Červenec 2010

"Holky s holkama a kluci s klukama..."

29. července 2010 v 9:17 | Alena Ludvíková
Homosexualita je podle Slovníku cizích slov od Jana Kubišty a dr. Ladislava Rejmana pohlavní náklonnost k osobám téhož pohlaví.
Setkala jsem se s tímto fenoménem už v dětství. Někde jsem se o tom ve svých článcích zmínila. Ale tehdy se pravděpodobně nejednalo o skutečnou homosexualitu, jen o nevyzrálost  "-náctiletých". Ančička Vančurová je takovým příkladem. Psala jsem o ní ve svém stejnojmenném článku.
Jinak pokud jsem se v životě s homosexuály setkala, nemohu si stěžovat. Chovali se vždy přátelsky, nikdy nebyli dotěrní, respektovali plně mou heterosexualitu.
Lesbická láska - láska ženy k ženě. Lesbos je ostrov v Egejském moři, kde spolu ženy žily a milovaly se. Není to nic výjimečného, homosexualita je běžným úkazem v přírodě. A odsuzuje někdo proto zvířata nebo některé domorodé africké kmeny? Pokud je vztah dobrovolný a z opravdového citu, nevidím důvod k jakékoli persekuci.
Psala jsem i o M. K., která mě tenkrát napadla na půdě lyžařské boudy. Bylo jí asi čtrnáct jako mně, bez problémů jsem se jí zbavila, ale už tehdy jsem dokázala pochopit, co ji  k tomu vedlo, ačkoli se mi to nelíbilo. Kluků tam bylo dost, ona však měla zájem o dívky. Vyrostla z toho ( snad ),  a později  chodila s nějakým klukem, který se jí vysmíval, zesměšňoval ji před kamarády, a dokonce ji i bil.
Neodsuzujme něco, co nedovedeme pochopit nebo spíše, co se nám zdá neobvyklé. Láska je skutečně  DAR, ať už je jejím objektem člověk opačného či stejného pohlaví.

Láska je láska ...

29. července 2010 v 8:49 | Alena Ludvíková
Láska je láska, jak zpívala Lucie Bílá. Láska musí mít svůj objekt, ať už miluje muž ženu nebo muž muže či žena ženu.
Lidé se často od homosexuálů odvracejí, mnohdy s posměchem, dokonce i s nenávistí a zlobou, a stává se, že si na nich vybíjejí svůj vlastní neúspěch a prohry.
Homosexuálové tady byli vždycky, kupříkladu v antickém Římě nebo na ostrově Lesbos v Egejském moři, kde žily spolu ženy, ostatně se vyskytuje i v přírodě u zvířat a divokých domorodých kmenů v Africe atp. Není to žádná zrůdnost, ale zrůdnost je pronásledování a vraždění homosexuálů jako kupř. za druhé světové války ( Hitler ). Jednou jsem četla knihu Studna osamění ( Hall, Radclyffe ), která píše o poměru dvou žen, z nichž byla skutečnou lesbičkou jen ta starší, mladší byla schopna milovat muže, proto se jí přítelkyně vzdala. Řekla jí, že má jinou, aby ji odradila od vzájemného vztahu, ale sama tím nesmírně trpěla. Byla to velmi statečná žena, sexuální orientace nic nezměnila na její odvaze, altruismu a šlechetnosti.
Lidé se nemohou rozdělovat na heterosexuály a homosexuály - ale na dobré, šlechetné, nesobecké a ty špatné, nečestné a egocentrické.
Skutečná láska je dar, ať už je jejím objektem osoba stejného nebo opačného pohlaví. Sama jsem heterosexuální, rozhodně však neodsuzuji ty, kdo cítí jinak, ale ty, kdo si násilím, ať už fyzickým či psychickým vynucují sex, i když u osob opačného pohlaví.

A zase vzpomínám ...

26. července 2010 v 8:04 | Alena Ludvíková
Když jsem ti psala v památník,
byly jsme malé žabky.
Vzpomeň si na mne po letech,
až budem' staré babky ...

Tohle mi napsala do památníčku jedna spolužačka ze školy U Studánky. Každá z nás měla památníček, byla to u děvčat móda, zrovna tak jako sbírat barevné stanioly  - z cukrovinek nebo se daly i koupit - čím neobvyklejší barva ( třeba fialová ), tím lépe. Zmačkané jsme vyrovnávaly nehtem a vypadaly zase celkem dobře, ale už neměly takovou cenu. Pak jsme si je vyměňovaly. Také jsme sbíraly fotky filmových herců a zakládaly si z nich alba. I zde kvetl čilý obchod. Dále jsme měly "písničky" - to byly malé notové sešitky s texty známých písniček - hitů doby.
V neposlední řadě některé z nás si střádaly i "svaté obrázky". Byly to obrázky ( většinou krásně barevné ) různých světců, jezulátka, panny Marie a podobně. Hromadily jsme je ne ze zbožnosti, ale z jakési sběratelské vášně. Tady byla směna nejčilejší. Nejvíc šly na odbyt ty nejméně obvyklé, třeba vypadající jako fotografie, nebo naopak ty nejbarevnější, dvojité, otvírací, dokola zdobené "krajkou"...
Bláhovost dětství, ale dávalo to určitý smysl. Měly jsme o něco zájem, nějaký konkrétní, třebaže malý cíl. Někde se začít musí. Později jsme sbíraly třeba knihy určitého žánru, časopisy, tištěné obrázky, fotografie. Kluci měli spíše zájem o sport a fotky sportovců nebo novinové články o sportu, které si vystřihovali a lepili do sešitů.
I deníčky jsme si ( dívky ) psaly. Ovšem byly přísně tajné, pro ostatní "tabu". Schovávaly jsme si je na místa, o nichž jsme se domnívaly, že na ně nikdo nepřijde...
To už se nikdy nevrátí ...



Vladimír versus Jaromír

23. července 2010 v 13:59 | Alena Ludvíková
Nejdřív jsem chodila s Jardou. Už jsem o něm psala. Kdybych ho dnes měla hodnotit, řekla bych, že byl něco mezi flegmatikem a melancholikem, ovšem rozhodně byl introvert. Ale hlavně to byl nesmělý mladý kluk ( o rok starší než já ), který se prvně doopravdy zamiloval - bohužel do mne. V té pubertální době svého života jsem jeho něžný vztah nedovedla ocenit. Jaroušek se mi docela líbil - byl štíhlý, vyšší postavy, měl zvlněné vlasy oříškové barvy, jasně modré oči ( tak trochu jako mívají porcelánové panenky ), čistou pleť a poněkud zahnutý nos - proto mu spolužáci přezdívali "papoušek". Seděl tiše a nenápadně v lavici, nikdy nevyrušoval, ani o přestávkách se moc neprojevoval, ničím na sebe neupozorňoval, prospěch měl průměrný - tedy jako ve všem se zdál i ve školních předmětech celkem dobrý, ale nevynikal v žádném. Snad měl na víc, ale byl i trošku líný.
Pak náš gympl zrušili a studenty rozdělili do jiných pražských gymnázií.
Tak jsem poznala Vladimíra. O něm jsem také ve svých předchozích článcích psala. Byl vyloženým opakem Jardy. Smělý, o dva roky starší než já, něco mezi sangvinikem a cholerikem, společenský, průbojný, energický, moc se zrovna neučil ( profesor na kreslení říkal, že je flink ), ale byl chytrý, samostatný, podnikavý, mohu říct, že spolehlivý, protože vždy dodržel dané slovo, a to bylo na něm nejpozitivnější. Tehdy mi tvrdil, že by byl šťastný, kdybych jednou mohla říct , že jsem se s ním nikdy nenudila. - Tak to tedy, Vláďo, mohu bez zaváhání plně potvrdit. Vždy jsi dokázal najít spoustu aktivit. -
Ale Vláďa byl současně egocentrický, muselo být vše po jeho, vynucoval si pozornost, dokázal být neústupný a tvrdý. Ovšem tenkrát jsem mu dala přednost před nepodnikavým, pomalým a nesmělým Jardou.
Jaroušek to nesl velmi těžce. Začal pro mne psát básně - hezké, dojemné, žalostné. Vládíček básně nepsal, on  j e d n a l !  Zoufalý Jarda v noci obcházel kolem naší branické vily, čmáral po zdech křídou: "Smrt, smrt tomu, kdo mi ji vzal", "Poznáš, co se stane", "Nechci už žít" atp. Ale já jsem, jako většina teenagerů, toužila po dobrodružství, po prožitcích, poznání, zkrátka po ŽIVOTĚ ... a tohle vše mi mohl dát Vláďa, Jarda to ještě nedokázal ...

Představy při slovu "prázdniny"

21. července 2010 v 10:51 | Alena Ludvíková
Žhavý kotouč sálajícího oranžového slunce s třpytivými šípy rozpálených mihotavých paprsků, chladivý proud modrozelených vln plynoucí řeky, ostře bodavá ledová sprška otevřeného vodního kohoutku, posvátné ticho lesa v hustotě výparů prosycených pachem hub, kolorit venkovské krajiny s nízkými obílenými domky obklopenými vůní ovocných sadů a pohnojených polí se zlatými klasy zrajícího obilí ...

Tohle vše vidím a citím při slovu "prázdniny". Je to kýč? Takový kýčovitý obrázek neznámého malíře? Barevná slovíčka studenta, který dostal za úkol vylíčit letní krajinu? Nebo prostě ukázka atmosféry mnoha dávno uplynulých prázdnin a současně přehlídka květnatosti naší rodné řeči? Také se může stát návodem k poprázdninovým slohovým kompozicím studentů.

Tak nevím. Posuďte sami.

Komentář ke slovu "prázdniny"

21. července 2010 v 7:49 | Alena Ludvíková
Prázdniny - z přídavného jména prázdný (adverbium prázdno ), ale prázdniny zdaleka nejsou prázdné, spíše plné zážitků, dojmů, prosycené událostmi, nádhernými příhodami ... mohly by se tedy nazývat "plniny, naplněniny, letniny, ( zimniny, jarniny ) či svobodniny ( protože svoboda a prázdno, prázdnota zdaleka není totéž), odpočiněnky, oddychněnky atp.

Co myslíte? Není naše řeč živá, tvárná a plná možností? Nebo zůstaneme raději u těch našich vžitých  PRÁZDNIN ?

Bylo léto, horké léto ...

21. července 2010 v 7:25 | Alena Ludvíková
Prošla jsem všemi stupni škol a vždy jsem se těšila na prázdniny. Byly pro mne vstupem do krajiny slunce, vody, lesa, polí ... takovým světem malých splněných přání, kouzelným světem, v jehož nekonečné hloubce vykvétaly nádherné rostliny plné vůně a kapek třpytivé rosy, kde mě vítaly husté lesy poseté množstvím jedlých hub - prostě báječná atmosféra žhavého léta.
Napadá mě melodie písně "Bylo léto, horké léto, tak jak léto má být ... " a vidím Vladimíra - mladého, opáleného, plného energie a radosti ze života ... jedeme českými i slovenskými městy na motorce, vítr nám šlehá do tváří, hledáme místo pro postavení stanu nebo kemp, někdy malý levný hotel ...
Prázdniny, ferie, vagace, ( feriae, vacatio ) ... nádherné, nekonečné, prosycené láskou a touhou, kypící bohatstvím zralých jahod a malin ... kde jste? Kde vás najdu?

Bylo léto, horké léto,
jak jen lze léto si přát,
přes bodláčí loukama kráčí
ten, kdo mě má rád ...

Vzpomínky na prázdniny

20. července 2010 v 8:29 | Alena Ludvíková
Na prázdniny jsem jezdila s maminkou na různá místa. Dnes si vzpomínám na jakousi malou vesničku kdesi na Sázavě. Měly jsme tam pronajatý pokoj v nízkém, bíle natřeném domku s odřenými zdmi. Suchý záchod stál na dvorku, kde byl na řetězu u boudy přivázán velký špinavý pes a kolem pobíhalo hejno slepic. Když jsem na ten záchod šla, musela jsem dávat pozor, abych do jejich hovínek nešlápla. Ale to nebylo to nejhorší. Zjistila jsem, že mě tam nějakou dírou pozorují venkovské děti. Dostala jsem zlost a vylítla ven, ale všichni se rozběhli pryč a jen se chechtali. Nekamarádila jsem s nimi. Vím jen, že v dolejším stavení bydlela rodina asi  s pěti dětmi. Pozoruhodné pro mne bylo, že každé z těch dětí mělo na rukou i nohou po šesti prstech.  Chlubili se tím i mně. Měla jsem jít po prázdninách do první třídy, ale do deseti už jsem počítat uměla - nebylo pochyb - prstů měli opravdu po šesti. Vypadalo to trochu legračně, nesmála jsem se však. Maminka mě dávno poučila, že se nesmím posmívat lidem s nějakými anomáliemi, třeba hrbatým, beznohým a podobně. Vše mi vysvětlila, takže mě nikdy ani nenapadlo se ušklíbat nebo dokonce smát. Bylo samozřejmé, že jsem se nesmála ani těmto šestiprstým dětem.
Vše jsem tam celkem bez potíží vydržela, ale když jednou hospodář zabil kozlíčka, usekl mu hlavu a já viděla, jak tělíčko ještě chvilku běželo po dvorku, začala jsem tiše plakat a utekla k mamince. Prosila jsem ji, abychom se vrátily domů do Prahy. Vše se mi tam zošklivilo, nepomohlo maminčino utěšování. Nakonec jsme si sbalily zavazadla a odjely. Nemohu na tu scénu zapomenout, tenkrát mě opravdu bolelo srdce - bolest byla i fyzická - nějak ve mně zůstala. Snad jsem přecitlivělá, ale nesnesu jakékoliv utrpení zvířat, snažím se jim pomoct, kde to jen jde, sama jsem se ujala opuštěného pejska a kočičky, posílám příspěvky, dávám drobné do kasičky v Albertu, podepisuji petice ... ale to vše je málo...
Byly ovšem i další a další prázdniny, vždy jsem se na ně těšila - a potom zase do školy ( alespoň pokud jsem byla malá ).
Prázdniny ... je to báječný vynález pro žáky i kantory. Ať žijí prázdniny!

Brigády

18. července 2010 v 11:37 | Alena Ludvíková
Studovala jsem na gymplu v době, kdy jsme museli o prázdninách chodit na brigády. Většinou jsem jezdila na chmel, ale moc mi to nešlo. Prsty jsem měla bolavé od šišek chmele,  málo jsem si vydělala, jídlo tam bývalo mizerné, práce na celý den, spaní na půdě na slámě, jen večery někdy stály za tu denní bídu. Chodili jsme na místní tancovačky nebo s kluky na procházky za vesnici. Kupodivu to bývaly procházky celkem nevinné. Jen nějaký ten polibek nebo pohlazení a horká slovíčka lásky - no vlastně spíše hry na lásku.
Pak jsme se jednou s Dášou Blažkovou rozhodly, že si najdeme lepší brigádu doma v Praze. Už ani nevím, kde jsme sehnaly brigádu v knihárně. Byla to taková větší dílna, v níž šéfovl pan Svoboda. Přidělil nám různé pomocné práce, hlavně ve skladu. To by nevadilo, moc jsme se nepředřely, ale... 
Nám bylo šestnáct, panu Svobodovi tak čtyřicet. Zkoušel to na nás dost ostře. Poslal třeba mě nebo Dášu pro něco někam a pak ve skladu na tu druhou zaútočil. Byl vysoký, silný, měl svalnaté ruce a děsně funěl. Pamatuji se, jak mě přitiskl ke zdi a nepokrytě vyžadoval sex za sliby, že nebudu muset pracovat a stejně mi napíše brigádnické hodiny a samozřejmě finanční odměnu za práci. ( Totéž se stalo i Dáše). Obě jsme zděšeně odmítly a už do práce další dny nepřišly. Ale poštou jsme dostaly potvrzení o brigádě, dokonce i nějaké peníze...
Příště jsme raději zase jely na chmel.


Cestování časem

15. července 2010 v 9:00 | Alena Ludvíková
Podle fyzika Franka Tiplera, Brandona Cartera a dalších je cestování časem možné. Je nutné jen dostatečné množství hmoty k deformaci časoprostorového kontinua. Tipler měl představu "chodníku, který se vine prostorem a otáčí se v čase". Tento chodník by se dal vytvořit rotací obrovského množství nesmírně husté hmoty. "Obecná teorie relativity tvrdí, že když sestrojíme dostatečně velký rotační válec, stvoříme stroj času", řekl Tipler a taky Carter to potvrdil slovy: "Centrální oblast časoprostorového zakřivení má vlastnosti stroje času." F. A. Wolf šel ještě dále, když popsal, jak by se takový stroj času dal opravdu zkonstruovat. Tiplerův válec by musel být asi 40 km široký a 4000 km dlouhý ( sestrojen by ovšem musel být ve vesmíru ) a jako materiál by posloužily neutronové hvězdy, které mají obrovskou hmotnost. Svou rotací vytváří válec zóny: zónu pozitivního času, který plyne dopředu ( ten známe ), zónu nulového času, zónu časového převrácení, kde čas jde pozpátku a smrtící zónu. Časoprostorová loď se nasměruje do zóny cestování časem - a to už neletí prostorem - letí časem.
Cestovatel v čase by ovšem asi nepřežil ohromné gravitační přetížení. Proto podle Wolfa by byl jediným možným tvarem pro loď času zploštělý disk. Létající talíř? UFO? Přiletěli by pak do naší doby nikoliv nějací mimozemšťané, ale naši potomci z budoucnosti?
Četla jsem J. H. Brennanovu knihu Cestování časem, podle které jsem tento článek velmi zjednodušeně napsala. Rozhodně to není fikce.
My vnímáme čas jako lineární, ale už kupř. Aristoteles se domníval, že čas plyne v kruhu. A co znamenaly obřady anulování času? Kdybychom měli neomezené množství času, pak se celý systém bude stále vracet ke svému původnímu stavu - tedy opět "věčné návraty", jak psal Eliade. Obnovování vesmíru včetně nás všech je věčné, bez konce. Také ruský filozof Uspenskij napsal, že "život a čas jsou záležitosti věčného opakování". Nebo je čas funkci naší mysli? Není snad pouhou iluzí? Už Einstein jasně určuje relativitu času - minuta nám v tíživé situaci připadá jako hodina a hodina v radostné situaci jako minuta...
Ale ČAS chvátá, další až zase jindy...

"Album zločinců"

15. července 2010 v 8:02 | Alena Ludvíková
Když jsem psala na téma FACEBOOK, napadl mě docela jiný" facebook".  Kdysi - bylo mi asi šest let - si maminka potřebovala něco zařídit, a protože jsem měla svůj obligátní katar průdušek, nechtěla mě nechat samotnou doma. V té době k nám chodila jedna mladší žena - chtěla se prý naučit od maminky dělat klobouky ( maminka byla modistka ). Ani už přesně nevím, kde se seznámily, ale mou důvěřivou maminku napadlo, že by u mne mohla zůstat těch několik hodin tahle její nová známá. Alena Kováčková ( tak se představila ) ochotně zůstala. Byla ke mně sladká jako cukerin, ale já jsem bývala zcela neúplatné dítě. Moje city k lidem vůbec nesouvisely s jejich třeba lichotivými slovy či drobnými dárky. Buď mi byli sympatičtí nebo ne. Alena Kováčková mi sympatická nebyla. Jmenovala se prý Alena jako já, a to mě štvalo. Taky jsem si myslela, že se to jméno k ní nehodí. Proto jsem se jí znovu ptala, jak se jmenuje. Zdálo se mi, že náhle zchladla. "No přece Alena jako ty,"odsekla.
Pak se maminka vrátila, Kováčková odešla - a večer maminka zjistila, že se jí ztratil cenný zlatý prsten s velkým rubínem, rodinná památka, a nějaký menší finanční obnos ze zásuvky - větší jsme nemívaly. A ta žena se už další den neobjevila.
Šly jsme na policii. Tam nám ukázali fotky delikventů. Tenkrát se tomu říkalo album zločinců. Údajná Alena Kováčková tam byla - jmenovala se však Alice Kováčová.
Maminka plakala a objímala mě. Myslela jsem, že pláče pro ty ukradené věci. Až později jsem pochopila, že plakala, protože to mohlo dopadnout mnohem hůř. Už nikdy mě nenechala samotnou s někým, koho dobře a dlouho neznala...

To be, or not to be?

14. července 2010 v 9:09 | Alena Ludvíková
Kdo není na facebooku, neexistuje. Tento názor slýchám často.
Face znamená v překladu tvář, povrch, vzezření nebo pohled. Book je kniha. Tedy kniha tváří, jakýsi profil lidí, kteří se sdružují podle určitých kritérií. Moderní způsob, jak získat přátele a komunikovat s nimi pomocí internetu. Je to prima, ale jaksi se mi vytrácí přímý styk, prostě povídání si z očí do očí, pevný stisk podané ruky, mluvená řeč i "řeč těla". Na to nám prostě nezbývá čas. Člověk z "masa a kostí" se smrskne na často fiktivní, imaginární, neidentifikovatelnou bytost kdesi na síti...
Vím, můžeme se třeba setkat osobně, ale zřídka k tomu ( když pominu komunikující skupiny známých ze školy či zaměstnání ) dochází. V pohodlí pokoje zabořeni do křesla unikáme do jiné reality, kde naše tvář ( face ) zůstává skryta a kniha ( book ) fantazie se otevírá ...
Tedy být na facebooku či nebýt ? To je otázka.

Být či nebýt?

14. července 2010 v 9:07 | Alena Ludvíková
Kdo není na facebooku, neexistuje. Tento názor slýchám často.
Face znamená v překladu tvář, povrch, vzezření nebo pohled. Book je kniha. Tedy kniha tváří, jakýsi profil lidí, kteří se sdružují podle určitých kritérií. Moderní způsob, jak získat přátele a komunikovat s nimi pomocí internetu. Je to prima, ale jaksi se mi vytrácí přímý styk, prostě povídání si z očí do očí, pevný stisk podané ruky, mluvená řeč i "řeč těla". Na to nám prostě nezbývá čas. Člověk z "masa a kostí" se smrskne na často fiktivní, imaginární, neidentifikovatelnou bytost kdesi na síti...
Vím, můžeme se třeba setkat osobně, ale zřídka k tomu ( když pominu komunikující skupiny známých ze školy či zaměstnání ) dochází. V pohodlí pokoje zabořeni do křesla unikáme do jiné reality, kde naše tvář ( face ) zůstává skryta a kniha ( book ) fantazie se otevírá ...
Tedy být na facebooku či nebýt ? To je otázka.

Co je to KrUtOmLuV?

11. července 2010 v 14:06 | Alena Ludvíková
Po gramatické stránce slovo složené jako třeba krutovládce, krutovláda, listonoš, petrklíč a mnoho dalších. Ta se tvoří běžně, ale v 18. století puristé ve snaze po čistotě češtiny nahrazovali cizí slova či slova cizího původu "českými", kupř: čistonosoplena ( kapesník ), klapkomačkobrnkostroj ( klavír, fortepiano ), myslivíř ( student ), skokotnosta ( taneční mistr ) a podobně. To už zavání krutomluvem. Nebo ne?,
Po stránce významové je slovo krutomluv buď od přídavného jména krutý nebo od slovesa kroutit.
Krutihlav (pták ), krutiklas ( rostlina ), krutibrko!
Ale spíš to bude od krutý.
Známá paní se snažila navázat se mnou konverzaci:
Nejdřív jsem nakoupila v "Penně", pak jsem si u doktora nechala změřit "choliester" a stavila jsem se u kámošky mrknout se na  jejího papouška "kakada"... A když nakonec dostala chuť na talíř "boulona" a na sklenku "boužola", prchla jsem domů.
Nikdo není dokonalý, ale co je moc, to je "KrUtOmLuV" 

...
Ostatně kroutit, pokrucovat naši řeč je taky hodně kruté.

Dáša Blažková

10. července 2010 v 9:42 | Alena Ludvíková
V sextě a septimě jsem kamarádila s Dášou. Byla to hezká kudrnatá hnědovláska s ostře modrýma očima. Měla plné vykrojené rty, oči jí vždy jasně zářily a vlasy nad čelem tvořily husté prstence. Stala se tehdy sexuálním symbolem třídy, protože i postavu měla pěknou. Byla štíhlá, úzké boky, krásně se rýsující ňadra - zkrátka každý kluk by s ní rád chodil. I vtipná byla a uměla moc pěkně zpívat. Při franštině zněl její zpěv nádherně, třebaže nerozuměla ani slovu písně. Známky měla mizerné, procházela s "odřeným hřbetem", opisovala, kde se dalo, a u tabule zoufale tápala. Nebyla hloupá, ale na učení neměla ani pomyšlení. Volný čas jí zabrali kluci. V sextě chodila se septimánem "Chorošem" - nevím, zda mu tak přezdívali podle té houby choroš, nebo přezdívku utvořili z ruštiny podle přídavného jména chorošij, což znamená hezký, pěkný - myšleno ovšem ironicky, kluk byl vše možné, jen ne hezký. Ale Dáše se líbil. Chodili spolu na Vyšehrad do parku a jednou mi Dáša svěřila, že nejkrásnější partií jeho těla je oblast přes boky a stehna ( tam, kde bývají obvykle plavky ) a myslela to smrtelně vážně.
Jednou chtěla jít na rande, ale rodiče jí vrazili kočárek s malinkou sestřičkou Naděnkou. Dáša mě prosila, abych jí pomohla. Vzala jsem tedy kočárek a Dáša okamžitě zmizela v parku, kde s Chorošem zapadli někam do křoví. Vozila jsem Naděnku po Pankráci, když tu se náhle setmělo a zablesklo. Letěla jsem s kočárem k parku, ale Dáša nikde. Spustil se pořádný slejvák. Utíkala jsem tedy k domu, kde bydlela, byl tam prima průchod. Ale to už mi běžel naproti Dášin táta. "Kde je Dáša," přímo zařval a viděla jsem, jak mu zrudly tváře. "Jen si odskočila," vykoktala jsem, ale pak už jsem zahlédla, jak Dáša letí z konce chodníku k nám. Pan Blažek se chopil kočárku a jeho "jen počkej doma" už znělo z dálky. Nečekala jsem na další a nechala rozcuchanou kamarádku napospas rozzuřenému otci.
Za nějaký čas náhle Choroš zmizel. Nepřišel na rande, nepřišel do školy. Dáša ho všude zoufale hledala. Chtěla jít i na policii. Od toho jsem ji zrazovala, protože ani ostatní z jeho rodiny nebyli nikde k zastižení. Brzy byl byt zapečetěn. Prostě tajně emigrovali. Tak to tenkrát chodívalo.
Ale za čas Dáše napsal krásný dopis. To už však chodila s jiným klukem. Četla jsem, co mu odepsala. Bylo to něco jako: Miláčku, moc se mi stýská, už chodím s jiným, ale pošli mi prosím silonky... Tak to taky chodívalo ...


Jaroušek B.

7. července 2010 v 11:27 | Alena Ludvíková
S Jarouškem jsem chodila od sexty. Už jsem se o něm zmiňovala při líčení příhody s kakaovým likérem. Byl to hodný kluk, asi mě měl rád, vždyť já jeho zpočátku také, ale byl mladý a nezkušený ve svých necelých sedmnácti ( tedy o něco málo starší než já ) a příliš koukal na hvězdičky v době, kdy já už toužila po polibcích. Učil se ve škole průměrně, ale nevyrušoval, byl takový tichý, neupozorňoval na sebe, spolužáci o něm říkali, že tam "hnije".     
Moc mě mrzelo, že nebyl vůbec sportovně založený. Jednou jsme se šli na Žluté koupat. Vlezla jsem do Vltavy a lákala ho, aby šel se mnou. Šel, ale nějak divně, trochu zvedal ruce a očividně se mu nechtělo. Smála jsem se, protože jsem myslela, že je pro něho voda studená, kus jsem uplavala a pak jsem šlapala vodu a volala na něho. Jaroušek šel ... ale náhle zatápal, voda mu stoupla nad hlavu ... zkrátka se začal topit. Doplavala jsem k němu a uchopila ho za zoufale mávající ruce. Pak jsem ho snadno dostala ten malý kousek na místo, kde už stačil.  Pochopila jsem, že neumí plavat a ptala jsem se, proč mi to normálně neřekl. Styděl se mi přiznat a vysvětloval, že jezdili v létě na prázdniny do Moravan, kde nebyla žádná příležitost se to naučit. Nabídla jsem mu, že ho plavat naučím tedy já, ale nic z toho nebylo.
Sama jsem plavala dobře už od devíti let, nikdy jsem se vody nebála, tak mi bylo divné, že Jarda netoužil  volně si zaplavat v řece nebo třeba v bazénu. Jistě tato příhoda byla nepodstatná, ale tenkrát mi to vadilo.
A když pak přišel Vladimír, podnikavý, zkušenější a odvážný, neměl proti němu už Jaroušek šanci ...

Nekonečno a věčnost - z blogu Úvahy ...

6. července 2010 v 14:01 | Alena Ludvíková


Toto je na mém druhém blogu alenamarketa, takže autorská práva neporušuji, protože se jedná jen o mé další jméno !

Nekonečno a věčnost

7. června 2010 v 13:19 | alenamarketa
Nekonečno jsem si vždy představovala jako přímku vedoucí odnikud nikam a věčnost jako kruh, kde také není začátek a konec. Ale ono je to mnohem složitější. Žijeme v časoprostoru. Jsme zvyklí na odměřování času - na přítomnost, minulost a budoucnost. Ale minulost už neexistuje, přítomnost v podstatě neexistuje vůbec a budoucnost ještě neexistuje. Přítomnost se rozpadá do minulosti a budoucnosti. Jednou nohou  při chůzi stojím  ještě v minulosti a druhou už v budoucnosti. To platí ovšem jen v prostoru, bez něhož čas, který je na prostor vázán, nemůže plynout. Není. Lidé mají smysly, jimiž poznávají svět. Našich pět smyslů vymezuje naše poznání světa. Nejen vymezuje, ale i omezuje. Můžeme svět vůbec poznat?
Příště více. Zkuste se zamyslit a dejte mi další podněty k úvaze.

Vysvětlení pro čtenáře

6. července 2010 v 13:52 | Alena Ludvíková
Měla jsem ještě jeden blog, ale z neznámých důvodů se na něj nemohu dostat. Proto ho zkopíruji sem. Pak budu pokračovat ve svém původním Z mého dětství.

Nejnovější články:

Články jsou v obráceném pořadí - od posledního k prvnímu.

Když se dílo podaří

23. června 2010 v 7:46 | alenamarketa
Je to štěstí, radost, zadostiučinění - prostě úspěch. Úspěch hřeje, těší, je podmínkou naplnění života. Za úspěch považuji, když se práce podaří, ovšem taková práce nebo činnost, která nikomu neškodí, která nesleduje jen sobecké cíle, pouhý profit, či dokonce škodu druhého. Dobré dílo kořeněné úspěchem je cílem každého člověka, který si věří, má dost ctižádosti a chce prospět i ostatním.



Vladimír

4. července 2010 v 13:46 | Alena Ludvíková
V naší třídě byl Vláďa nejstarší. Zameškal školu, poněvadž s rodiči strávil nějaký čas v Německu v lágru. Utekli před tehdejším režimem, protože Vláďův otec se obával konfliktu se státní policií a následného pronásledování, eventuálně zatčení. To bylo tenkrát celkem běžné. Kdo s režimem nesouhlasil a dával to najevo, nemohl nic jiného očekávat. Tohle byla zřejmá fakta. Trochu neobvyklejší však bylo, že se Vladimírova maminka se synem z Německa vrátili, kdežto otec se později dostal do Brazilie, kde získal dobré zaměstnání a posílal rodině dolary i různé pěkné věci, hlavně moderní oblečení. Bony měli pořád. Vladimír se mohl vrátit do školy. Řekl mi, že je maminka nemocná a nemohla už podmínky v lágru vydržet a bála se obtíží při dalším cestování. Paní Marča skutečně měla určité zdravotní potíže, ale mně se zdálo, že v Německu mezi Vláďovými rodiči došlo k názorovým rozporům, které vyvrcholily návratem matky se synem domů. Vrátil se také jejich rodinný přítel Honza. Po návratu bydleli nejdříve u Vláďovy babičky ve starém domě v centru Prahy, pak dostali rozdělený byt blízko Kinského zahrady. Měli dva velké pokoje, v jednom z nich kuchyňský kout, verandu a společné příslušenství ( včetně předsíně ) se starým doktorem, který měl také své pokoje. Byl to tedy byt  ( vzhledem k tomu společnému příslušenství ) čtvrté kategorie.
Když jsem za Vláďou přišla, jeho maminka zpravidla někam odešla. To se mojí mamince moc nelíbilo, upozorňovala mě, že asi chce synovi dopřát samotu se mnou a také, jaké by to mohlo mít následky. Nám se to však samozřejmě líbilo. Mávla jsem nad jejími starostmi rukou a navštěvovala Vladimíra dál.
Někdy, když jsem u nich zazvonila, přišel mi otevřít doktor Kochlík. Měl ovšem svůj zvonek s označením, nikdy jsem na něj nezvonila, ale stejně přispěchal, aby mě uvítal. Asi číhal u okna. Říkal mi "Červená karkulka" podle sytě červeného baretu, který jsem tenkrát vzhledem k  tehdejší módě nosila. Pravděpodobně jsem se mu líbila, protože mě zval k sobě na dorty a povídal, že bych se s ním měla dobře. Nebrala jsem ho vážně, jeho řeči jsem obracela v žert, ovšem Vláďova matka mě podezírala, že na něho zvoním úmyslně.  Byl to nesmysl, milovala jsem Vladimíra a starý doktor mi byl k smíchu. Paní Marča sice chtěla Vláďovi ve všem vyhovět, ale žárlila na něho, a proto mě neměla ráda. Přála si, aby si její milovaný synáček užil, ale bez závazků. To se jí nepovedlo... O tom však zase někdy jindy.