Květen 2010

Opět vzpomínky

30. května 2010 v 8:12 | Alena Ludvíková
Psala jsem minule o vlivu alkoholu na manželství mých rodičů. Táta byl nejen alkoholik, ale také silně závislý na nikotinu. Denně vykouřil minimálně 40 cigaret. Závislosti byly jeho osudem. Zničily mu manželství, ztratil dobré zaměstnání, jeho prioritou byla láhev piva a levné cigarety. Bez toho nemohl existovat.
Proč jsem ho stejně měla ráda? Proč jsem se o něho bála? Vždy v neděli, když si pro mne chodil k nám, stála jsem před jeho příchodem u okna a sledovala dění v ulici. Kluci tam divoce hráli kopanou a já jsem měla strach, aby tátu nezasáhl vykopnutý míč. Myslela jsem na tu možnost tak intenzivně, že jsem přímo cítila  bolest zásahu merunou do hlavy. Tak jsem tím bedlivěji sledovala kluky, jak kopají do míče, abych eventuálně mohla tátu hlasitě varovat.
Asi od svých deseti let jsem jezdila za tátou já. Znovu se oženil a s "tetou" Boženou a jejím synem Jirkou bydleli v Libni. Nebylo to zrovna hezké prostředí. Žili v rozděleném bytě v jedné místnosti - kuchyni. Kamna bývala vždy rozpálená, vařily se  kolotavě brambory a v troubě se pekl nedělní oběd - většinou sekaná, kterou táta vlastnoručně s chutí uplácal. Jedla jsem s nimi u otlučeného stolu,  u něhož jsme se tísnili čtyři, v místnosti bylo horko, pach jídla smíšený s pachem tátových cigaret, v zimě i s pachem nevětrané místnosti, brzy jsem začala pociťovat nechuť tam chodit, ale kvůli tátovi jsem ji přemáhala ...
Později, když už jsem chodila do "gymplu", navštěvovala jsem tátu v práci. Jeden čas dělal garážmistra v Karlíně, pak pracoval zase v kanceláři v Libni. Byla to taková malá kancelář s vchodem přímo z ulice ( jako do krámu ). Táta seděl u stolu, pod ním narovnané prázdné láhve od piva, v hluboké zásuvce ještě plné. Popelník vrchovatý típnutými nedopalky. Zkrátka závislý jako vždycky. Dával mi pokaždé stovku ( to bylo tehdy dost ) a chlubil se, jakou má už velkou dceru. Zdálo se mi, že je tam docela oblíbený.
Bolestná vzpomínka na člověka, kterého jsem měla tak ráda a kterého jsem trochu odsuzovala, ale více litovala ...


Jaký máte problém?

29. května 2010 v 16:48 | Alena Ludvíková
MUDr. Nešpor: Jaký máte problém?
Pacient: Alkohol ...
MUDr. Nešpor: Ne. Problém jste vy.

"Marjánka, konopí, koks, sníh, háčko, éčko, hérák, perník...", ale i alkohol, nikotin, kofein ...
Drogou se může stát snad všecko, na co si vyspěstujeme návyk. Každý abusus je škodlivý. Existuje kupř. závislost na výherních automatech, na počítačových hrách, kartách, dokonce i na sexu, televizi, mobilu ...
Smažky, feťáci, drogově závislí spřádají svůj divoce barevný, vířivý sen, ocitají se vysoko nad hranicí reality, létají nabuzeni drogou do paralelních světů nadreálna, uchopují nekonečno, propadají se do špíny podsvětních vod, někdy bloudí v nebeské blaženosti, jindy v pekelném žáru zmučeného těla ...
Návrat do reálného světa bývá krutý.
Drogy tu byly vždy - i "čarodějnice středověku se natíraly mastmi, které vyvolávaly pocit létání. A co kupř. tajemná Pýthie? Nebo tanečníci při obředech afrických domorodých kmenů?

V dětství jsem poznala, jak alkohol zničil manželství mých rodičů, kteří se rozvedli jen díky němu. Pak táta vždy v neděli ( den jeho povolených návštěv ) místo aby se mnou šel na procházku nebo do cukrárny, zatáhl mě do nejbližší putyky. Smál se při džbáncích piva s chlapy stejně nametenými jako byl on a já jsem si zoufale přála jít domů... Stejně jsem ho však měla ráda, zdálo se mi, že potřebuje mou ochranu, že je bezbranný, slabý ... V tom jsem se nemýlila, každá závislost je slabostí, neschopností porvat se s nepřízní v reálném životě, útěkem do jiné reality ... ničením vlastní osobnosti...




Tanec a taneční hodiny

27. května 2010 v 15:34 | Alena Ludvíková

Motto:  Chtěla jsem tančit jen

             protančit celý den

             chtěla jsem tančit moc

             protančit celou noc ...


Tanec je tak starý jako lidstvo samo. Je to symbolický magický rituál. Tančilo se při obřadech, u ohně, při oslavě vítězství a na počest božstva, existovaly bojové tance i tance erotické, zkrátka tančilo se vždy a všude. Tancem se vybíjela energie, stmeloval se kolektiv, vzývaly se božské i přírodní síly ( většinou obojí splývalo ), povzbuzovala se vášeň ...
My dnes vnímáme tanec jako projev radosti ze života, společenskou událost, nebo - a to spíše pánové - jako nutné zlo. Už v tanečních se ulejvali!
Já jsem tancovala ráda. Rytmický pohyb mi působil potěšení a povzbuzoval mě k aktivitě. V tanečních jsme začínali kolovými tanci, jako je kupř. BESEDA, učili jsme se MAZURKU - co jsme se jen navyváděli, když jsme  se dostali stranou od tanečního mistra! "Páni, dámy, beseda začíná, páni, dámy, beseda je ..." , zpívali jsme tlumeně s reprodukovanou hudbou, ale dupali jsme do taktu jako sloní mláďata, šoupali nohama, vysoko vyhazovali paže a hlavně se smáli pořád a všemu. Při mazurce - otočka vpravo, úsměv, otočka vlevo, úsměv a pak divoká otočka tanečnice o 380 stupňů.  Moderní tance mě těšily víc, třebaže mi kluci často šlapali na nohy nebo se toporně snažili při otáčení mě bavit. Mívali zpocené ruce (cítila jsem to i přes jejich povinné rukavice! ) a na čele se jim leskly kapičky potu. Ale někteří se mi zdáli moc prima, a to jsme si pak domluvili rande. Bylo mi patnáct, všechno teprve začínalo - chtěla jsem tančit životem plným splněných přání ( ale to většinou jaksi nevyšlo ).

Chtěla jsem tančit jen
protančit noc a den
chtěla jsem tančit moc                                                       ? ? ?
protančit den a noc ...



M o B i L

22. května 2010 v 8:38 | Alena Ludvíková
Mobil, mobiliář - nábytek, svršky ( Slovník cizích slov 1959 )
Mobilis, mobile - pohyblivý ( Latinsko-český slovník 1999 )
Mobilie - movitosti, movité věci ( Malý Ottův slovník naučný 1908 )

Zkrátka něco s čím můžeme pohybovat, co lze přemisťovat.

Mobilní telefon je báječná věc, dnešní mladí lidé si život bez mobilu ani nedovedou představit.
Už děti v první třídě ((ne-li dříve ) si do školy nosí mobil, všude je, všude se ozývá, je to moderní spojení s okolím, mapuje události dne, pomáhá nám, ale někdy nás i pronásleduje ... je naší součástí, stává se nezbytným asi tak jako pro někoho brýle nebo berle či hůl.
Protože je můj blog zaměřen na vzpomínky z dětství, tak je jasné, že tenkrát jsme mobilní telefony ještě neměli. Byla jsem blahem bez sebe, když jsme si pořídili obyčejnou pevnou telefonní linku. Před tím jsem mohla volat jen z budky. Ale mělo to své kouzlo. Narvalo se nás do budky třeba pět a dělali  jsme si legraci z lidí. ( Viz můj článek UČEDNÍK OD KLÁNů ). Telefonování nebylo tak pohodlné  a přístupné jako dnes, nebylo všední záležitostí, byl to tak trochu obřad, mohli jsme volat jen z domova, budky nebo pošty, ale telefonování bylo pro nás, malé holky, zdrojem zábavy, povyražení a určité soudržnosti ...
Dnes ovšem ani já se bez mobilu neobejdu ...

Moje oblíbené knihy

16. května 2010 v 8:48 | Alena Ludvíková
V dětství jsem četla mnohem víc než teď. Bylo to jistě tím, že jsme ještě neměli televizi, ale nejen proto. Chodila jsem přece velmi často do kina - na Letné jsme měli pět "biásků" - pokud si vzpomínám bylo to kino Letná, Belvedere, Oko, U krále Václava a Veletrhy. To k uspokojení nás, dětí  z Letné, zcela stačilo.
Knihy však mě lákaly skoro víc. Snad intimita čtení, kdy jsem s knížkou byla sama, ničím a nikým nerušena ( někdy tajně pod peřinou s baterkou, jak jsem už psala ), úplně zabrána do děje, takže se okolní svět pro mě ztratil, snad větší možnost prožitku a ztotožnění se s některou postavou románu mě mnohdy přímo fascinovaly a vytržení do reality bylo drsnější než společný odchod z kina či divadla.
Už na konci první třídy jsem se pokoušela psát. Spíchla jsem špendlíky několik listů vytržených z bloku nebo ze sešitu dohromady a velkým dětským písmem psala příběhy o školních dětech, jejich radostech i strastech. Moc mě to bavilo. Představovala jsem si, že jsem spisovatelkou a moje knížka s bohatými ilustracemi je vystavena v knihkupectví Zmatlík a Palička na Letenském náměstí. Vždy jsem chtěla napsat román, který bude vydán a prodáván v knihkupectvích a lidé si ho budou moct také půjčovat v knihovnách. Tahle dětská touha se mi splnila až po mnoha letech ( v roce 2006 ).
Mými oblíbenými knihami v dětství byly hlavně románky o dětech, jejich životě a dobrodružstvích. Jako úplně malá jsem s potěšením četla časopis Punťa a Kiki - bylo to o pejscích, nebo Marbulínek a Lucinka - to zase byli čertíci, pak třeba od Štáflové o malé dívence Daně - Děvčátko Dana, Skautka Dana, Studentka Dana a Kamarádka Dana - vývoj holčičky od dětství do mládí. Měla jsem ráda Foglara. Jeho Hoši od Bobří řeky mě natolik zaujali, že jsem knihu přečetla za den ( spíš taky za noc ). Dojímala mě kniha Srdce od Edmonda d'Amicis, třeba příběh Od Apenin k Andám, ale i všechny ostatní. Četla jsem také Robinsonku Marie Majerové, později jsem si oblíbila Karla Čapka ( Válku s mloky, Krakatit, Bílou nemoc )... moc jsem tyto autory obdivovala. Vlastně jsem tak asi od dvanácti let četla úplně všecko, co mi přišlo pod ruku. Cliftonky, Sharkovky, rodokapsy, různé pornografie, dokonce i klasiku. Ale dovedla jsem už tenkrát odlišit dobrou literaturu od braku. A to je velmi nutné ...


Stálice, nová věc, TV

13. května 2010 v 9:42 | Alena Ludvíková
Cituji:"Nova je stálice, jejíž jasnost v krátké době stoupne až stotisíckrát a pak zase pomalu klesá."

Nova přeloženo z latiny znamená nová ( nová věc ), ale také neobyčejná. Novus, nova, novum...

NOVA - TV NOVA - naše televizní stanice, která nás baví, pomáhá nám z osamělosti či stresu, je prostě TADY. Někdo ji chválí, jiný na ni nadává ( zvláště kvůli dlouho trvajícím reklamám), ale já ji mám ráda. Odebírala jsem její časopis ANO, dokonce v něm otiskli i pár mých článků, ale pak časopis přestal vycházet - škoda. Zatím je mým oblíbeným seriálem ULICE. Sledování tohoto seriálu je už pro mě rituálem - chvílí odpočinku při kávě, podívaná, která pobaví a nezarmoutí, postavy seriálu jsou mi blízké, zkrátka lidé z ulice ( nejen z ULICE ).
Když jsem byla malá, televize v domácnostech ještě nebyla, pouze průmyslová - a to šlo ovšem mimo mě. Také internet jsme neměli, ale měli jsme kino a hlavně knihy. Nekazila jsem si sice oči u televize nebo u počítače, zato jsem jim dala zabrat, když jsem si v noci tajně pod peřinou při baterce  ( aby naši nezpozorovali světlo stolní lampičky ) četla.
Každá doba má své...
NOVA, nova, nova - všechny tyto "novy" jsou svým způsobem přínosem. Bez nových věcí bychom se nedostali kupředu. Ale pozor - nezapomínejme na ty staré - také mají svou "duši"...

A zase něco ze školy

9. května 2010 v 8:18 | Alena Ludvíková
Nedávno mi jeden kamarád vyprávěl, jak s ním do třídy kdysi chodila německá dívka, která sice mluvila česky, ale s typicky německým přízvukem. Jednou měla z čítanky přečíst větu: Na poli dozrává obilí. Ona však se zaujetím četla: Na poli dosrává opilý. Co to s třídou udělalo, si dovedete představit. Chudák učitelka se honem obrátila k tabuli a kašlala do kapesníčku, děti vřískaly smíchy a malá Němka jen nechápavě kroutila hlavou.
No byla to kouzelná školní léta. Vzpomínám, jaké přezdívky jsme dávali svým profesorům. O Špejblovi jsem už psala, o Pradleně také, ruštinářce jsme říkali Báryšňa, řediteli Šáša ( vypadal dost jako klaun ) a dalšímu profesorovi Krysa. Mysleli jsme, že o tom nevědí, ale v tom jsme se zřejmě krutě mýlili.
Když se ozval ze školního rozhlasu ředitelův hlas, tiše a rytmicky jsme skandovali: Šáša, Šáša ...
Báryšňa byla Ruska. Byla to moc hodná žena, ale podivná. Nosila dost krátké šaty, které obepínaly její baculatou postavu a vůbec jí neslušely. Když se trochu při psaní na tabuli předklonila, ukázala nám horní okraje punčoch s podvazky. Kluci se ušklíbali, dívky pošťuchovaly, ale ona nic...
Nejhorší však byl "Krysa". Zřejmě měl nemocnou prostatu a neudržel moč. Tedy nesplňoval podmínku "pokud kantor udrží moč a křídu, může učit" ( pozor, můj názor tohle není - ke kantořině je toho zapotřebí strašně moc, učit určitě nemůže každý, ani někteří z těch, co dosáhli potřebného vzdělání ). Tedy nešťastný profesor dost zapáchal. Mladí bývají nemilosrdní. Když vstupoval do třídy, skandovali jsme: Krysa smrdí, Krysa smrdí... Domnívali jsme se, že "krysa" je pojem pro něho neutrální, ale dnes je mi jasné, že vše věděl... mrzí mě to. Proč člověk chápe mnohé věci, když už je pozdě je napravit?
Odsoudit je přece tak snadné, pochopit mnohem těžší...

Mezigenerační problémy

6. května 2010 v 8:56 | Alena Ludvíková
Jeden moudrý muž ( kdysi dávno ) přišel domů a začal rozdělovat svou mzdu. Rozdělil ji na tři díly. Když se ho ptali proč, odpověděl: Z toho prvního dílu splácím svůj dluh, z druhého žiju a ten třetí půjčuji. Přítomní žádali, aby jim to blíže objasnil.
Muž řekl: Splácím svůj dluh těm, kteří mi dali život, živili mě a vychovali - svým rodičům.
               Z druhého dílu si obstarávám živobytí.
               A půjčuji svým dětem tím, že je živím, vychovávám je a starám se o ně, aby zase 
               jednou, až já budu starý a nemocný, mi svůj dluh mohly splatit.

Zamyslete se nad těmito slovy a porovnejte je s nevkusnými "fóry" typu "přemluv bábu" či rovnou "zabij bábu".
Vzpomínám na svou maminku, vidím ji před sebou krásnou a mladou, plnou lásky, starostlivou a laskavou. Také si vybavuji slova básníka: 

                                                   Až jednou ...........

                                                                               zavřou se oči matky, tolik bdělé
                                                                               dluh chce se platit  - není věřitele ...

Nechci moralizovat, chci jen vyzvat k zamyšlení...

Šikana v naší ulici

3. května 2010 v 9:26 | Alena Ludvíková
V naší ulici nebyly "zlé děti", ale jedné holky se bály snad všechny mladší ( dokonce i starší ) dívky. Snad i někteří malí kluci z ní měli strach. Nebyla příliš velká nebo tlustá, ale měla takové sportovně vypracované tělo a pronikavé oči. Nevím proč, ale její názory respektovaly všechny děti a netroufaly se proti ní vystoupit. Byla o dva roky starší než já a v určité době si na mě "zasedla". Naváděla ostatní, aby mě vylučovali ze svých her, posmívala se mi, dokonce přiměla děti, aby kolem mě utvořily kruh a nepustily mě ven. To bylo nejhorší. Byla jsem obklopena mlčícími dětmi a "Saletka"( tak jí všichni říkali ) vždy odněkud vykoukla a smála se. Nebrečela jsem, jak si asi přála, stála jsem uprostřed kruhu a čekala, až je to omrzí. Nebo jsem jednou dostala z konzumu v ulici reklamy, abych je rozdala dětem. Spravedlivě jsem je rozdělila a určitou část si nechala. Tu odněkud přilítla Saletka, vyrvala mi zbylé reklamní letáčky a rozdělila je znovu - mně milostivě nechala jeden. Viděl to nějaký mně neznámý kluk a dal mi ty své se slovy:,,Ona je blbá, kašli na ni." Pamatuji si znění té reklamy s obrázky školáka: V sedm hodin čile vstává, lenosti se nepoddává, ... čistit zoubky věc je nutná, káva z družstva dobře chutná,... tašku sobě doplní a včas přijde do školy... Moc se mi tahle reklama líbila a bylo mi líto, že právě ten cizí kluk mi tak nějak porozuměl. "Saletka" byla pro mě noční můrou, jak ji děti uviděly, hned si mě přestaly všímat. Nevím, co tu holku na mně tak dráždilo, proč se snažila mi ubližovat, proč proti mně štvala děti, které si jinak, když nebyla v dohledu, se mnou samozřejmě hrály.
Později už na ulici nechodila a byl klid. Až jednou (asi po roce ) jsem šla sama naší ulicí a uviděla proti sobě Saletku. Instinktivně jsem chtěla uhnout, ale ona ke mně přistoupila, podávala mi ruku a řekla: ,,Promiň, byla jsem hloupá." Pocítila jsem určité zadostiučinění, ale i údiv nad tím, jak dokázala přiznat svou chybu a omluvit se mně, malé holce, když ona byla přece starší a silnější. No, slouží jí to ke cti. Nevím, zda bych to na jejím místě dokázala. Se smíšenými pocity jsem tu nabízenou ruku i omluvu přijala. Myslím, že nešlo nepřijmout...
Na některé okamžiky se nezapomíná...


1. máj

1. května 2010 v 9:35 | Alena Ludvíková
Pamatuji, jak se 1. máj povinně slavil. Žáci a učitelé museli jít do průvodu, nést transparenty a vyvolávat hesla. Přirozeně, že jsme zlobili, utíkali z průvodů, rozbíjeli mávátka, házeli po sobě papírky od různých pamlsků i mražených pochoutek, pokřikovali - a ta pokroková hesla, která jsme měli skandovat, komolili nebo měnili po svém. Myslím samozřejmě žáky, kantoři se snažili nás usměrnit, nic jiného jim nezbývalo, ale pocity měli většinou stejné jako my. 
Tak místo "máme víru v sílu míru" jsme řvali "máme víru v díru sýru" nebo "nechceme Svaz mládeže, když má rudé otěže" a kdysi dávno ještě "školství v Čechách třikrát běda, když mu vládne rudý děda" - ten rudý děda byl ministr školství Zdeněk Nejedlý. Tak všelijak jsme se při té povinné akci bavili a dnes lituji naše kantory, kteří většinou smýšleli jako my, ale nesměli to projevit. Taky by je něco takového mohlo stát místo nebo něco ještě horšího. Kriminály byly plné. 
Od té doby povinné akce nesnáším. Kdyby to tehdy bylo dobrovolné, možná, že bych šla docela s chutí, protože při pochodu Prahou byla legrace, cukrárny otevřené a lákající, kluci nás rozpustile pošťuchovali, což se nám líbilo, a všude smích, květiny, řvavá hudba z ampliónů, alegorické vozy a pohozená pestrá mávátka...
1. máj - ten máchovský lásky čas - když jsme byli už starší, chodili jsme na Petřín a líbali se pod sochou K. H. Máchy. Pak lanovka, rozhledna, večer nějaká malá levnější restaurace...
Mám obavy, že v současné době se opravdová láska, taková krásná, bezprostřední a nezištná někam vytrácí. Všemocné peníze vládnou i v této oblasti našeho života. Slyšela jsem nedávno v metru rozhovor dvou děvčat tak kolem šestnácti let. Nedalo se neslyšet, mluvily moc hlasitě, až se lidé otáčeli. "Jakej je tvůj novej objev?" - "No bezva, má prima fáro a spoustu love." - "To ti chválím, bez auta bych žádnýho nebrala," pak ještě mluvily o oblečení, které je nezbytné, aby nevypadaly jako "socky" a o nějakém chudáčkovi, který by rád s jednou z nich chodil, ale chybí mu prachy i "přibližovadlo". Nejsme všichni stejní, ale jestli to myslela tahle děvčata opravdu vážně, lituji je. Přicházejí o to nejcennější - mladou, báječnou a kouzelnou lásku plnou nejkrásnějších objevů a poznání...