Červen 2010

Nižbor

30. června 2010 v 9:02 | Alena Ludvíková
Se spolužákem Vláďou jsme se rozhodli, že spolu pojedeme pod stan do Nižboru, kde to znal. Mamince jsem řekla, že budeme bydlet v hotelu, aby se o mne nebála. Měli jsme pouze áčko bez podlážky, batohy na zádech a jen málo peněz, ale o to větší elán.
Postavili jsme si stan na lesní mýtině nad městečkem a Vláďa běžel dolů na louku pro seno. To jsme dali ve stanu na zem, položili na něj deku, spacák - a bylo hotovo. Jídlo jsme připravovali v kotlíku nad ohněm - nejdříve maso z konzervy a chléb, pak houby ( kterých bylo v lese dost ) s vejci a chlebem, další den houbovou polévku, potom už jenom houby dušené na sádle, nakonec houby na vodě. Večeře jsme odbyli chlebem se sádlem. Když došlo i sádlo, stačil suchý chléb. Ale bylo to nádherné. Les voněl, dole tekla Berounka, kde jsme se koupali, v noci ve stanu nás hřálo mládí a láska - zkrátka idyla. Psali jsme domů, že máme Nižbor, coby kamenem dohodil, ale nezmínili jsme se, že dolů ze zalesněné skály.
Jednou v noci jsme uslyšeli údery do stanu, které se několikrát opakovaly. Vláďa se chopil sekery a pomalu otvíral stan. Tajila jsem v obavě z nějaké násilnické nebo zlodějské party dech, ale naskytl se nám kouzelný pohled. Před stanem stály srnky, které se vyplašeně daly na útěk.
V různých hotelech ( i komfortních ) a penzionech jsem od té doby spala mnohokrát, ale nikdy to nebylo tak podmanivě krásné a romantické jako tenkrát pod obyčejným stanem...

Emin Klosi

27. června 2010 v 8:25 | Alena Ludvíková
Emin Klosi byl Albánec. Byl to vysoký, štíhlý, spíše hubený černovlasý kluk. Studoval u nás na vysoké škole. Jeho znalost češtiny byla dobrá, ale samozřejmě se hned poznalo, že není Čech. Seznámili jsme se v jednom podniku na "Václaváku", kde jsem byla s kamarádkou Evou Vaňkovou - říkalo se "chodit na čaje". Blýskala tam barevná světla, až zrak přecházel, a odrážela se v sklenkách limonády s ledem. Běžel pro mne pokaždé, když zazněla hudba a celkem slušně tančil. Eva tancovala s jeho spolužákem. Ten ji nazýval "peperutka"( nebo tak nějak ), prý je to v překladu motýlek.
Pak jsme spolu začali chodit. Nejdříve ve čtyřech, pak mě Emin jednou pozval na kolej, kde bydlel. Měli dole v sále nějakou tancovačku, dost hlučnou, tam už se pilo víno a vzduch houstl horkem, alkoholovými výpary a ještě čímsi, co jsem tehdy nedovedla definovat. Zalíbil se mi tam jiný Albánec, jmenoval se Hektor a úmyslně jsem s ním hodně tančila. Emina to mrzelo, přál si, abych byla jen ve společnosti jeho a kamaráda Česka, který tam měl svou dívku Marii. Později jsem s ním šla do pokoje, ale nedala jsem se přemluvit k sexu. Stále poukazoval na to, že Česk s Marií se také milují a že na tom není nic špatného. Nemyslela jsem si, že by to snad bylo špatné, ale Emin se mi zase tak moc nelíbil a zkrátka ještě nepřišel můj čas ...
Potom jsem se ho nemohla zbavit. Čekával na mne před gymplem ve Štěpánské, kde jsem studovala. Řekla jsem mu, aby tam nečekal, že už s ním nechci chodit, ale marně. Nakonec jsem navedla staršího spolužáka, aby dělal, že spolu chodíme. Vláďa mě vzal kolem ramen a vesele jsme vyběhli ze školy. Emin šel za námi a snažil se komunikovat. Tak mu Vláďa otevřeně řekl, aby toho nechal, že teď se mnou chodí on... Nakonec se to stalo pravdou a po několika letech jsme se s Vladimírem vzali...
Ale to už je zase o něčem jiném.



Úspěch - sukces

23. června 2010 v 9:44 | Alena Ludvíková
Úspěch je hybnou pákou veškeré naší činnosti, přivádí nás do euforie na rozdíl od neúspěchu, který vyvolává stavy deprese.
Talent, snaha, píle, pevná vůle - to vše je potřebné k opravdovému úspěchu. Není rozdílu, v čem ( v jaké profesi ) máme úspěch, kde nám "tleskají", ale pocit úspěšnosti po mnohdy velmi namáhavé práci se nedá ničím nahradit. Je to pocit, který hřeje, povzbuzuje a dodává sílu do další činnosti. Snad každý z nás má svou "minutu slávy". Je to nádherné, jako by se kolem nás rozzářilo tisíc světel! Zdá se nám, že se rozhrnula opona a ukláníme se za zvuku fanfár rozjásanému obecenstvu - sukces, úspěch, radost, zářivá chvilka!
Znám ten pocit, kdy moje tvůrčí práce, do níž jsem vložila nejen profesionalitu, ale hlavně srdce, byla oceněna. To první drobné dílo, které jsem předložila "obecenstvu", dosáhlo úspěchu. Bylo první, proto v něm převládal opravdový cit. Nikdy už podobné nevytvořím, ty další práce budou více profesionální, nebudu je tak prožívat jako tu PRVNÍ. Proto když slyším, jak někteří lidé uštěpačně posuzují něčí prvotinu, ať už obraz, sochu, nebo knihu, vzpomenu si na slova jednoho básníka ( už nevím bohužel kterého ):
Lidé, nesuďte přísně,
soudili byste srdce, ne naše písně ...
Sukces je naplněním, smyslem života. Nezáleží na tom, jak dlouho na něj čekáme, ale zda skutečně přijde - a to je v našich silách ...

Další vzpomínky

22. června 2010 v 9:48 | Alena Ludvíková
V mém zápisníčku patnáctileté se vše točí kolem školy, tanečních a našich profesorů, hlavně těch vybočujících  z normálu.
Tedy na prvním místě důstojný pán A.S.
Psala jsem si:
- Vykládá nám věci vůbec nespadající do náboženství jako kupř., že jednou zabavil jakémusi chlapci deník, kde si ten kluk píše, že má strach z pohlavní nemoci, a na dalších stránkách, že určitě dostal kapavku a že proto spáchá sebevraždu. S. si toho chlapce zavolal a vysvětlil mu, že to není kapavka, nýbrž výron semene, a to musí mít v určitém věku každý hoch. Použil úplně všech těchto slov a některé dívky se červenaly a klopily oči. Myslím, že není správné nám to vyprávět a ještě zrovna knězem a ve škole. Nezdá se mi to. Raději k němu už nebudu chodit. Stejně se v naší škole o tom příliš mluví. S. se stává aktuálním pro náš gympl. Mohlo by dojít k nějakému škandálu. -
Tak jsem si to napsala tenkrát. Byla poněkud jiná doba než dnes, určitě přísnější pokud se pohlavní výchovy týká, ale stejně nechápu, proč nám ( děvčatům ) takové věci vykládal. Ani v současnosti by s tím rodiče žákyň určitě nesouhlasili.

Je smrt "konečné řešení"?

16. června 2010 v 17:16 | Alena Ludvíková
Asi do osmi let jsem si představovala smrt jako kostru s rozšklebenou čelistí a dlouhými zahnutými prsty. Když se na mne někdo zašklebil, zvedl v loktech ohnuté ruce a zahnul prsty jako drápky, zamrazilo mě, jako by na mě sáhla skutečná smrt. Později, ale jen krátce, jsem převzala laskavou smrtku z Nerudovy básně: " ... malá smrtka, sama dítě ... ", ale kostra znovu převládla. Wolkrovo: ... smrti se nebojím, smrt není zlá, ... smrt je jen kus života těžkého ..." pro mne už ovšem neznamenalo smrt jako postavu, ale smrt jako trvalý stav, konec života, ztrátu vlasního já. Přejít řeku zapomnění Léthé či převtělení. To by byla defakto také smrt.
Samozřejmě jsem četla Mooda, Harrisonovy a další autory píšící o zážitcích lidí, kteří se octli na prahu smrti ( klinická smrt, světlo na konci tunelu atp. ), ale sama jsem nic takového neprožila. V době mého studia marxistická ideologie nepřipouštěla víru v "nadpřirozeno" - prostě smrt je konec a hotovo.
Ale něco jsem přece prožila. Jednou ( v roce 2006 ) jsem zamyšleně přecházela tramvajové koleje a nepostřehla jsem jedoucí elektriku. V poslední chvíli jsem náhle pocítila ostrý stisk na rameni a trhnutí zpět - tramvaj se skřípěním se přehnala kolem mne a já jsem bezděčně zašeptala "maminko" ( moje matka byla už mnoho let mrtvá ) a prudce jsem se otočila. Široko daleko nikdo nebyl, jen tramvaj mizela v dálce. Ten silný stisk a závan chladu jsem cítila ještě pár minut. V ten okamžik stisku a silného trhnutí zpět jsem VĚDĚLA, že to byla moje maminka, která mě zachránila.
Je život po životě? Je život po smrti? Zkrátka nevím..., ale doufám, že smrt není to nelidské "konečné řešení"...
Posuďte sami.

Ze zápisníčku

14. června 2010 v 9:16 | Alena Ludvíková
Tenkrát mi ještě nebylo ani patnáct, proto mě tak zajímal náš důstojný pán, který nás učil nepovinné náboženství. Už jsem o něm psala. Psala jsem vlastně o dvou, o takovém mladém a tom záhadnějším. Tedy tato pasáž z mého zápisníčku se týká velebného pána staršího a tajemnějšího.

Na náboženství máme nyní velebného pána S. Vím, že kdysi chodil do školy s mým strýčkem Bojou. Je fajn, zve si nás do bytu ( jen ty vybrané! ), dává nám dorty a kupuje lístky do kina Oko. Sedí s námi v lóži a cucáme cukroví. S. zve k sobě také některé kluky z dolejšího gymplu, bavíme se dobře.
Chodím k němu skoro každou neděli po mši, ale maminka už s tím nesouhlasí. Zvláště pan Bartoň utvrdil její podezření, že se v tom něco nekalého skrývá. Ale nic se neděje. Ale bylo by zajímavější, kdyby se dělo. Řekly jsme si - já, Marcela a Ita - že tomu přijdeme na kloub. Jak, to ovšem ještě nevíme. Je k nám hodný, nerada bych mu křivdila. Něco mě tam táhne. Asi to, že je zajímavé chodit ke knězi na dorty a odpovídat na zvědavé dotazy spolužaček: -Ty tam taky chodíš?- jen samozřejmým kývnutím hlavy.
Marcele se líbí Štěpán, to je jeden kluk z gymplu na Štrosmajráku a také chodí k S. Ale maminka už Marcele zakázala do bytu k S. chodit. Marcelina teta ho prý znala, když studoval a nechtěla něco před Marcelou říct, jen kroutila hlavou, že ji k němu její matka pustí. Myslím však, že člověk, který podporuje chudého studenta ( Mirka K. ) a bere ho s sebou i do ciziny ( do Francie ) nemůže být zlý. Nejsem ráda, když se o něm špatně mluví, mrzí mě to...

Říkalo se, že Mirek je syn velebného pána. Tykal mu a oslovoval ho jménem. Někdo zase tvrdil, že jsou homosexuálové a S. to maskuje tím, že k sobě zve i děvčata.  Dnes, ale i v těch svých patnácti jsem se přikláněla a přikláním spíše k názoru, že Mirek je synem našeho důstojného pána. Rozhodně bych S. tohle nikdy nevyčítala. Jako katolický kněz se k dítěti veřejně hlásit nemohl. Celibát je nesmysl, ale dosud zrušen není...

Vzpomínky

11. června 2010 v 8:37 | Alena Ludvíková
Z mého zápisníčku:

Bylo mi tehdy patnáct ...

Docela ráda tu škrábu na papír, alespoň jednou, až budu stará scvrklá babička, budu číst, co jsem - dejme tomu před 55 lety - napsala, vzpomenu si na ten tak zvaný zlatý čas mládí a budu říkat: - To byla tenkrát jiná doba za mých mladých let. -  
Snad budu mít pravdu. Možná, že už někdo vynalezne punčochy, které se netrhají, peníze, které neubývají, stroj času, který nás dopraví  do lepší doby, kdy lidé nebudou válčit, krást, vraždit a hádat se. A také je docela možné, že si vylétnu třeba na planetu Venuši na prázdniny se svými vnoučky.  Vzpomínky a sny jsou krásná a dobrá věc. Nikdo nám je nevezme ani nezpronevěří. Sen, který se nám nesplnil, zůstává krásným a ten, co se splnil, přestává být snem. Takže lidé, jimž se splnilo nejméně z toho, co si přáli, mají nejvíc ideálů a snů. Nebo ne? A ten, kdo dosáhl všeho, co chtěl ( existuje-li vůbec takový jedinec ), musí být nešťastný, protože nemá nic, po čem by toužil.

Byla jsem zřejmě idealistka. Ale to by mělo patřit k mládí. Doba, kdy i mladí uvažují pouze v materialistických dimenzích, je hnusná. Ideály, sny, snaha bojovat za jejich uskutečnění -  to povznáší svět z bahna všednosti a hrubého materialismu do lepších časů ...
Stále pozoruji, že lidé ničí naši Zemi právě kvůli svým materiálním požitkům, pohodlí a nesmyslným požadavkům. Člověk dokáže zmarnit každou krásu ...

Opět jeden důstojný pán

9. června 2010 v 8:33 | Alena Ludvíková
Když se ještě smělo na školách učit náboženství, chodila jsem tam také. Bylo mi  tenkrát těch báječných čtrnáct, patnáct let ... 
O jednom velebném pánovi jsem už psala, ted napíšu o druhém. Opisuji ze svého zápisníčku:

"Nábrdle" je u nás moc veselá věc. Michal, totiž náš velebný pán, který ale nebudí dojem přílišné velebnosti, se při modlitbě směje a šklebí, dal nám dokonce jednou adresu jistého mladého muže, abychom mu napsaly milostné dopisy. Vyprávěl nám o nějakém svatém, který se "zabouchl" do jakési dívky a druhému světci zase "vykydla" střeva. Vůbec je to veselý chlapík, při jeho hodinách se vždy nejvíce nasmějeme. Nadává veřejně na komunisty ( poznámka: bylo to v době minulého režimu ), vykládá nám, že Hus byl v neprávu - navzdor naší dějepisářce... Je mladý a docela hezký ...

Nějak jsme ho braly ( dívčí škola ), byl pro nás zpestřením vyučování, ale dnes se divím, že se proti jeho pojetí náboženství nebo postoji k režimu  neozval někdo z našich rodičů. Snad proto, že jsme si většinou doma nestěžovaly, navíc nám takový přístup k učení vyhovoval...



Zase Bohoušek

7. června 2010 v 11:47 | Alena Ludvíková
O Bohouškovi jsem už psala asi dvakrát. Ale teď opisuji přímo ze svého "zápisníčku patnáctileté":

Byl tu nedávno zase dr. B.P., přišel ovšem v noci a stará historie se opakovala. Jenomže tohle si musím tady pořádně zapsat. Seděl u mne na posteli, povídali jsme si a potom mě chtěl políbit, ale já jako obvykle se bránila a nějakou nešťastnou náhodou se roztrhla peřina a ... myslela jsem, že padá sníh. Na koberci, na stole, v posteli - všude na co pohlédneš samé peří ...
Do smíchu mi nebylo, bála jsem se, co tomu maminka řekne. Ale dopadlo to dobře. Maminka sice měla jakési podezření, obratně jsem jí ho však vyvrátila a "Bohoušek", jak mu maminka z legrace říká, se choval vzorně, dokonce čistil místo mne koberec, luxoval a utíral prach. Tak se maminka uklidnila a dokonce se smála.
Neradu lžu, zvláště své mamince, ale tohle jsem přece nemohla říct. Jednak by mi to bylo trapné, jednak bych přišla o všechnu tu legraci a zábavu. Vždyť se vůbec nic nestalo, vím dobře, kam až to mohu nechat zajít a kam už ne. Je mi patnáct a některé holky v tomto věku mají už se svými kluky mnohem víc než pouhou pusu a sem tam nějaké pohlazení ...

Bohouška jsem viděla naposled, když už jsem byla vdaná. To tehdy již dávno neměl u nás pronajatý pokoj, přišel jen na návštěvu. Zrovna jsem přebalovala svou asi dvouměsíční dcerku, když se objevil v pokoji. Díval se nějak divně, jakoby nesouhlasně. Co mu proběhlo v mysli, nevím, nezajímalo mě to. Byla jsem šťastná - a úsměvný příběh z minulosti byl opravdu šerou minulostí - alespoň pro mě.

Ideologie versus realita

6. června 2010 v 13:24 | Alena Ludvíková
Jen stručně:
Komunismus je politická doktrína, jejímž cílem je uskutečnění spravedlivého společenského zřízení - beztřídní společnosti. Toto učení ve svých spisech propracoval K. Marx( Kapitál ) a B. Engels. O další rozvinutí a aplikaci jejich teorie se postaral V.I.Lenin.
Idea "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb" se zdá sice krásnou, ale je tak snadno zneužitelná ... Cesta k ní vedla přes děsivá krveprolití, vraždy ( masový vrah Stalin ) a bezpráví...
Ale přece každá krásná myšlenka, každá ideologie je a byla vždy krutě zneužita lidmi. Kupř. křesťanství. Šířilo poselství lásky a soucitu, které Ježíš a jeho apoštolové kázali. Co však křižácké výpravy ( jedna dokonce dětská ), co upalování "čarodějnic" a další krutosti ve jménu křesťanské víry? Ve jménu Boha, Krista a církve bylo napácháno tolik zločinů, že je nelze ani spočítat.
Každá doba měla svůj kult. V každé době byly přinášeny lidské oběti - nenasytný MOLOCH ( fénický bůh slunce, ohně a války ) pohlcoval  jemu obětované malé děti. V čem se lišil Stalin a Hitler od onoho MOLOCHA, když u nich byly vraždy dětí na denním pořádku?
Krásná, ale utopická idea solidární beztřídní společnosti, kde se všem bude dařit dobře, kde všichni budou mít stejná práva a povinnosti  - narazí vždy a všude na LIDI.  Je neslučitelná s lidskou závistí, nenávistí, nestřídmostí a chamtivostí.
Nelze ztotožňovat ideu, ideologii s nějakým režimem, s těmi, kdo se k ní hlásí. Komunistický režim byl nespravedlivý, často krutý, rozhodně nesplňoval ideu, kterou hlásal. U nás se ovšem ke komunismu nedospělo, pouze k socialismu - "každý podle svých schopností - každému podle jeho práce " - pozor, cituji jen heslo. I tady vládly KULTY a vybíjely se ty nejhorší lidské vlastnosti.
A v současné době? Co je kultem? Kdo je nebo není IN? To už přenechám k úvaze svým čtenářům...
Aby se opravdu změnil k lepšímu SVĚT, EVROPA, ČESKÁ REPUBLIKA, museli by se v první řadě změnit LIDI. Ale to je ta pravá UTOPIE.

Několik úvah patnáctileté

5. června 2010 v 8:20 | Alena Ludvíková
Je mi už patnáct a začíná mě zajímat filozofie. Přečetla jsem Útěchu z filozofie od Rádla a chci si založit zápisník svých filozofických úvah.
Kupř: Skládá se člověk ze dvou bytostí - jedné hmotné a druhé duchovní? Hmotná se za nějaký čas opotřebuje, rozpadne se v prach, ale co se stane s tou druhou? Uvědomí si, čím byla, když žila na tomto světě? A je naše duchovní bytost složena ze dvou JÁ - z jednoho kladného a druhého záporného? Bojují spolu jako Ormuzd s Arimanem? A co se stane po smrti, vlastně po osvobození duše z tělesné schránky navždy? Překročí duše nějakou řeku zapomnění jako v řeckých bájích, nebo zůstane "vlastním já" pamatujícím se na pozemský život vázaný na hmotu? Nebo se převtělí do jiné bytosti? Pak by tedy moje já nebylo jen mým, ale třeba tisíců jiných hmotných bytostí. Pamatovala by se tedy taková duše na všechny své minulé životy? Až zemře mé tělo, umře i mé vlastní, jen mé  já? Nebude vnímat, myslet, vzpomínat? Je možné, že všechno by bylo přerváno posledním úderem srdce?
Společná duše. Ale to by byla vlastně společná astrální bytost žijící postupně v různých hmotných podobách. Jak dlouho? Do "posledního soudu"? Kdo bude soudit? Bůh bude soudit lidi. Jak to? Nebudou to lidi v pravém slova smyslu, ale astrální bytosti a Bůh je taky astrální bytost. Co se stane se světem? Co je to nekonečno?
To a ještě mnohem víc jsem si  tenkrát napsala do svého zápisníku.

Můj zájem byl asi reakcí na materialismus a ateismus minulého období - myslím dobu před naší "něžnou revolucí" - na výchovu mladých lidí v duchu dialektického materialismu.
Dnes bych ovšem tyto své otázky a názory revidovala, ale nejsou to otázky, které si klademe stále, i když třeba trochu pozměněné?