Srpen 2010

A bude bouře

31. srpna 2010 v 8:16 | Alena Ludvíková
Hromy a blesky, divoká bouře ohýbající stromy a lámající větve, úžasná scenérie otevřeného nebe - jako dítě jsem si představovala Viktorku od splavu z Babičky od B. Němcové, jak stojí pod zmítajícím se pokřiveným stromem, tvář má zaplavenou proudem deště a hlasitě, nepříčetně se směje, vztahuje ruce k černým mrakům - a náhle se v úleku kácí na zem. Fantazie pracovala ...
Nebála jsem se bouře, byla jsem poučena, co mám i nemám při ní dělat, navíc jsem si myslela, že mně se přece nic stát nemůže, že to zlé a kruté se stává jen jiným, cizím, vzdáleným. Šťastné dětsví, které tomu věří. Bohužel brzy jsem se přesvědčila, že to tak vůbec není, ale o tom psát nebudu.
Hromy, blesky, liják - to vše obvykle provází tajemné bytosti a jevy, je kulisou k zločinům a záhadám, evokuje atmosféru hrůzy a děsu ... Je příjemné bát se v klidu domova, v teplém pokoji, za přítomnosti maminky, v kouzelném blahu dosud nepoznané tvrdé reality života ... ve světě knížek, filmů, televize ... Tam existují obludy, Drákulové, příšery, tam rudofialové blesky za doprovodu rachotících úderů roztínají kalné nebe ... ale tam se rodí i nový jasně růžový den.
Bouře je očistná, v mládí povzbuzuje k revoltě proti zažitým zvyklostem, k tvůrčí činnosti, k obrodě ...
Hromy a blesky, divoká bouře ohýbající stromy a lámající větve, úžasná scenérie otevřeného nebe - jako dítě jsem si představovala Viktorku od splavu z Babičky od B. Němcové, jak stojí pod zmítajícím se pokřiveným stromem, tvář má zaplavenou proudem deště a hlasitě, nepříčetně se směje, vztahuje ruce k černým mrakům - a náhle se v úleku kácí na zem. Fantazie pracovala ...
Nebála jsem se bouře, byla jsem poučena, co mám i nemám při ní dělat, navíc jsem si myslela, že mně se přece nic stát nemůže, že to zlé a kruté se stává jen jiným, cizím, vzdáleným. Šťastné dětsví, které tomu věří. Bohužel brzy jsem se přesvědčila, že to tak vůbec není, ale o tom psát nebudu.
Hromy, blesky, liják - to vše obvykle provází tajemné bytosti a jevy, je kulisou k zločinům a záhadám, evokuje atmosféru hrůzy a děsu ... Je příjemné bát se v klidu domova, v teplém pokoji, za přítomnosti maminky, v kouzelném blahu dosud nepoznané tvrdé reality života ... ve světě knížek, filmů, televize ... Tam existují obludy, Drákulové, příšery, tam rudofialové blesky za doprovodu rachotících úderů roztínají kalné nebe ... ale tam se rodí i nový jasně růžový den.
Bouře je očistná, v mládí povzbuzuje k revoltě proti zažitým zvyklostem, k tvůrčí činnosti, k obrodě ...
Hromy a blesky, divoká bouře ohýbající stromy a lámající větve, úžasná scenérie otevřeného nebe - jako dítě jsem si představovala Viktorku od splavu z Babičky od B. Němcové, jak stojí pod zmítajícím se pokřiveným stromem, tvář má zaplavenou proudem deště a hlasitě, nepříčetně se směje, vztahuje ruce k černým mrakům - a náhle se v úleku kácí na zem. Fantazie pracovala ...
Nebála jsem se bouře, byla jsem poučena, co mám i nemám při ní dělat, navíc jsem si myslela, že mně se přece nic stát nemůže, že to zlé a kruté se stává jen jiným, cizím, vzdáleným. Šťastné dětsví, které tomu věří. Bohužel brzy jsem se přesvědčila, že to tak vůbec není, ale o tom psát nebudu.
Hromy, blesky, liják - to vše obvykle provází tajemné bytosti a jevy, je kulisou k zločinům a záhadám, evokuje atmosféru hrůzy a děsu ... Je příjemné bát se v klidu domova, v teplém pokoji, za přítomnosti maminky, v kouzelném blahu dosud nepoznané tvrdé reality života ... ve světě knížek, filmů, televize ... Tam existují obludy, Drákulové, příšery, tam rudofialové blesky za doprovodu rachotících úderů roztínají kalné nebe ... ale tam se rodí i nový jasně růžový den.
Bouře je očistná, v mládí povzbuzuje k revoltě proti zažitým zvyklostem, k tvůrčí činnosti, k obrodě ...

Hromy a blesky

31. srpna 2010 v 8:06 | Alena Ludvíková
Hromy a blesky, divoká bouře ohýbající stromy a lámající větve, úžasná scenérie otevřeného nebe - jako dítě jsem si představovala Viktorku od splavu z Babičky od B. Němcové, jak stojí pod zmítajícím se pokřiveným stromem, tvář má zaplavenou proudem deště a hlasitě, nepříčetně se směje, vztahuje ruce k černým mrakům - a náhle se v úleku kácí na zem. Fantazie pracovala ...
Nebála jsem se bouře, byla jsem poučena, co mám i nemám při ní dělat, navíc jsem si myslela, že mně se přece nic stát nemůže, že to zlé a kruté se stává jen jiným, cizím, vzdáleným. Šťastné dětsví, které tomu věří. Bohužel brzy jsem se přesvědčila, že to tak vůbec není, ale o tom psát nebudu.
Hromy, blesky, liják - to vše obvykle provází tajemné bytosti a jevy, je kulisou k zločinům a záhadám, evokuje atmosféru hrůzy a děsu ... Je příjemné bát se v klidu domova, v teplém pokoji, za přítomnosti maminky, v kouzelném blahu dosud nepoznané tvrdé reality života ... ve světě knížek, filmů, televize ... Tam existují obludy, Drákulové, příšery, tam rudofialové blesky za doprovodu rachotících úderů roztínají kalné nebe ... ale tam se rodí i nový jasně růžový den.
Bouře je očistná, v mládí povzbuzuje k revoltě proti zažitým zvyklostem, k tvůrčí činnosti, k obrodě ...

mraky

X                                                                            P7310147

Stříbrné tóny

27. srpna 2010 v 7:50 | Alena Ludvíková
Nemám hudební nadání, na žádný hudební nástroj nehraju, zpívat neumím. To však neznamená, že hudbu nevnímám. Tóny houslí mého nevlastního otce Pepy Bartoně ( píší o něm ve svém stejnojmenném článku ) mi zněly jako stříbrné vlnky mihotající se ve slunečních paprscích a střídavě rozechvívaly teplé i studené spršky okouzlující svou virtuozitou i hlubokým citem.
Vidím hudbu barevně. Stříbrná a zlatá převládá u klasiky, odstíny červené, žluté, zelené i černé u moderních žánrů. I světlo, prudký oslepující jas a stín nebo úplná tma se někdy střídají, dokonce se mi zdá, že jsem na lodi, která se buď mírně pohupuje na zelenavých mořských vlnách, či se zmítá v bouři pod temným nebem plným oranžově jiskřících blesků...
To vše ( a ještě víc)  ve mně evokuje hudba, ta krásná, sladká průvodkyně a nedílná součást našeho života ...

Věnuji tímto vzpomínku a dík Pepovi Bartoňovi, kdysi známému virtuosovi, "zázračnému dítěti" a vzácnému muži ...

Jak vypěstovat strach

22. srpna 2010 v 9:28 | Alena Ludvíková
Bylo mi pět, sestřence deset. Hanka se učila na Občanské plováně plavat; moje maminka nás tam vzala obě a Haničku svěřila plavčíkovi, aby s ní zahájil první lekci. Seděla jsem na prknech a sledovala, jak se sestřenice snaží. Maminka odběhla pro jídlo do kiosku. Mezitím  plavčík nutil Hanku, aby skočila do vody z vysokého můstku. Sestřenka stála nahoře a nebyla schopna akce. Bála se, ačkoliv byla samozřejmě přikurtovaná.  Tu plavčík dost zlostně chytil za ruku mne a řekl Hance, aby se dívala, jak "ta malá holka skočí". Vyvedl mě na můstek, přikurtoval a postavil před Hanu. Nařídil mi, abych skočila. Když jsem zaváhala, trochu mě postrčil. Vlétla jsem do vody, která se nade mnou okamžitě zavřela a já se ocitla v zelenavém šeru, otevřela jsem oči a tápala zděšeně kolem, než mě plavčík vytáhl. Visela jsem na kurtech jako utopená, odevšad ze mne tekla voda, vypadala jsem asi příšerně, protože maminka, kterou jsem náhle uviděla, zoufale křičela a běžela ke mně. Když mě plavčík odvázal, objala mě a jemu děsně vynadala, Hanku, která mezitím prchla z můstku, okamžitě z hodin odhlásila a řekla plavčíkovi, že si bude na něho stěžovat. A právem. Dodnes nechápu, co ho to napadlo.
Maminka si nakonec na něho nestěžovala, já jsem vodu nepřestala milovat, Hanka se naučila plavat u jiného plavčíka, ale - skočit z vysokého můstku se bojím dodnes. Používám jen ty nízké nebo se rozběhnu a skočím přímo ze břehu do bazénu. Ten plavčík ve mně strach ze skoku svým neuváženým činem vyvolal. Představa, že se z hloubky mokrého, chladného příšeří nevymotám, lety nevymizela ...


Strach patří k životu

20. srpna 2010 v 8:20 | Alena Ludvíková
Kdo z nás by neznal mrazivý pot na čele, sevřené vyschlé hrdlo, z něhož nevydáš ani hlásky, těžký, hlasitý tepot srdce, nohy jako kusy olova vražené do země, oči hledající záchrannou síť ... STRACH ...
Strach z pádu dolů a z velkého hluku je nám prý vrozený, ostatní, kupř. strach ze tmy je získaný.
Strach je často brzdou naší aktivity, ale mnohdy nám může zachránit život. Bojíme se třeba něco podniknout, abychom se nesetkali s neúspěchem, ale bojíme se i přijmout neznámého člověka ve svém domě ... V prvním případě bychom obavy měli překonat a věřit si, ve druhém je opatrnost na místě.
Fobií je mnoho - klaustrofobie, agorafobie, arachnofobie, xenofobie atd. Lidé trpící nějakou fobií musí vyhledat odbornou pomoc, specialistu, který pomůže tuto trýznivou poruchu pozvolna překonat. Není to snadné a násilné pokusy laiků by spíše mohly napáchat nedozírnou škodu. Strach z neznáma, ze smrti, z bolesti ... to vše nás provází životem.
Už jsem ve svém blogu zveřejnila svoje dětské "běsy" - a nebylo jich málo. Zmizely ... Objevily se jiné, reálnější - strach o život a zdraví nejbližších, strach o existenční prostředky, o zaměstnání, o lásku a přátelství ...
Strach má svůj objekt, úzkost pramení z našeho nitra a objekt neznáme, deprese je stav, kdy se veškerá naše činnost zpomaluje, nakonec ustává zrovna tak jako zájem o okolí i vlastní osobu.
Braňme se strachu, ale nepodceňujme ho. Bývá varující ...

Drakula a spol.

17. srpna 2010 v 9:06 | Alena Ludvíková
Podle dávných představ je upír živá mrtvola. Pije lidem krev, aby mohl žít, bez krve by znovu neožil. Člověk, kterému upír sál krev, se nakazí a stane se také upírem. Upíra můžete zabít, když mu probodnete srdce kůlem, odříznete hlavu nebo ho spálíte či zastřelíte stříbrnou kulkou. Proti upírům se obvykle používá česnek a krucifix. Tito zlí tvorové pak uprchnou a lidé obklopeni česnekem a s křížem v ruce jsou před nimi ochráněni.
V dětství jsem slýchala o upírech, zvláště o hraběti Drakulovi a jeho hrůzostrašných příbězích.  Moc mě to bavilo, ale nikdy jsem nevěřila, že mrtvý může vstát z rakve a sát spícím lidem krev. Ani jsem nevěděla, že to byl Abraham Stoker, který napsal svůj děsivý román Drakula, ani že kupř. v USA vzniklo vampýrské hnutí a že tam lidé Drakulu napodobují. Kdo z nás neviděl ostré upíří zuby nebo jeho dlouhý tmavý plášť, alespoň v duchu neslyšel vytí vlků a necítil závan vzduchu, kterým poletují netopýři? Z toho mě kdysi mrazilo v zádech, ale bylo to přece tak báječné, když fantazie pracovala - a já seděla doma v bezpečí  ... 
Víte přece, jak příjemné bývá cítit strach a přitom vědět, že se vám  v teple domova nemůže nic stát!
Prý měl Drakula  ( hororový hrdina A. Stokera z jeho stejnojmenného románu ) vzteklinu. Ta se získává převážně kousnutím od nakažených psů nebo vlků. Příznaky vztekliny měl tedy i hrabě Drakula - citlivost na světlo, na pach česneku, projevy agresivity, velkou sexuální apetenci, dále křeče při polykání, nakonec ochrnutí dýchacích cest, po němž následuje ( ovšem u normálních lidí ) smrt.
Každopádně je DRAKULA nesmrtelný -  nikoli tím, že se obnovuje sáním lidské krve, ale lidskou touhou po něčem romantickém, hrůzostrašném, nevšedním, co dokáže povzbudit fantazii, vyvolat vzrušení ...

Realita kontra fantazie

15. srpna 2010 v 16:26 | Alena Ludvíková
Kdo by neznal Drakulu, transylvánského hraběte, od Stokera nebo Upíra z Nosferatu, německý film z roku 1979, či snad někdy nesledoval v televizi Buffy, přemožitelku upírů? O upírech víme hodně, známe však poruchu lidského organismu, která se jmenuje PORFYRIE ? Je to vzácná porucha spočívající v tom, že si tělo nedovede vyrábět enzymy nutné k tvorbě hemoglobinu, a proto se vyrábí přebytek porfyrinů hromadících se v krevním řečišti. Většinou je porfyrie dědičná ( ne však vždy ).
Nešťastní lidé, kteří touto chorobou trpí, jsou nesmírně citliví na sluneční světlo, jež u nich vyvolává vyrážku, puchýře, záchvaty nemoci, na alkohol, některé léky i potraviny, jsou smrtelně bledí ( podobni zjevu upírů ), mívají dokonce krvavě zbarvené zuby, takže  by je bylo možné podezírat, že mají zuby krvavé vysátou lidskou krví.  Dále kupř. také u postižených antraxem (sněť slezinná ) se objevuje krvácivá forma zápalu plic, o níž si lidé kdysi mysleli, že je následkem pití ( sání ) lidské krve. Zase upíři!
Podobné pověry ( bludy ) existovaly už ve starém Římě, kde Strixie ( ptačí žena ) požírala dětské vnitřnosti nebo v antickém Řecku vysávaly lidem krev Lamie, u Židů to byla Lilit, ta rovněž sála krev novorozeňat, v Jižní Americe existoval upír Azeman, v Indii Vetales atp.
Takové romantické historky o upírech ( vampýrech ) tedy existují odedávna, lidé je zřejmě potřebují, aby se vyrovnali s různými hrůzostrašnými příhodami, s tím, co nejsou schopni rozumem zvládnout, a také aby se bavili docela poutavými historkami, dráždícími fantazii a odpoutali se od mnohdy velmi tvrdé a neúprosné reality všedních dnů ...
I já si je ráda přečtu.


Kaleidoskop vzpomínek

8. srpna 2010 v 8:25 | Alena Ludvíková
Měla jsem kaleidoskop, takovou barevnou trubičku se sklem na konci. Když jsem se do ní dívala a otáčela jí, vytvářela se mozaika složená z pestrých sklíček, pokaždé jiná. Takový je i svět dětské fantazie. Barevná sklíčka vzpomínek.
Na chatu či jinam na prázdniny nás obvykle vozil strýček Boja. Vzpomínám si na různá jeho auta, která si postupně kupoval. Měl dokonce autíčko "prd, prd, cililink ", tak se mu říkalo, ale nás vozil později už v jiném, v tatrovce. Když jsme se pak z prázdnin vraceli, byl už večer a já jsem vždy v autě usnula. Mívala jsem velmi tvrdý spánek, takže mě maminka vzala z vozu do náručí a nesla domů, kde mě svlékla, dala pyžamo a uložila do postýlky se síťkou. Spala jsem jako špalek. Ale někdy jsem vnímala okolí, jen jsem se nemohla hýbat a otevřít oči - takový polospánek byl nejkrásnější. Bylo mi moc dobře, cítila jsem maminčinu lásku, její něžné objetí a sladké, mírné ticho s bzukotem šeptem pronášených slovíček ... Svět se mihotal kolem mne, pomalu jsem splývala s řekou usínání, plynoucí odnikud nikam. Zdálo se mi o Hurvínkovi, pobíhal po jevišti a drátky pohybující jeho tělíčkem vedly někam až do nebe. Nebo jsem měla křídla a vznášela se nad městem, nad lidmi a celý širý svět pohádek byl otevřený mým touhám. Tak to bylo asi do mých čtyř, pěti let. Pak už jsem byla "velká" a nechtěla jsem, aby mě maminka nosila.
Škoda těch do nenávratna uplynulých dnů. Ale děkuji za ně. Bez nich bych to přece nebyla já, dětství vytváří základ budoucnosti, citů, myšlenek, ideálů, vztahů, prostě všeho, čím člověk později prochází, jak vnímá své okolí a jak se dovede vypořádat s tím, co prožívá ...


mraky
                                                                          XP7310147

SLOVO oživuje hmotu

6. srpna 2010 v 7:26 | Alena Ludvíková
Animovat v podstatě ( mimo jiné ) znamená oživovat, oduševňovat - kupř. v latině "animare", ve francouzštině "animer", v angličtině "to animale". V hudbě animato překládáme adverbiem "oživeně".
Tedy oživením jsme vlastně tvůrčím procesem vložili do neživého objektu duši ( život ). Tvůrcem ( autorem ) se může stát každý z nás, záleží jen na tom, když má ostatním co říct, když je schopen oživit ať už kámen, plátno, hudební nástroj, kreslené figurky, loutky či dávno minulé časy a osobnosti ...
Každá tvůrčí činnost je oživením nějakého předmětu, materiálu nebo SLOVA.
Slovo je mocná zbraň, stálo na počátku všeho, stát bude i na konci všeho ( dění, života ).
Je snadno zneužitelné, dokáže zfanatizovat davy ( kupř. Hitler ), přesvědčit o pravdě či lži ( kupř. Hus ), povzbudit i srazit do propasti ( každý z nás ). Kdo vládne slovem, vládne světu... slovo má tedy tvůrčí moc, nesmírnou tvůrčí sílu, dokáže oživit dávno mrtvé vzpomínky, city, vášně. Nepodceňujme slovo - dává život i smrt, ať už vyslovené nebo napsané.
Slova nás spojují i rozdělují, vkládají duši našemu světu, ale život i ničí, ztrpčují a omezují.
V podstatě jsme i my všichni animátory a záleží jen na nás, co v sobě a kolem sebe oživujeme, do čeho vkládáme duši, co a jak to vytváříme a jaké SLOVO odkážeme světu a budoucnosti ...

Co znamená ANIME ?

4. srpna 2010 v 9:05 | Alena Ludvíková
Animus nebo anima je duše, duch, mysl, rozum, cit, srdce, povaha, přání, touha, vůle - tolik v Latinsko-českém slovníku od Silvy Šenkové z roku 1999. Anime je tedy vokativ od substantiva animus.
Dimidium animae - přeloženo "polovina duše" - znamená to něco jako polovina mojí duše, můj miláček, drahá bytost. 
Pak už zbývá jen animální, což je živočišný nebo animírka - to má být číšnice v nočním podniku, nebo snad animovaný - živý, oživený.
Jinak nevím. 
Ještě doplním: Animismus je názor, že principem života je duše. Nebo také víra v duchy jako prvotní náboženská forma.
Výraz Anime se také používá pro kreslený, animovaný film.
Napište mi, co o slovu ANIME víte vy. Ráda se poučím.



Dopis Vladimírovi

2. srpna 2010 v 8:31 | Alena Ludvíková
Můj nejdražší chlapečku,
všechny Tvé dopisy (z vojny i odjinud ) jsem už dávno, pradávno spálila. Začínaly slovy: "Moje nejdražší holčičko..." Jak jsem vždy nedočkavě vyhlížela listonoše. Často jsem vyběhla v naší ulici na kopeček ( tenkrát tam býval - dnes už je to místo zastavěné ) a čekala, až se v zákrutu objeví známá postava staršího muže s velkou taškou plnou psaníček. Z dálky mi mával a potěšeně vyndaval dopis od Tebe z brašny.
Vláďo, když jsem Tě žádala: - Řekni mi něco hezkého - odpovídal jsi rozmarně jedním slovem: - Vládíček - . Smáli jsme se a byli prostě šťastni. Takové to sladké štěstí z toho, že jsme a že se máme rádi. Jak jen jsem Tě, můj drahý chlapečku, milovala. Nic mi nebylo pro Tebe příliš. Udělala bych všechno, abychom byli spolu.
Můj sen se splnil. Měli jsme svatbu na Staroměstské radnici ... Oslněna radostí jsem ani nevnímala dlouhou řadu spolužáků z vysoké, kteří nám utvořili před radnicí špalír a házeli květy. Jako by se s námi celý svět radoval a vířil v kouzelném reji  štěstí, naděje a očekávání toho, co přijde, až budeme navždy spolu...
Dopadlo vše jinak, viď? To krásné netrvalo věčně ... Trochu to bolí i dnes, po tolika letech. Říkám si, že teď by k našemu rozchodu nedošlo, ale kdo ví?
Vím, že už nemůžeš můj dopis číst, že jsi vzdálen miliony světelných let ...
Měla jsem Tě moc ráda, jen na nějaký čas se ta naše láska někam propadla a oba jsme se obrátili jinam. Zůstali jsme přáteli ... něco mezi námi tvořilo trvalé, nezrušitelné pouto.
Můj nejdražší chlapečku, nikdy ( ? ) Tě už neuvidím. Alespoň na tomto světě, kde jsi tak rád žil a užíval jeho plodů s chutí gurmána.
Rozloučila jsem se s Tebou tenkrát, když jsme oba spěli za dalšími poznatky a cíli, loučím se i nyní, když Ty už jsi tam, odkud není návratu, kde se otvírá oslnivé nebe a září věčné světlo ...
Je to poznání?