Spolužačky

14. února 2010 v 8:56 | Alena Ludvíková
Od první třídy kamarádím s Naďou. Seděly jsme vedle sebe v lavici a samozřejmě jsme si povídaly tak dlouho, až nás paní učitelka rozsadila. Ale kamarádkami jsme zůstaly dodnes. Neznám lepší přítelkyni. Vzpomínám, jak jednou ( bylo nám asi dvanáct let ) přišla ke mně domů. Maminka i já jsme byly nemocné, ležely jsme s horečkou ( maminka mívala růži v pravé paži ), všude kolem nepořádek. Naďa nezaváhala - vyhrnula si rukávy, nejdříve umyla nádobí, pak zametla a uklidila. Maminka mi ji dávala za příklad. ,,Ty jsi hlavou pořád někde v oblacích, stůj trochu nohama na zemi," říkávala a myslela na moji kamarádku, která byla opravdu praktická a účinlivá. Taková je stále, teď k tomu přibyla ještě vyzrálost a moudrost. Měla jsem ji vždy ráda, nikdy mě nezradila a nezklamala. A to je vzácné...
Další výbornou přítelkyní byla Jana. V dětství bývala plachá, ostýchavá, ale velmi inteligentní, citlivá a vnímavá. Můj strýc ji odhadl hned napoprvé. ,,Ta má inteligentní obličej, té se drž," radil mi. Chodily jsme spolu skoro denně do Stromovky a měly jsme takovou hru: Vždy jedna z nás zavřela oči a druhá ji vedla někam na zajímavé místo. Několikrát jsme třeba obešly strom nebo nějaký objekt, aby se tak zmátlo sledování trasy. Často jsme se pak ocitly na místě, které nás překvapilo, které jsme neočekávaly. Ve Stromovce se nalézala různá tajemná místečka s pokroucenými stromy, malá jezírka, temná zákoutí s úzkými cestičkami i opuštěná a dosud neprobádaná území.
Měly jsme hodně společných zájmů. Sedávaly jsme u Jany v jejich kuchyni u dětského stolku, malovaly a vystřihovaly papírové panny - většinou jsme si kreslily ,,panenky - slečny" a na ně šaty, kabáty, dokonce i botky a pak si je oblékaly. Janiny vystřižené figurky se mi moc líbily - měly ,,šmrnc". Všechny byly štíhlé, jejich oči zářily pastelovými barvami a vlasy se bohatě vinuly až na ramena. Jana později vystudovala medicinu a věnuje se dnes výzkumné vědecké a publicistické činnosti. Když jsme obě ještě studovaly, setkala jsem se náhodně s jedním jejím spolužákem, který o ní prohlásil:,,Ta holka má mužský mozek, je nesmíně nadaná." Nemluvila jsem s ní o tom, určitě by protestovala proti slovům ,,mužský mozek", jako by žena neměla mozek stejně nebo i více výkonný. Ale on to myslel jako největší lichotku.
Jana a Naďa prošly mým dětstvím a už navždy zůstaly v mé paměti jako ty nejlepší přítelkyně na světě, jako jedno z toho nejkrásnějšího, co mě mohlo potkat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama