Duben 2010

Děti naší ulice

27. dubna 2010 v 8:38 | Alena Ludvíková
Naše ulice bývala klidná, malý provoz, celkem bezpečí. Ráda jsem tam chodila hrát si s ostatními dětmi. Jednu holku jsem dost obdivovala. Měla modré oči a zlaté vlasy, romantický vzhled, ale neromantické jméno - Anda Chromá. Bývala hodně na ulici, tak jsem ji často pozorovala a chtěla jsem být tak hezká jako ona.  Hráli jsme různé hry, kupř. na sochy. To jedna holka nebo kluk chytli za ruku druhé dítě, točili jím, až se mu motala hlava a pak náhle pustili. V jaké poloze zůstalo, taková to byla pitvorná socha. Když bylo soch dost, přišel kupec a vybíral si. Ptal se na cenu, smlouval a nakonec si některou odvedl. Nebo hlavně děvčata si užívala při zpěvné hře "Jede paní z Frýdlandu". Jedno děvče pochodovalo proti řadě dalších a zpívalo: ,,Jede paní z Frýdlandu," - a šlo dopředu. Pak při dodatku: ,,Dyja, dyja dy," pár kroků vzad. Řada dětí potom kráčela za zpěvu: ,,Co si přeje paní z Frýdlandu?" zase dopředu a na známé dyja, dyja dy zpět. Následovaly otázky a odpovědi. Paní si přála hezkou dceru a vybrala si. Pak pochodovaly dvě proti celé řadě a vše se opakovalo, až nakonec zbyla jedna a ta se stala paní z Frýdlandu. Nejvíc se mi líbilo, když děti naoko nechtěly vybranou "dceru" vydat. To zpívaly:,,My vám ji nedáme," odpověď zněla:,,A my si pro ni jedeme." Samozřejmě vždy se zpětnými kroky a dozvukem dyja, dyja dy. Dnes už nevím, proč se mi zrovna tahla hra líbila, snad pro ten zpěv a rytmický pohyb. Kluci spíše hráli v ulici kopanou, uprostřed vozovky, ale poměrně v bezpečí. Postranní ulice, jak jsem se už zmínila, byly klidné, auta jezdila převážně Veletržní ulicí, po Letenském náměstí a ostatních hlavních ulicích. Odehrávalo se tam v naší ulici  i něco jiného. Jeden malý kluk si omotal zápěstí pestrými stužkami a zval jednotlivce na "představení" do chodby domu. Tam stála na všech čtyřech malá Helenka,  kluk jí odhrnul sukénku a odkryl tak holý zadeček. Kluci se samozřejmě chechtali, já jsem Helence řekla, aby vstala, že je to "blbý". Dítě asi ani moc nechápalo, co dělá. Mohlo jí být tak pět let. Mně se líbil Vláďa Hvězda - dodnes si pamatuji jeho zvláštní jméno. Hrál kopanou s kluky, moc se o holky nezajímal, a když se náhodou na mě usmál, měla jsem celý den dobrou náladu. Někdy jsem se na ten klukovský fotbal dívala z okna našeho bytu a snila o tom, že mě Vláďa pozve na rande. Ve dvanácti se tak báječně sní - a snad nejhezčí sny jsou ty nesplněné...

Víra a nevíra

24. dubna 2010 v 7:51 | Alena Ludvíková


Bůh stvořil člověka k obrazu svému... ( Bible )
Lidé si vytvořili bohy k svému vlastnímu obrazu ... ( Xenofanes )
Víra bývá spojována s náboženstvím. Většinou jí rozumíme víru v Boha, v Alláha, či víru v mnoho bohů. Známe různá světová náboženství - křesťanství, hinduismus, buddhismus, šintoismus, judaismus, islám, konfucionismus, víme o stoupencích Kršny... Existuje i mnoho různých sekt.
Ale to nám vypovídá, že člověk prostě chce v něco nebo v někoho věřit. Víra může být povzbuzující, věčná, nádherná, ale i slepá, fanatická, zavádějící, alibistická ...
Jako malá holka jsem věřila v Boha, protože v něho věřila i maminka. Moje představa velebného starce s bílými vlasy a hustým plnovousem byla asi totožná s představami většiny dětí té doby. Stařec seděl na nebesích na zlatém trůně a viděl vše, co dělám i co si myslím. Modlila jsem se nejdříve "Andělíčku, můj strážníčku...", později "Otče náš, jenž jsi na nebesích...", od dvanácti let nastal čas pochybností. Některé mé prosby začínaly slovy: ,, Věčný Bože, jsi-li ..." tady už vidíte určitý alibismus. V našem státě byl trendem  ateismus. Tedy: Bůh není. Ale co kdyby přece jen byl?
Víra ovšem může být vírou v cokoliv nebo v kohokoliv - v dobro, odplatu, v člověka či ďábla atp. Věřit můžeme na zjevení, paranormální jevy, mimozemšťany...
Ale nejkrásnější víra je ta prostá, bezvýhradná, nekomplikovaná. Té však už dávno nejsem schopna. Snad prvních devět, deset let života mi bylo dáno věřit, třebaže se i tenkrát můj nebeský dědeček ztrácel pod vlivem krutých událostí doby. Už tehdy jsem se ptala, proč Bůh nezasáhne, jak jen se může na všechno lidské utrpení z výšin svého trůnu dívat, když je přece všemohoucí? Od té doby jsem slyšela mnoho vysvětlení, ale byla jsem vůbec schopna je přijmout? Znát teorii ještě zdaleka neznamená jí uvěřit. Myslím, že mít víru, ať už v Boha, bohy, dobro, které vždy vítězí, nebo v sebe a své schopnosti, je dar...



Sexuální výchova už od 1. třídy?

22. dubna 2010 v 8:18 | Alena Ludvíková
Sexuální výchova už od 1. třídy je dnes velmi diskutované téma. Záleží ovšem na obsahu  a rozsahu této výchovy. Myslím však, že hlavní roli by zde měli hrát rodiče, ne škola. Nejsou všechny děti stejně psychicky ani fyzicky vyspělé, co je pro jedno dítě snadno srozumitelné, druhé téměř nechápe. Podat všem stejně toto citlivé téma by mohlo způsobit víc škody než užitku. Rodiče vědí, jak na tom jejich dítě je, kromě toho individuální poučení lépe splní svůj účel.
Maminka mi vyprávěla o mé vlastní první sexuální zkušenosti. Byly mi dva roky. Vyhřívali jsme se na břehu u vody. Běhala jsem samozřejmě nahá jako ostatní malé děti. Náhle jsem spatřila něco, co upoutalo mou pozornost. Byl to nahý chlapeček. Rozběhla jsem se k němu a prudce ho uchopila za tu část jeho tělíčka, kterou jsem dosud neznala. ,,Co to máš? Já to nemám," volala jsem a snažila se to urvat. Klučík řval a obě naše maminky mě od něho odtrhli. Potom mi maminka vysvětlila, že právě v tom spočívá rozdíl mezi chlapečkem a holčičkou. Přijala jsem to se samozřejmostí. Později, asi v pěti letech, jsme s Pepíčkem Krásů tyto rozdílnosti u nich ve vile na schodišti zkoumali podrobněji. Upřímně řečeno, nebyla jsem z toho zrovna odvázaná, spíše jsem vyhověla jeho přání a brzy "zkoumání" ukončila. Byla jsem celá rudá a zmatená, maminka poznala, že se něco stalo. Nelhala jsem, tenkrát jsem byla pravdomluvná, což mi vydrželo tak do čtvrté třídy. Když jsem něco nechtěla říct, mlčela jsem, abych nemusela lhát. Tak to bylo i s Wolfem, který mi názornou kresbou vysvětlil akt rozmnožování. O tom jsem už psala v jednom svém článku. Jemu bylo dvanáct, mně devět. Wolfovi jsem ovšem musela přísahat, že nikomu neřeknu, že právě on mě s tímto tajemstvím seznámil. Už předtím jsem se ptala spolužaček, ale nevěděly toho příliš, poslaly mě za Stáňou z naší třídy, ta prý ví. Ona však mě odbyla slovy, že mi nic neřekne, že je to "moc sprosté". Že děti nenosí čáp, mi bylo jasné asi ve třech letech. To byla doba, kdy jsem taky poznala, že Mikuláš má tátovy bačkory, a tak mi maminka řekla, že dárky nenosí ani Mikuláš ani Ježíšek, ale vzájemně si je dávají lidé, kteří se mají rádi. Veškerá taková tajemství jsem přijímala pod laskavým dohledem a přístupem své maminky a probíhalo vše celkem bez problémů. Příhoda s Wolfem zůstala ojedinělá, ale byla jsem vlastně i na tohle připravena. Věděla jsem, že dítě nosí maminka v bříšku a sama jsem přemýšlela, jak se tam asi dostane. O chlapcových slovech jsem nepochybovala, ovšem jeho návrh, abychom to spolu dělali, byl pro mě nepřijatelný.
Tedy děti by měly o sexu něco vědět, ale věku přiměřeně a až samy projeví zájem, nenásilně a dle mého názoru s individuálním přístupem ze strany dospělých. Jak už jsem napsala, nejsou všechny stejně vyspělé. Také je naprosto nutné, aby k tomu, kdo takové vysvětlení podává, měly důvěru a vážily si ho, zkrátka aby ho přijímaly, pak přijmou i jeho poučení.

Trojka z mravů

18. dubna 2010 v 8:49 | Alena Ludvíková
V sextě jsem dostala 3 z chování. Došlo k tomu takto:
Seděla jsem o přestávce ve třídě a opisovala jsem si nějaký úkol. Asi z matematiky, ta mi zrovna moc nešla. Zůstal tam taky Kamil, Standa a Karel. Kluci se rozhodli, že vyhodí jednu polorozbitou lavici z okna. Chopili se jí a s nadšením ji vystrčili z druhého patra do dvora. Ozvala se děsná rána, vyskočila jsem z lavice a běžela se podívat. Ležela tam na dlažbě a z polorozbité už byla zničená úplně. Smáli jsme se tomu, kluci vyběhli na chodbu a já pokračovala ve svém opisování.
Zazvonilo a všichni se nahrnuli do třídy. Už věděli, že z okna vylétla lavice a rozmlátila se na dvoře. Nastalo vyšetřování. Profesoři si celkem snadno spočítali, odkud byla vyhozena, a tak volali jednoho žáka po druhém do ředitelny "k výslechu" , který byl zřejmě úspěšný. Zavolali si i mne. Věděli, že jsem zůstala ve třídě, tak se mě ptali, kdo tu lumpárnu provedl. Řekla jsem, že nevím. Samozřejmě tomu nevěřili a snažili se mě přesvědčit, abych spolužáky jmenovala. Stejně však už určitě věděli, kdo to byl. Trvala jsem na svém, nic jsem neviděla, hleděla jsem si svého. Nikdy jsem nežalovala, nechtěla jsem ani teď. Žalování mi připadalo jako zrada.
Tak jsem na pololetní vysvědčení dostala, zrovna jako ti kluci, trojku z chování.
Ale maminka se mě zastala. Šla do školy a řekla, že mě vychovávala k tomu, abych nikdy nežalovala. Byla skvělá, ale tu trojku mi už nikdo neodpáral. Musím však podotknout, že mi v ničem nevadila a časem vše jako vždy vyšumělo. V očích spolužáků jsem postoupila v důvěryhodnosti, v očích vyučujících poklesla na hranici nespolehlivosti a uličnictví.
Ale měla jsem snad žalovat? Zřejmě bych trojku z mravů nedostala, ovšem měla bych špatný pocit, že jsem udělala něco, co se příčilo mému přesvědčení...
Co myslíte vy, dnešní mladí lidé?

Největší hrůzy století

15. dubna 2010 v 8:45 | Alena Ludvíková
Můj blog má název Vzpomínky z dětství. Nejsou všechny dobré, mnohé ( neuvedla jsem je v tomto blogu ) bolí a nezapomenu nikdy na protrpěné křivdy, ale slovo terorismus v mém slovníku té doby nebylo.
Terorismus je atributem všeho zla, nespravedlnosti a zákeřnosti. Svět, to krásné místo pro život, se stává shromaždištěm rukojmí, bezbranných lidí, kteří jsou vydáni na milost a nemilost  děsivé náhodě, zda se v jejich blízkosti neobjeví ozbrojený terorista a jménem čehokoliv zmaří životy stovek lidí. Jak jen si někdo může dovolit rozhodovat o bytí či nebytí druhých, kteří se "provinili" pouze tím, že patří k jiné národnostní skupině, k jiné rase, odlišné menšině nebo dokonce tím, že prostě žijí. Jaké jsou to ideologie, názory, myšlenky? Ve jménu koho nebo čeho se odvažují vraždit? V historii existuje hodně příkladů scestných ideologií, ale v současné "době rozumové a kulturní vyspělosti národů" by snad podobné zrůdné myšlenky a činy neměly mít místo.
Samozřejmě ostře odsuzuji terorismus v každé jeho podobě. Je ve své podstatě primitivní - neuděláš, co chci, tak tě zabiju. A ovšem ne jen tebe, ale vyvraždím vše kolem.
Stupňuje se neúcta k životu, bezohlednost, egoismus. Technický pokrok neslouží k zlepšení životních podmínek obyčejných lidí, spíše přispívá k likvidaci těch slabších, neschopných účinné obrany. Chybí solidarita, pochopení, snaha pomoct tam, kde je to třeba ... Egoismus, neschopnost vážit si života svého i druhých, touha po moci a majetku tvoří podhoubí terorismu.
Každý si musí uvědomit, že není na světě sám a podle toho jednat. Zlo nesmí zvítězit!

Nevyřešené problémy

12. dubna 2010 v 9:20 | Alena Ludvíková
Když jsem něco provedla, říkala jsem si: Dnes to mamince neřeknu, povím jí vše, až budu velká, až mi bude šestnáct, osmnáct, dvacet let...
Na dospělost jsem se těšila, myslela jsem si, že všechny záhady a taje mi budou odkryty, že všechno budu znát a se vším si poradím. Velký omyl. Ty malé dětské tajnosti a nesnáze zmizely, mnohé jsem pochopila, ale vyvstaly problémy jiné, mnohem těžší a záhadnější.
Zdá se mi, že jsem vlastně plně dospěla ( nemyslím pouze věkem, ale odpovědností a samostatností ) až po smrti maminky. Totiž maminka byla v dětství alfou i omegou mého života. Vše dobré pocházelo od ní, byla pro mne nejvyšší autoritou, takovou jistotou, útočištěm v dobách zlých, prostě vždy si věděla rady a pomohla mi, když jsem potřebovala. Nezapomenu nikdy na atmosféru domova s maminkou ... jak už jsem psala: Teplo, světlo, vůně kávy, mamičiny písničky ... Milovala operety - Lehára, Nedbala - líbil se jí kankán, chodila však též na houslové koncerty Pepy Bartoně, svého druhého manžela, a na opery do Národního divadla.
Tolik bych jí toho chtěla říct. Tolik nevyřešených problémů! Tolik otázek, které už zůstanou nezodpovězeny.
Kde jsi, maminko? Kde je má dětská víra, že naši zemřelí se odněkud na nás dívají, pomáhají nám a posilují nás?
Několik let po matčině smrti jsem večer doma čekala na příchod kamarádky. Připravovala jsem pohoštění, když tu se náhle ozvalo zazvonění. Běžela jsem dolů po schodech otevřít domovní dveře v domnění, že už přichází Věra.
Otevřela jsem... Přede mnou stála maminka. Cítila jsem, že mnou projel elektrický proud od hlavy až do paty, ztuhla jsem na místě neschopna ani pohybu ani slova. Po chvíli vše pominulo, otřásla jsem se chladem a zahlédla, jak se po cestě blíží moje kamarádka. Musela jsem se moc přemáhat, aby nepoznala můj zmatek a vzrušení.
Nebyl to jediný případ podobného "setkání", ale o tom jsem už v jednom článku psala. Nevyřešená záhada? Jistě by se tento jev dal nějak rozumově vysvětlit. Ale jsme pouze rozumové bytosti?

Spiritistická seance

10. dubna 2010 v 8:20 | Alena Ludvíková
Se spiritismem jsem se seznámila tak trochu už v raném dětství. Píšu o tom v článku Pan Líbal nebo Teta Sofka. Lákalo mě a zároveň děsilo pomyšlení, že duchové mrtvých se mohou zhmotnit a zjevovat živým. Nebyla jsem o tom přesvědčena, maminka mi vždy říkala, že mrtvých se bát nemusím, ale právě ti živí mohou být nebezpeční. V "duchaření" nevěřila a hrozně vynadala dr.P., t.j. Bohouškovi, který mi jednou řekl:,,Kdybys věděla, co se v noci kolem tebe děje, chodila bys s nožem v ruce." Myslel to v souvislosti s okultistickými jevy, o nichž s oblibou mluvil. Popisoval spiritistické seance, kterých se účastnil. Poslouchala jsem napjatě, oči jsem z něho nespustila. Viděl můj zájem, zájem třináctileté o věci nadpřirozené. Chtěl, abychom já a maminka spolu s ním "vyvolávali" duchy. Maminka striktně odmítla, ale mne to zaujalo. V noci pak, když už maminka spala, přišel Bohoušek za mnou. Sedli jsme si k malému stolku a vzali se za ruce. Nutil mě, abych se plně soustředila. Chtěl vyvolat ducha Napoleona. ,,Duchu velkého císaře Napoleona, jsi mezi námi?" ptal se tiše a oči i ve tmě mu žhnuly. Mráz mi přecházel po zádech. Co to dělám? Tohle bych neměla, uvědomovala jsem si. Něco kdesi šustlo, Bohoušek začal vyzývat Napoleona, aby se nám projevil a odpověděl na jeho dotazy. Představila jsem si toho "malého (postavou) velkého (významem) muže a měla jsem pocit, že se na mě posměšně dívá. Už jsem to napjetí nesnesla. Vstala jsem od stolku, a tak násilně přerušila atmosféru tajemna. Bohoušek mi vyčetl, že jsem seanci v nejlepším utnula. Stejně by se nám císař nezjevil, tohle je nesmysl, pomyslela jsem si, ale cosi ve mně zůstalo. Pochybnosti, věčné nezodpovězené otázky. Bohoušek zřejmě v tyhle mystické  jevy dost věřil, třebaže byl velmi vzdělaný a přírodní vědy nebyly nadpřirozenu zrovna nakloněny. Každopádně měl zájem o všechno podivné, vymykající se realitě, kromě toho ovšem docela realisticky sváděl ženy téměř všeho věku - od nezralých holčin, jakou jsem tenkrát byla já, až po starší dámy. No, dnes je to dávnou minulostí - a s Bohouškem už mluvit nemohu. Leda bych pořádala spiritistické seance, ale to nedělám...

Zdraví

8. dubna 2010 v 8:43 | Alena Ludvíková
Je báječné štěstí i báječný pocit být zdravý. Vše v okolí je plné radosti , slunce nádherně hřeje, lidi kolem se usmívají, obloha září azurovou modří, toužíš rozdávat úsměvy a přeješ všem jen to nejlepší. Tak by to mělo být. Realita je ovšem jiná. Potkávám lidi uhoněné, bez nálady, ve stresu, zamračené a zlostné s patrnými příznaky nemoci ( ať už tělesné nebo duševní ). Zdraví není všem dáno, někdo o ně musí zoufale bojovat. A my, kteří zatím to štěstí máme, bychom měli být s těmi, co ho nemají nebo o ně přišli, solidární. Ale nejsme. Kdo na to má, používá nejlepší prevenci, jí zdravá jídla, jezdí do hor a k moři, při eventuální nemoci využívá nejnákladnější zdravotní péče v soukromých sanatoriích, kupuje nejdražší léky, často i zbytečně. Stále více se přesvědčuji, že za peníze dostaneš všechno, dokonce i zdraví. Zamýšlím se nad tím, ale nejsem natolik kompetentní, abych tento systém mohla změnit. Ovšem i  SLOVO  má svou moc a váhu. V mé moci je psát...

Profesor Kolbaba

5. dubna 2010 v 8:09 | Alena Ludvíková
Profesor matematiky Kolbaba byl postrachem našeho gymnázia. Všichni jsme mu říkali Špejbl, protože se té známé figurce velmi podobal. Ale povahou byl zcela jiný. Žádná legrace ani dobráckost, Špejbl neznal slitování. Kluci měli lepší smysl pro matematiku, obzvláště pro geometrii, ale my děvčata jsme celou hodinu trnuly hrůzou, aby nás nevyvolal.
Nejhorší byly kompozice. Po zadání příkladů si Špejbl nabral plnou hrst kříd, vylezl na katedru a z výšky na nás shlížel. Když se mu zdálo, že někdo mrkl k sousedovi, hodil po něm křídu. Stalo-li se to podruhé, práci mu sebral a klasifikoval nedostatečnou. Ale nejhorší to bylo asi tak deset minut před koncem hodiny. Kolbaba slezl, posadil se za katedru, ostentativně před sebe položil hodinky, do ruky vzal pravítko a s pohledem na na ty své "cibule" začal pravítkem klepat do stolu a odpočítávat zbývající minuty. Kluci to vydrželi, ale dívky už dál nemohly pracovat, všechny jsme odložily pera a myslely jen na to, až konečně Špejbl odejde a bude klid.
Snad pro ty nerváky při hodinách a hlavně kompozicích jsem matematiku nikdy pořádně neuměla. Kolbaba byl poděs. Lítal po chodbách, až za ním černý pracovní plášť ( na rozdíl od ostatních profesorů ho pořád nosil ) mohutně vlál. Zkrátka nezapomenutelná figurka. Kupodivu si na něho žáci nestěžovali, tehdy to zkrátka nebylo v módě. Museli jsme se buď na matiku hodně učit, nebo se vyrovnat s tím, že "prolezeme s odřenýn hřbetem". Ten druhý případ jsem byla já. Ale nikdy mi to ( ani při dalších studiích ) nevadilo...

Znovu Bohoušek

1. dubna 2010 v 9:26 | Alena Ludvíková
Našla jsem své někdejší zápisky, v nichž se zmiňuji o Bohouškovi. O něm a jeho pokusech nás hypnotizovat jsem už psala v jednom ze svých článků, ale dnes opíšu to, co jsem napsala, když mi nebylo ještě ani patnáct let:
Jednou jsme spali já, sestřenka Hanka a dr. Bohoušek v jednom pokoji. Přijel jako obvykle až v noci, když už jsme s Hankou byly v posteli. Zase nic předem neoznámil! Byla to děsná legrace. On tvrdí, že umí hypnotizovat, tak dělal nade mnou nějaké čáry máry a tiše mluvil o tom, jak mi těžkne jedna ruka, potom druhá, jak se mi chce spát, jak se mi klíží oči, a protože mám smysl pro humor, tak jsem nejdřív usnula "jako" a potom doopravdy. Hanka ( je o pět let starší než já ) mi ráno vyprávěla, jak se bavila. Ona se mu moc líbí, je skutečně nadprůměrně hezká, tak se mu ani nedivím. Měla ze všeho strašnou psinu tak jako já, vždyť to zkouší i na mě. Ale nic podstatného mu ani jedna z nás nedovolila. Jen tak pusu a sem tam trochu pohlazení.
To uspávání je v jádru docela prima věc. Myslím, že dr. B. to ale moc neumí. Jednou mě taky hypnotizoval, nejdřív však maminku - povídal jí něco o zelených žabkách, jak skáčou u potoka - a ona skutečně usnula. Usnula, protože byla z práce unavená a rozhodně netušila, co bude dál. Pak totiž hypnotizoval mě. Zase jsem dělala, že spím a budím se teprve, až jeho doteky zacházejí dál, než chci. To by pak už nebyla legrace - a to rozhodně nedovolím.
Potom, když Hanka zase přijela k nám do Prahy, tak jsem jí zase pro změnu měla co vyprávět já. Zasmály jsme se a bavily se o chlapcích, o jejím Oldovi a taky o tom klukovi z tanečních, který se mi líbí.
Nevím, zda dr. B. tuší, že jsem doopravdy vlastně nespala. Když tu byl potom, tak jsme se večer v kuchyni bavili, přinesl víno, pak odešel do pokoje a maminka za chvíli spala jako dřevo. Přišel za mnou a já se jen tak mimochodem zmínila o tehdejším večeru. Divně se díval, oči měl červené - a brzy šel spát. Dost se mu divím, je docela mladý ( ovšem pro mne starý- je mu asi už  třicet ), ošklivý taky není, tak proč tohle dělá?
Okultismus mě zajímá, četla jsem o tom několik knih. Chtěla bych být přítomna na nějaké seanci s kulatým stolem, trojúhelníkem a lidmi stejného zájmu. Musí být skvělé umět se odhmotnit, tělo nechat v posteli a letět se podívat, kam se mi zlíbí. To bych se podívala na našeho velebníčka, je to prima člověk, ale určitě nevede zrovna život světce. A náš profesor Petrus ( zvaný plešaté médium )by byl určitě svůdný, kdyby se "tělo jeho vznášelo nad kobecem".
Co bude po smrti? Škoda, že to nevím, snad bych si ledacos ušetřila, ale takhle se musím nechat překvapit.
Tak jsem uvažovala v patnácti. A dnes? O tom zase jindy.