Franta od Klánů

1. března 2010 v 8:54 | Alena Ludvíková
Když jsem chodívala ulicí U Studánky do školy, byl po pravé straně směrem dolů hokynářský krámek pana Klána. Měl moc hezkého učedníka Frantu. Kluk ( asi šestnáctiletý ) byl vyšší postavy, černovlasý, tmavooký s pronikavým pohledem ( podle dnešní terminologie zkrátka sexy), a když vytahoval nebo stahoval roletu u krámu, pohyboval se mrštně a s určitou elegancí. Tak mi to alespoň tenkrát ve čtrnácti letech připadalo. Tehdy bylo pro nás ( školačky mezi dvanácti a patnácti ) módou dělat si telefonováním z budky legraci ze známých nebo i cizích lidí. ( Říkaly jsme tomu "sranda po telefonu" ).
Rozhodly jsme se ( já, Jana a Eva S. ) volat Frantovi do krámu. Telefonní číslo jsme znaly ze seznamu. Když sluchátko zvedl pan Klán, chtěly jsme Frantu. V anonymitě pouliční telefonní budky jsme popustily uzdu své výmluvnosti. ,,Miluji tě, drahoušku", říkaly jsme sladce . ,,Chtěla bych jít s tebou na rande, " tvrdila Eva, já si s ním schůzku dokonce umluvila. Měli jsme se sejít večer, až zavře krám. Doopravdy však jsem se s ním setkat nechtěla, těžko bych mu vysvětlovala ty milostné hovory. Podotýkám, že všechny byly v mezích slušnosti, žádné vulgarismy. Ale i tak vyznání lásky, třebaže v legraci, se mi zdálo trapné. Ale vidět, zda na schůzku půjde, jsem chtěla. Šla jsem tedy ulicí po druhé straně, než se nacházel krámek, nenápadně se dívala, jak nejdříve vylezl Franta, pak za ním pan Klán... a tu jsem zaslechla majitele hokynářství, jak se smíchem říká: ,,To je ta slečna." Krve by se ve mně nedořezal. Myslela jsem, že se hanbou propadnu až někam do pekel. Nezbylo, než se urychleně ztratit ze scény. Ulice se mi zdála nekonečně dlouhá a v uších mi pořád znělo: To je ta slečna, to je ta slečna ...
Nějaký čas potom jsem do školy i ze školy chodila Veletržní ulicí, ulici U Studánky jsem se vyhýbala jak čert kříži. Holkám jsem tu příhodu vyprávěla, chechtaly se jako divé, byly zřejmě škodolibě rády, že se to nestalo jim. Taky bych na jejich místě asi smýšlela stejně.
Dnes na tu úsměvnou příhodu vzpomínám docela ráda, bylo to takové ,,předjaří", něco, co už se nikdy nemůže opakovat...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama