Březen 2010

Škola - před katedrou a za katedrou

28. března 2010 v 9:35 | Alena Ludvíková
Před katedrou                                    Motto: Tak dávná už je vzpomínka
                                                                     jak krásný byl čas minulý
                                                                     když za ruku mě maminka
                                                                     prvně vedla do školy.

Osm let jsem spěchávala naší Sochařskou ulicí a ulicí U Studánky do školy. Stala se nedílnou součástí mého dětství. Zdála se mi zpočátku obrovskou, třídy byly velké a světlé, paní učitelka Littmannová se stala pro mne absolutní autoritou, spolužačka Naďa kamarádkou navždy. Postupem let ovšem údiv a obdiv včetně píle ubývaly, učitelé zlidštěli svými chybami a my jsme se vlivem puberty stávali neúprosnými kritiky. Vzpomínám si, jak jednou náš matematik, učitel jménem Cvrček ( mimochodem zrzavý jako liška ) v zápalu výkladu namaloval na tabuli známý kosočtverec, který pak přeškrtl, takže nám připomínal neslušné čmáranice na zdech domů. Přirozeně jsme se začali chechtat, co se také dalo od třináctiletých čekat, a pan učitel se podíval na nás, pak na tabuli - a celý rudý zařval, až se třída zatřásla: "Čistému vše čisté!" Ztuhli jsme leknutím. Reakce kantora byla nepřiměřená ( to je můj současný názor ), lépe takovou věc přejít poznámkou třeba: "Jste jako malé děti", nebo mlčet a obrazec smazat. Takové maličkosti se vryjí do paměti, kde zůstanou jako úsměvné vzpomínky. Škola U Studánky na Letné žije v mé paměti, nikdy na ni nezapomenu. Jednou ( asi před třemi lety ) jsem se tam jela podívat. Zrovna končil školní rok a z vrat školy vyšli dva kluci, tak deváťáci. Potáceli se namazaní ulicí, za nimi vyběhl učitel a napomínal je. Bylo mi trochu smutno, takové skoro "znesvěcení" mé školy i vzpomínek na ni. Absolvovala jsem i další stupně škol (gympl" a "vejšku" ), ale škola U Studánky znamenala pro mne nejvíc - byla první ...

Za katedrou                                        Motto:  Sešli se po dvaceti letech spolužáci. 
                                                                      Seděli u kulatého stolu. Tu se jeden
                                                                      zeptal svého souseda:"Kde ty jsi seděl?
                                                                      Ve třetí lavici?" "Ne, blíž,"odpověděl tázaný.
                                                                      "Ve druhé?" "Ještě blíž." Tedy v první?" "Ne,
                                                                      ještě blíž." "Ale tam už je katedra," namítl
                                                                      tazatel. "No právě tam jsem seděl."


Jednou jsem po přestávce vešla do deváté třídy. Okna byla dokořán, vyzvala jsem žačku, aby je zavřela. Ale tu jsem uviděla na parapetu zachycené prsty. S hrůzou jsem přiběhla k oknu. Tam visel za ruce kluk a vyděšeně na mě koukal. Rychle jsem přivolala žáky a společně jsme ho vytáhli do třídy. Chtěl vlézt totiž na blízkou zítku, kam mu spadl míč, ale nohama tam nedosáhl a zůstal viset z druhého patra. Stál teď na pevné zemi a mně povolily nervy. Vlepila jsem mu facku a strnula jsem.
Ten uličník, ještě bledý, že by se v něm krve nedořezal, se pousmál a řekl:" Paní učitelko, tuhle facku jsem si opravdu zasloužil, děkuji..."





                                                                  

Čokoládový likér

26. března 2010 v 8:51 | Alena Ludvíková
Když si dnes  ( i po tolika letech ) vzpomenu na čokoládový likér, dělá se mi trochu špatně. To jsme se kdysi rozhodli s jedním spolužákem, že na oslavu ( už nevím čeho ) vypijeme spolu nějaký dobrý alkoholický nápoj. Čokoládový likér se nám zdál hlavně pro ten krásný název nápojem velice vhodným. Jarda tedy likér koupil a já navrhla pro jeho konzumaci Stromovku. Bydlela jsem už sice v Braníku, ale Letná zůstala pro mne stále tou nejlepší čtvrtí z celé Prahy. Jarda byl z Vinohrad, ale vždy se  rád podřídil mým požadavkům.
Našli jsme si osamělou lavičku pod košatým stromem a otevřeli láhev. Jarda přinesl dokonce malé skleničky. Likér chutnal sladce, voněl po čokoládě a my jsme s chutí pili... Jaroušek byl hodně nesmělý šestnáctiletý kluk, odvážil se mě jen letmo políbit, ale já jsem byla šťastná, měla jsem slavnostní pocit něčeho zakázaného, co by se nemělo, co je ještě pro nás tabu, proto ovšem tak lákavé. Zkrátka jsme pili, dokud v láhvi něco bylo. Pomalu se vytrácel okolní svět, vše v naší blízkosti nabylo jiných rozměrů, barvy i tvary poněkud splývaly a pohupovaly se ... udělalo se mi nevolno, náhle jsem zatoužila jít domů. Vstali jsme a zamířili k tramvaji. Ani nevím, jak jsem nastoupila do sedmnáctky, Jardu jsem někde cestou ztratila. Tehdy se platilo přímo v elektrice, chtěla jsem peníze podat průvodčímu, ale před sebou jsem viděla čtyři zcela stejné průvodčí... uvědomila jsem si, že ve skutečnosti nejsou čtyři, že jen já jsem ukrutně namazaná. Namířila jsem tedy ruku doprostřed oněch mužů a vyšlo to. S lístkem v kapse jsem si sedla někam do rohu vozu a šťastně dojela až do Braníka. Musela jsem jít kus pěšky ( tenkrát tam autobus od tramvaje ještě nejezdil ), ale to mi pomohlo, aby maminka hned nepoznala, oč jde. Bylo mi zle, hlava třeštila, žaludek se svíral... už nikdy čokoládový likér!!! Nikdy nebudu pít... umiňovala jsem si.
Dodržela jsem to jen napůl. Trochu alkoholu mohu, ale čokoládového likéru jsem se už opravdu nikdy ani nedotkla. 
A Jarda? Ráno ve škole nebyl. Šel ten večer domů z Letné celou cestu pěšky, doma padl do postele a svět se s ním točil ...

Co je to D O M O V ?

21. března 2010 v 14:26 | Alena Ludvíková
Domov je místo, kam vrací se člověk
zklamaný skeptik z vrcholů hor
aby vzal s pokorou zavděk
co odmít' kdys' hrdý vzdor...


Domov byl pro mne kdysi oázou klidu, bezpečí a lásky.
Vůně kávy a pečiva, teplo, světlo, jemné vrčení šicího stroje, mamičiny písničky... co víc si může dítě přát? Jen ten, kdo domov někdy ztratil, pochopí, co vlastně znamená. Táta s námi nežil, ale maminka dovedla atmosféru domova pro mě vykouzlit. Bylo mi tak dobře, pocit jistoty hřál, maminka napařovala na stole štumpy ( byla modistka, pracovala doma), zpívala kupř. "Slepý Juro od Trenčína, guslar chudičký, na světě měl jenom synka a své housličky..." smutná písnička o tom, jak Juro písní doprovázel synka do postýlky, pak do školy a nakonec do války, kde chlapec padl... "Synku, ty má duše jediná, přišla již tvoje hodina ..." znělo kuchyní a mně bylo tak "sladkobolně", fantazie naplno pracovala, v duchu jsem viděla starého houslistu s plnovousem a kdesi v dáli padlého vojáčka, který měl na prsou velkou krvavou skvrnu ... Samozřejmě zpívala i veselejší písně, třeba "Pod našimi okny teče vodička" nebo "Ach synku, synku, doma-li jsi..." to "doma-li" mi nějak neznělo, zprvu jsem se domnívala, že to má být "malý jsi". Líbila se mi i ta: "Až jednou naše líce zblednou, až se den bílý schýlí..." Chápala jsem, že to znamená, až jednou budeme staří, ale stáří bylo pro mě tak nekonečně vzdálené - tenkrát ...
Domov je základem pro celý život. Chtěla bych požádat: Neberme dětem domov, neberme jim ten pocit jistoty a bezpečí. Opravdový domov dokáže vytvořit jen ten, kdo takový někdy poznal.

Úvahy patnáctileté

20. března 2010 v 7:54 | Alena Ludvíková
Tohle jsem si tenkrát napsala do svých poznámek:
Začíná mě zajímat filozofie. Přečetla jsem knihu Útěcha z filozofie od Rádla a chci si založit blok svých filozofických úvah. Kupř: Skládá se člověk ze dvou bytostí? Jedné hmotné a druhé duchovní? Hmotná se za nějaký čas opotřebuje, rozpadne se v prach, ale co se stane s tou druhou? Uvědomí si, čím byla, když žila s bytostí hmotnou? Co se stane po smrti, či osvobození duše z tělesné schránky navždy? Překročí duše nějakou řeku zapomnění jako v řecké mytologii, nebo zůstane vlastním já pamatujícím se na pozemský život vázaný na hmotu? Převtělí se do jiné bytosti? Pak by ovšem moje já nebylo jen mým, ale třeba milionů jiných hmotných bytostí. Pamatovala by si tedy taková duše na všechny své tak zvané životy? Až zemře mé tělo, umře i mé vlastní, jen MÉ já? Nebudu vnímat, myslet, vzpomínat? Je možné, že všechno by bylo přerváno posledním úderem srdce? Nebo "společná duše" - nevím, ale to by byla vlastně společná astrální bytost žijící postupně v různých hmotných podobách. Jak dlouho? Do posledního soudu, nebo až se stane dokonalou a splyne s Bohem? Co je poslední soud? Kdo bude soudit a koho? Bůh bude soudit lidi. Ale jak to? Nebudou přece lidmi v pravém slova smyslu, ale astrálními bytostmi a Bůh je také astrální bytost. Co se stane se světem? Co je nekonečno?
Takhle jsem uvažovala v patnácti. Filozofie východní a západní se mi trochu mísily dohromady a vytvářely tisíce otazníků. Myslela jsem si, že až budu dospělá, vše pochopím. Velký omyl. Otazníky zůstaly a čas na řešení se krátí...

Bohoušek

14. března 2010 v 14:31 | Alena Ludvíková
Dr. Bohoušek bydlel u nás jeden čas v podnájmu, později jen občas dojížděl z Brna do Prahy na služební cestu, a tak dva tři dny u nás přespal. Jinak jsem v tom pokoji spávala já. Později nám nedal vědět, kdy přijede. Stávalo se, že už jsem spala, když tiše otevřel dveře a vešel do pokoje. Měl tam rozkládací křeslo, nehlučně ho rozložil, ale stejně jsem se vzbudila a chtěla odejít k mamince. Říkal, že mu tam nevadím, že brzo usnu, pokusí se mě zhypnotizovat. To už zkoušel několikrát. Měla jsem z toho vždy psinu. Sedl si k mému lůžku, tvářil se smrtelně vážně a říkal: ,,Jsi unavená, oči se ti zavírají, těžkne ti pravá ruka, teď levá ruka, pravá noha... pomalu usínáš ..." Dělala jsem, že opravdu spím a Bohoušek mě začal jemně hladit po rukou, po ramenou, pak se lehce dotkl mých prsou, ale jakmile jeho ruka sjela trochu níž, protáhla jsem se a dělala, že se budím. Tohle bylo vše, co jsem mu ze zvědavosti dovolila, víc nikdy ne. Bylo mi mezi dvanácti a třinácti.
Když byla u nás sestřenka ( o pět let starší než já), svěřila se mi se stejnými zkušenostmi s Bohouškem. Zalezly jsme do pokoje a v posteli jsme si šeptaly o svých poznacích s tímto mladým právníkem. Byl to docela pohledný muž, měl kudrnaté světlé vlasy a modré oči, které poněkud nepřirozeně žhnuly, byly takové zarudlé. Postavu měl pěknou, atletickou. Jen jeho růžová barva pleti se mi zdála zženštilou. Smály jsme se mu, že věřil ve své schopnosti hypnotizéra. Taky mě napadlo, že snad prohlédl naši lest, ale spíše ne, protože na to byl moc ješitný a nepřipustil by, že se dal oklamat malou holkou. Už se to nedovíme, ale trochu mě mrzí, že jsem vlastně klamala i maminku, když jsem jí nic neřekla. Ani tehdy ne, když jsem sebou trhla tak prudce, až se roztrhla peřina a peří se rozlétlo po celém pokoji. Ráno pak Bohoušek svědomitě luxoval a maminka ho chválila, jak je hodný, že nám pomáhá. -Houby hodný- myslela jsem si a škodolibě sledovala jeho práci.
Nevím, zda tím svým hypnotizováním sledoval, jak je šikovný v umění uspávače, či mu šlo pouze o sex s pubertálním děvčetem. Asi obojí. Ale že ho nepřekvapilo, když jsem se vždy, než mohlo k něčemu jen trošku vážnějšímu dojít, vzbudila, to je divné. Ale jak už jsem napsala, byl příliš sebejistý a taky si myslel, že je neodolatelný. Jinak nebyl zlý - ovšem z právního i morálního hlediska bylo jeho chování zcela nepřípustné. Ale soudit ho už nikdo nebude...

Náš profesor Mach

11. března 2010 v 7:13 | Alena Ludvíková
Bylo nám patnáct a říkaly jsme ( holky z naší třídy ) profesorovi na latinu "hausknecht od Zeleného vola". Zkrátka to byla přesdívka. Některé profesorovy "vejšplechty" jsem si tenkrát poznamenala.
"Ženská, s váma je to jako s kozou na ledě." - "To by i chcíplou kobylu dožralo." - "Ženská, to už není nevědomost, to je něco jiného," kroutil nešťastně hlavou nad neznalostí zkoušené a my jsme se škodolibě chechtaly. Nebo při nepochopení svého výkladu svěsil hlavu a pronesl smutným hlasem:,,Já kůň starej pitomej," a taky: ,,Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské." Někdy se otočil ke dveřím a řekl:,,Sbalit nádobíčko a jít." Když skončila hodina, pokřižoval se a zašeptal: ,,Skončena jest cesta kříže." Jindy zase se zamyslel a vážným hlasem utrousil:,,Věru bych si zasloužil přídavky pro těžce pracující." Jednou se při zkoušení na něho spolužačka Marcela bolestně usmála a koketně zakroutila očima, profesor pokývl tragicky vážně hlavou a řekl:,,Děvče, já už jsem starý," chtěl tím naznačit, že tohle už na něho neplatí. Nebo po zkoušení, když si každá z nás znaveně usedla do lavice, povzdychl si:,,Zlomená lílie."
Někdy si dokonce sedl na stupínek a rval si vlasy, jindy si zase stoupl ke zdi třídy a tloukl do ní hlavou. Byla s ním zkrátka psina. Už jeho postavička vzbuzovala komické pocity. Byl malý, podsaditý, vlasy ostříhané na ježka, nos trochu rozpláclý a oči vypouklé.
Měla jsem ho docela ráda. Při jeho hodinách jsem se jako správná puberťačka pořád pochechtávala, moc pozor jsem nedávala, ale latinu jsem zvládala. Dobrovolně jsem se naučila zpaměti všechny sloky studentské hymny Gaudeamus igitur. Latina je mi sympatická dodnes.

Skautská léta

7. března 2010 v 7:54 | Alena Ludvíková
Červená se line záře,
hřeje ruce, barví tváře
OHEŇ, OHEŇ ...

Fascinovaně hledím do plamenů táboráku. Nemohu odtrhnout oči od krásy těch rudých jazyků, které vítězně stoupají vzhůru. Nastavuji ruce, abych pocítila jejich žár. Vedle mne sedí kamarádky, Jana- Jitřenka a Alena-Amazonka, naproti další dívky. Kolem usměvavě prochází naše vedoucí Viša. Nesmírně ji obdivuji. Mladá žena plná elánu, laskavá, schopná pro nás vymýšlet různé hry, soutěže, zajímavé akce. A že není zrovna lehké zaujmout děvčata mezi dvanácti až čtrnácti! Nikdy potom jsem už tak báječnou vedoucí nepoznala. Měla v sobě opravdové nadšení a zápal pro věc. Pracovala s námi spontánně, dalo by se říct hlavně srdcem. Cítila jsem se s ní dobře v době, která nebyla pro mě zrovna šťastná. Viša mi podvědomě dávala jakousi naději do budoucna, pocit sounáležitosti s kamarády ve stejné době na stejném místě. Děkuji, Višo.
Vzpomínám, jak jsme si při pochodu na Ševr ( Šeříkový vrch někde v Dejvicích - dnes už jsem ho nenašla ) zpívaly: Řečí jen vícero míval pan Cicero, nedoved' pro nás však vymyslet táborák...
Naše dětské hlasy zněly vesele a bezprostředně, prožívaly jsme díky Više nezapomenutelné okamžiky. Připadala jsem si někdy jako hrdina Foglarových knih. Moc se mi líbila jeho knížka Hoši od Bobří řeky, byla první, kterou jsem od něho četla.
Ale vše už dávno někam zapadlo jako den, který končí.
"Zapad' den, slunka svit vymizel z údolí, z temen hor, odpočiň každý, kdo's boží tvor... "

STĚHOVÁNÍ Z LETNÉ

5. března 2010 v 8:09 | Alena Ludvíková
Protože se maminka definitivně rozhodla, že se za Pepíčka provdá, odstěhovaly jsme se k němu do vily v Braníku. Bylo mi patnáct - a opustila jsem čtvrť, kde jsem prožila téměř celý svůj dosavadní život. Ještě jsem tam po odstěhování určitou dobu dojížděla, abych na Letné dokončila školní rok.
Takže - sbohem, Letná. Tenkrát jsem to tak nepociťovala, to nové a zajímavé přehlušilo určitý smutek z loučení. Braník se svým polovenkovským vzhledem se mi líbil. Pepíčkova vila stála na vyvýšeném místě obklopena zahradou. Koupil ji v mládí za peníze, které si od dětství vydělával svými koncerty. Měli jsme velký třípokojový byt se dvěma balkóny, vše tam bylo prostorné, plné světla a vůně ze zahrady. Kolem samé vily, cestou k tramvaji ( tehdy tam ještě autobus nejezdil ) dokonce malé venkovské domky, zkrátka romantika. Cesta od vily k MHD byla dost dlouhá, ale to mi nevadilo. Seběhla jsem rychle ke stanici a jela sedmnáctkou až na "Štrosmajrák", pak jsem kousek pěšky došla do školy.
Tedy Letná, kde jsem prožila mnoho dobrého i zlého, se mi pomalu pod vlivem nových dojmů ztrácela z obzoru. Až po mnoha letech jsem se na konci školního roku šla podívat na svou první školu U Studánky. Právě vycházely děti s vysvědčením. Sledovala jsem dění před školou z protějšího chodníku. Zrovna se vypotáceli dva kluci s fáborky kolem krku, umazaní a opilí. Cosi blábolili a kolemjdoucí učitel je napomínal. Pocítila jsem cosi jako lítost, jako by "moje" škola byla jejich počínáním znesvěcena. Pomalu jsem kolem sokolovny prošla do Veletržní ulice, pak pěšky na Strosmayerovo náměstí a na tramvaj...
Čím bychom byli bez vzpomínek? Co jsme prožili, tvoří naši individualitu. Je to nezaměnitelné a navždy zapsané, i když někdy skrytě, v naší paměti. Kdo ztratil paměť, ztratil sebe.

Můj nevlastní otec

3. března 2010 v 10:10 | Alena Ludvíková
Pepa Bartoň
Maminka se rozvedla, když mi byly tři roky. Za několik let se seznámila s Pepou Bartoněm - byl to houslový virtuos, kdysi samostatně koncertoval doma i v cizině ( nejčastěji ve Švédsku ). Nejdříve ho doprovázela na klavír paní Sadecká, později na harfu paní Olga Proftová. Za "totáče" ovšem musel být kvůli důchodu zaměstnán - hrál tedy ve Filmovém orchestru ( FISYO ).
Chodíval často k nám, seděl vždy na kanapi u stolu, popíjel kafíčko a bavil se s maminkou. Já jsem si hrála pod stolem s panenkami, kterým jsem z leporel vyráběla pokojíčky a občas jsem nenápadně "Pepíčka" nakopla. Asi jsem podvědomě žárlila. Dokonce jsem složila veršíky: Pepí, Pepí, na kanapi dřepí...
Jeho příběhy z dětství mě zaujaly. Nechodil normálně do školy, měl soukromého domácího učitele a vždy koncem školního roku skládal za každou třídu na jedné žižkovské škole zkoušky. Místní kluci mu to záviděli. Na plakátech jeho koncertů vylepených na žižkovské sokolovně a uvedených jeho jménem s přídavkem "virtuos na housle" přeškrtali ve slovu "housle" písmena "o" a "l". Z toho pak vyšlo "virtuos na huse".
Vystupoval už jako tříletý kluk v žižkovské sokolovně. Museli ho vysadit na jevišti na stůl, aby ho obecenstvo vůbec vidělo. Hrál na housličky, celý kulturní svět ho znal, psali o něm jako o zázračném dítěti ( některé články z tisku mám uschované ).
V dospělosti byl velice skromný, citlivý a nesmírně poctivý muž. Lituji, že jsem mu tak málo rozuměla, že až mnohem později, když "tóny jeho houslí umlkly navždy" jsem trochu pochopila jeho mnohostrannou osobnost. Panovala mezi námi jakási podivná rivalita ( miloval mou maminku, která přece "patřila jen mně" ...). Nechtěla jsem ho snad vypudit, ale přála jsem si, aby mi maminka dávala ve všem přednost...
Dnes je jeho jméno jen v některých hudebních lexikonech a v paměti těch, kteří ho znali ...

Franta od Klánů

1. března 2010 v 8:54 | Alena Ludvíková
Když jsem chodívala ulicí U Studánky do školy, byl po pravé straně směrem dolů hokynářský krámek pana Klána. Měl moc hezkého učedníka Frantu. Kluk ( asi šestnáctiletý ) byl vyšší postavy, černovlasý, tmavooký s pronikavým pohledem ( podle dnešní terminologie zkrátka sexy), a když vytahoval nebo stahoval roletu u krámu, pohyboval se mrštně a s určitou elegancí. Tak mi to alespoň tenkrát ve čtrnácti letech připadalo. Tehdy bylo pro nás ( školačky mezi dvanácti a patnácti ) módou dělat si telefonováním z budky legraci ze známých nebo i cizích lidí. ( Říkaly jsme tomu "sranda po telefonu" ).
Rozhodly jsme se ( já, Jana a Eva S. ) volat Frantovi do krámu. Telefonní číslo jsme znaly ze seznamu. Když sluchátko zvedl pan Klán, chtěly jsme Frantu. V anonymitě pouliční telefonní budky jsme popustily uzdu své výmluvnosti. ,,Miluji tě, drahoušku", říkaly jsme sladce . ,,Chtěla bych jít s tebou na rande, " tvrdila Eva, já si s ním schůzku dokonce umluvila. Měli jsme se sejít večer, až zavře krám. Doopravdy však jsem se s ním setkat nechtěla, těžko bych mu vysvětlovala ty milostné hovory. Podotýkám, že všechny byly v mezích slušnosti, žádné vulgarismy. Ale i tak vyznání lásky, třebaže v legraci, se mi zdálo trapné. Ale vidět, zda na schůzku půjde, jsem chtěla. Šla jsem tedy ulicí po druhé straně, než se nacházel krámek, nenápadně se dívala, jak nejdříve vylezl Franta, pak za ním pan Klán... a tu jsem zaslechla majitele hokynářství, jak se smíchem říká: ,,To je ta slečna." Krve by se ve mně nedořezal. Myslela jsem, že se hanbou propadnu až někam do pekel. Nezbylo, než se urychleně ztratit ze scény. Ulice se mi zdála nekonečně dlouhá a v uších mi pořád znělo: To je ta slečna, to je ta slečna ...
Nějaký čas potom jsem do školy i ze školy chodila Veletržní ulicí, ulici U Studánky jsem se vyhýbala jak čert kříži. Holkám jsem tu příhodu vyprávěla, chechtaly se jako divé, byly zřejmě škodolibě rády, že se to nestalo jim. Taky bych na jejich místě asi smýšlela stejně.
Dnes na tu úsměvnou příhodu vzpomínám docela ráda, bylo to takové ,,předjaří", něco, co už se nikdy nemůže opakovat...