Choceň

25. února 2010 v 9:35 | Alena Ludvíková
Do Chocně jsme jezdili na prázdniny. Prvně, když mi bylo čtrnáct. Jak jsem už psala, maminka byla rozvedená od mých tří let. Po několika letech se seznámila s vynikajícím mužem, v té době dost známým hudebníkem - houslistou Pepou Bartoněm, za kterého se později provdala. Choceň byla jeho oblíbeným místem odpočinku po namáhavých koncertech v zahraničí i doma. Při cestě vlakem si tiše prozpěvoval: ,, Kde je Choceň, už jsem zpocen - hledáním, kde je ... " Bydleli jsme na náměstí v hotelu Rozlílek. Vedla ho přívětivá paní Rozlílková ve spolupráci s panem Andělem, hbitým a pohotovým číšníkem. Na procházky jsme chodívali do přírodního parku Peliny. To si zase Pepa, ale už hlasitěji, notoval: ,,Peliny, Peliny, tam je každý z Choceňáků nevinný ..." a vzpomínal na letní dny prožité v Chocni. Také mamince vyprávěl o harfenistce Olze Proftové, která ho doprovázela na koncertech, o herečce Jiřině Štěpničkové, jíž si velmi vážil, a o různých svých kamarádech.
Já jsem si tam ovšem našla kamarádku. Chodit s dospělými mě moc nebavilo. V Chocni byly zrovna pouťové atrakce, tak jsme si užívaly. Věrka byla trochu mladší než já, ale hodně vyspělá. Měla krásné dlouhé vlasy, nad čelem velikou blonďatou vlnu, oči koketně přivírala, a když šla, celé tělo se jí vlnilo, až se kluci za ní otáčeli. Jednou za mnou přišly dvě choceňské dívky a upozorňovaly mě, že Věrka je známá koketa, že chodí teprve do páté třídy, protože už několikrát propadla, zkrátka se mnou chtěly kamarádit, ale Věra jim vadila. Odmítala jsem jejich řeči jako pomluvy, ale v duchu jsem věděla, že mají pravdu. Ovšem s Věrkou na kolotočích a u střelnic mi bylo dobře. Lítaly jsme na řetízkáči, drncaly na lochnesce, cucaly s požitkem cukrovou vatu a motaly se kolem střelnic, kde za námi táhli místní kluci. Věra to zkrátka ,,uměla". S ní byla zábava, přitahovala chlapce jako mucholapka hmyz, znala odpovědi na jejich polodětské výzvy. Držela jsem se trochu stranou, kluci mě sice zajímali, ale ne zase natolik, abych si něco nechala líbit. Dala jsem Věrce svou pražskou adresu - a v září jsem dostala od ní dopis plný hrubých pravopisných chyb. Stejně však na ni nezapomenu, bylo v ní něco poutavého, něco spojeného s dětstvím přecházejícím do mládí, s kolotoči a řevem ampliónů, koketními úsměvy a čistými ulicemi Chocně.
,,Kde je Choceň, už jsem zpocen - hledáním, kde je ..." Kde je Pepa Bartoň, moje máma, moje dětství ... kam se to vše propadlo?
Ale žijí, to všechno je živé, třebaže jen v mých vzpomínkách ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama