprostřed. My jsme to ovšem uviděly hned a začaly jsme se pochechtávat. Co taky jiného by se dalo od puberťaček čekat. Cvrček pohlédl na své dílo, zuřivě se k nám obrátil a zařval: ,,Čistému vše čisté!" Vyděsily jsme se. Ve třídě zavládlo hrobové ticho. I dnes cítím, jak nám běžel mráz po zádech. Myslím, že jeho reakce byla nepřiměřená. Lepší by bylo obrazec smazat a vše přejít třeba jen nesouhlasným potřesením hlavou. Ale to je už dávno ...

Exhibicionisti ve Stromovce

9. února 2010 v 9:25 | Alena Ludvíková
Dnes ráno jsem na Tv Barrandov viděla část pořadu Soudní síň, kde se řešil problém exhibicionismu. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem se s takovými lidmi také často setkávala. Už jsem se o nich zmínila v některém ze svých předchozích článků, ale ne příliš vážně. Tenkrát mi to totiž moc vážné nepřipadalo. Měly jsme (deseti až dvanáctileté holky ) z nich hlavně legraci, házely jsme po nich menší kameny a vůbec nás nenapadlo, že by snad byli nebezpeční.
To jsme dvě nebo tři šly Stromovkou - a náhle odkudsi vystoupil chlap, pár metrů před námi rozevřel plášť - a my jsme se daly do smíchu. Na jeho nádobíčko jsme se ani nedívaly, nezajímalo nás to. Co znamená exhibicionismus jsme ještě nevěděly, těm chlapům jsme říkaly ,,sprosťáci" a jejich předvádění se nám zdálo směšné. Ale bavilo nás zahánět je metáním šutrů, což se nám dařilo. Chlap vždy utekl.
Tenkrát při sáňkování ,,U kolíků" bylo výjimkou, že jsme to řekly ,,kačírkovi". Dodnes vzpomínám na facku, kterou sympatický hlídač ,,sprosťákovi " uštědřil. Chlapovi tekla z nosu krev a my pociťovaly zadostiučinění. Pak jsme byly na policii, kde s námi sepisovali protokol. To mi bylo trapné, protože se policista ptal, co jsem viděla, zda košili nebo ,,přirození". Tohle slovo jsem slyšela poprvé , tak jsem se zarazila. Ale došlo mi, co má na mysli, a řekla jsem, že ukazoval přirození. Strážce zákona všechno psal, ale jak to dopadlo, nevím. Slyšela jsem, že ,,sprosťák" měl soud, nás však nepředvolali.
Myslím, že exhibicionisti, s nimiž jsme se tehdy setkávaly, nebyli násilníky. Asi to byli nešťastníci, kteří se nedokázali ovládat a měli by se léčit. Ale tenkrát jsem to viděla jinak. Považovala jsem je za nemravy hodné výsměchu, eventuálně těch několika facek od hlídačů a šutrů od nás, které by je odradily od demonstrování genitálií. Děti uvažují jinak než dospělí, často nekompromisně, mnohdy i realisticky. Ale pozor - dovedou podcenit hrozící nebezpečí, protože ,,to zlé se stává těm druhým, mně se přece nic stát nemůže"...

Letná II.

7. února 2010 v 8:41 | Alena Ludvíková
Sochařská ulice je jednou z postranních ulic, zrovna tak jako Malířská, kde bydlela moje kamarádka Jana Čapková. Bezvadná dívka, strýc Boja mi jednou řekl: ,,Té se drž, ta má inteligentní obličej." Měl pravdu, Jana je nyni doktorkou mediciny, věnuje se výzkumné činnosti a její odborné knihy jsou překládány do všech světových jazyků.
V Kamenické ulici byla restaurace U Sojků, kam chodíval někdy na oběd můj strýček. Byla to dobrá restaurace, ale tehdy zdaleka ne tak honosná jako po ,,sametové" revoluci. Na rohu naší Sochařské a Veletržní měla maminka na zdi skříňku s vystaveným kloboukem a nápisem ,,modistka". Hned vedle bylo hodinářství pana Ticháčka. Směrem k Letenskému náměstí měl hokynářství pan Groh, v naší ulici hned proti domu, kde jsem bydlela, byla mlékárna. Nejvíc obchodů se však nacházelo na ,,Belkrédce". Tam dole bývalo hračkářství, kde měli za výkladem ten pokojíček pro panenky, o němž jsem snila několik let. Byl dost drahý, tak jsem si netroufala říct mamince, že bych ho tolik chtěla...
Kino jsem s kamarádkami navštěvovala často, lístky nebyly drahé ( v přepočtu ) tak jako dnes. Byla to jedna z nejlevnějších zábav. Na Letné jsme měli pět biografů: kino Letná, Belvedere, U krále Václava, Oko a Veletrhy. Na mládeži nepřístupné jsme se nejsnáze dostávali v bio Veletrhy. Ale museli jsme si koupit lístky na balkón. Také U krále Václava to nebylo nedostupné. Vše záleželo na uvaděčce.
A samozřejmě naše škola U Studánky. První čtyři roky jsem se vždy po prázdninách nemohla dočkat, až tam zase budu chodit. Učení mi šlo dobře, jenom zpívat jsem neuměla. Věděla jsem to, a tak když mě paní učitelka vyvolala na stupínek, abych zazpívala na známku, mlčela jsem jako zařezaná, nemohla jsem vydat ani hlásek. Ticho bylo vždy takové, že by se dalo krájet. Stála jsem tam rudá, jako by se mi všechna krev nahrnula do tváří, ani brečet jsem nemohla. Slova písní jsem ovšem znala perfektně. Dostávala jsem na vysvědčení tedy dvojku.
O kostelu sv. Antonina jsem už psala, o panu faráři také. Byl to silný muž s velkým kulatým bříškem, vždyť taky moc rád mlsal. A několik nás vyvolených mlsalo s ním.
Musím končit. Jestli je někdo z mých čtenářů z Letné, napište mi komentář ...



Vzpomínka na Letnou

4. února 2010 v 9:25 | Alena Ludvíková
Na Letné jsem bydlela tak od svých čtyř let do šestnácti. Nejdříve v Ovenecké ulici, kde na rohu byl cukrář Školník a několik domů od nás zubařka, která mi trhala první zuby. Držely totiž jako ,,helvetská víra", jak říkávala maminka. Nevěděla jsem, co to ta helvetská víra je, ale musela být opravdu pevná. To už jsme se s maminkou odstěhovaly o ulici níž - do Sochařské. Strýček Boja sice chtěl, aby mi přivázala zoubek na pevnou nit a druhý konec niti ke klice u dveří, které pak měla prudce zabouchnout, ale maminka dala přednost odbornému zásahu. Běhala jsem už k paní doktorce sama, byla moc hodná, něco mi povídala svou měkkou česko-ruskou mluvou - a zub byl hned venku. Za odměnu jsem si pak mohla koupit u pana Školníka nějakou dobrotu.
Často jsme chodily do Letenských sadů ,,na koníčky". Na začátku sadů stál uzavřený kruhový kolotoč s koníčky v životní velikosti s bujnými hřívami a koženými sedly. Stojí tam dodnes, ale myslím, že není v provozu. Byl to báječný zážitek - hudba hrála, maminka čekala, až jízda skončí, a já vysoko na koni sledovala vše kolem sebe. Byla jsem šťastná, jak jen dítě může být.
Někdy jsem se vozila i na opravdovém poníčkovi na široké cestě v parku. Bylo jaro, vše kvetlo kolem mne i v mém nitru. Škoda, že dětství je tak krátké! Maminka taky chodila ráda do Bulinky a já si před tou kavárničkou hrála na písku ( o tom už jsem psala).
I do Stromovky jsme chodily. Říkalo se jí též Královská obora. Tam bylo hned na kraji nad tratí hřiště pro děti. Ale častěji jsme navštěvovaly pískoviště nad Růžovým sadem. Bylo kruhové, uprostřed písek, kolem lavičky pro maminky. V Růžovém sadu jsme se občas zdržely, voňavé růže mou, tehdy mladou maminku fascinovaly. Později jsem do Stromovky chodila s kamarádkami. V zimě jsme skoro denně sáňkovaly ,,u kolíků" ( o tom jsem se taky už zmínila ), jinak jsme prochodily celý park a o zábavu nebylo nouze.
Letná - krajina mého dětství - svět snů i mnohdy tvrdé reality. Škola U Studánky, která mi dala základy budoucího vzdělání, pět kin ( biásků ) poskytujících dětem dobrodružství už jen tím, jak se dostat na mládeži nepřístupná představení, Letenské náměstí s knihkupectvím Zmatlík a Palička a tržištěm, obchoďák Brouk a Babka, všechny ulice od Sparty až do Holešovic, kostel sv. Antonína i všechny krámy a krámky v této čtvrti.
O Letné bych mohla psát mnohem víc, ale není čas. Ten je opravdu neúprosný. Byla jsem se loni podívat na ,,svou" Sochařskou ulici, zastavila se před číslem 2 a podívala se do oken, kde jsem kdysi ... ale o tom až zase jindy.