Mystika dětství

18. února 2010 v 9:54 | Alena Ludvíková
Ponořím-li se do hlubin dětství, vyvstane úžas nad uvědomováním si vlastní existence. Vše bylo tenkrát nové, protože novou na tomto světě jsem byla i já. Poznávání světa a svého postavení v něm není lehké. Střet s neznámem a schopnost zpracovat nové dojmy vytváří osobnost, která pak čelí různým situacím podle jí daného temperamentu a charakteru.
Maminka mi ukazovala svět podle svého nejlepšího přesvědčení. Snažila se, aby to byl svět krásný, plný radosti a bezpečí. Ale svět takový není. Čím víc jsem chápala a poznávala, tím víc jsem viděla i ty negativní stránky života. Stačilo hrát si třeba s panenkami pod kuchyňským stolem a poslouchat, co si dospělí povídají. Stačilo, když maminka mluvila s babičkou, a abych nerozuměla, začla větu německy: ,,Er ..." - a už mi bylo jasné, že se bude mluvit o mém tátovi. Průběhem času jsem porozuměla, že táta na mě neplatí alimenty, že moc pije, že ho vyhodili z práce ...
Jindy si vyprávěly s tetami kupříkladu o holčičce, která se náhle rodičům ztratila, a pak ji policie našla u jejich souseda zabitou v truhlíku na uhlí, nebo o zavražděné studentce v pokoji na koleji, či o vykradeném zlatnictví. Také o strýci ( prastrýci ), který měl nějakou podivnou nemoc a nakazil i svou ženu, jsem se tak dozvěděla. Chodívaly jsme k nim s maminkou občas na návštěvu na Staré Město; bydleli ve starobylém domě vedle kostela a v jejich pokoji byl takový zvláštní pach nevětrané místnosti smíšený s pachem jejich kocourka, kterého jsem nesměla pohladit, protože prý byl zlý, jelikož neměl kočičku. Tenkrát jsem nechápala souvislost, ale přání tety - pratety jsem akceptovala. I
strýcova tajná nemoc podněcovala mou fantazii. Věděla jsem, že se o tom nesmí mluvit, proto jsem tím více poslouchala hovory dospělých. Až tak někdy ve dvanácti letech mi už bylo jasné, oč v podstatě šlo. Horší bylo, že se ještě nepoužíval penicilin - a nemoc končila smrtí.
Uťatá hlava s krvácejícím krkem visící v noci na stropě nad mou postýlkou, kalné neznámo plující na dně světlíku, duch hrbaté tety Zofky, skrytý kdesi v ohbí schodiště, pan Líbal - spiritista, kterého si vzali duchové a další, o čem jsem tu psala, procházelo mým dětstvím. A přes všechny ty dětské běsy mě přenášelo vědomí, že všechno bude zase dobré, až mě maminka obejme, pohladí po vlasech a řekne pár laskavých slov ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama