Září 2010

Ropucha

27. září 2010 v 8:49 | Alena Ludvíková
Že je ropucha docela milé stvoření, přesvědčila jsem se u Krásů na zahradě. Byly mi asi tři roky, stáli jsme u zahradní branky, dospělí se bavili a já jsem se dívala kolem. Náhle jsem na vlhké zemi uviděla malého poskakujícího tvorečka. Okamžitě jsem se k němu rozběhla a opatrně ho uchopila do dlaní. "Maminko, vrabeček," volala jsem radostně a utíkala k mamince. Ta nevěřícně rozevřela mé dlaně - a vyskočila na trávu tmavá bradavičnatá ropucha. Chtěla jsem ji opět chytit, ovšem maminka mi v tom zděšeně zabránila. Běžela se mnou do koupelny a horlivě mi drhla rejžákem ruce. "Budeš mít bradavice," nešťastně prorokovala a teta Ema se smála. Kluci škodolibě sledovali její počínání a potají na mě "dělali ksichty". Mně mrzelo, že tu báječnou, roztomilou "žabičku"  ( tak jsem ropuchu z vrabečka přehodnotila ) nemohu mít.
Bradavice jsem nedostala, ale v budoucnu se mi kluci smáli a při pohledu na jakoukoli žábu potěšeně křičeli: "Maminko, vrabeček..."

To byl jeden z mých krásných omylů. Ale ropuchy se mi vůbec nezdají ošklivé, jsou mi dodnes sympatické.

Víra, naděje a láska

22. září 2010 v 16:20 | Alena Ludvíková
Mám na stříbrném řetízku tři drobné přívěsy - křížek, srdíčko a kotvu. Křížek značí víru - ta v realitě života umírá první, srdíčko vyjadřuje lásku - i ta se pozvolna vytrácí, až zanikne. Kotva znamená naději, a jak víme, naděje umírá poslední ...
Naději lze srovnávat s jarem, s zářícím zlatým sluncem, s barevnými orosenými květy- je to zázrak, který se znovu a znovu obrozuje jako fénix, jenž stále povstává z popela, aby nás jako symbol nesmrtelnosti provázel životem. Naděje nám dává sílu žít. Když máme naději, vrací se nám i víra v konečné vítězství dobra, láska ke všemu živému a kolem nás opět zavane čerstvý svěží dech šrámkovského stříbrného větru - pohlazení jara, očekávání něčeho nádherného, co určitě přijde, dotyk věčnosti ...

Co jsou sny?

17. září 2010 v 9:19 | Alena Ludvíková
Sny jsou podle Ilustrované encyklopedie lidské vzdělanosti "duševní pochody objevující se v tzv. REM spánku". V tomto typu spánku elektrická aktivita mozku prudce stoupá. Hypoteticky sny pomáhají našemu mozku, aby si utřídil události, prožitky, vjemy a emoce uplynulého dne.
Podrobně se sny zabýval Sigmund Freud ( 1856 - 1939 ), známý neurolog a psychiatr, vynikající zakladatel psychoanalýzy. Jeho teorie, že v každém člověku existují tři složky jeho osobnosti - id ( nevědomá složka ), ego ( racionální složka ) a superego ( svědomí ) - je uznávaná dodnes.
Individuální psychoanalýza často používá ( mimo otázky a volné asociace ) právě analýzu snů, aby odhalila příčiny všech našich těžkostí i duševních poruch.
V dětství jsem mívala podivné sny a představy. O tom píšu ve svém blogu ( HLAVA ). Často se opakující stejné sny  - v raném dětství o loutce Kašpárka, v pubertě o létání ( vznášení se ) nad pořád stejnou krajinou ), dále periodicky se opakující sen, že mě maminka musí opustit, o novém, ale stále stejném bytě s mnoha chodbami a pokoji, později, že mě mohutný vlahý proud vody příjemně unáší ulicemi města, které jsem znala jenom z toho snu - mě občas provázejí dosud. Mísí se v nich realita s fikcí, bývají mimořádně živé a barvité, působí na mne až několik hodin po probuzení, jen pomalu odeznívají , nemohu se jich zbavit ...
Tak to jsou SNY v pravém slova smyslu. Sen jako ideál a sen jako bdělé snění popisuji ve svém článku SEN, IDEÁL, SNĚNÍ.

Ideály, snění a sny

17. září 2010 v 8:36 | Alena Ludvíková
Ideál je nespněný sen, něco báječného, čemu se chceme přiblížit, nebo někdo, koho bezmezně obdivujeme, k němuž s úctou vzhlížíme, prostě ideál je pro nás nenaplněný sen. Kdyby se naplnil, přestal by být snem.
Snění je únik do kouzelného světa splněných přání, kdy v bdělém stavu procházíme růžovými zahradami neskutečna. Každý z nás se občas propadne z reality  do vysněného kraje naplněného vlastními nadějemi a touhami.
A sen? Někdy ve spánku se nám promítnou různé obrazy, které často vyplývají ze skutečných událostí, pocitů a prožitků, jen bývají poněkud promíchané, zamotané, záhadně zkombinované a zašifrované. Jsou i sny, které se pravidelně opakují, sny vzrušující, varovné, prorocké, děsivé i příjemné, povzbuzující.
Dešifrovat sny se pokusil i vídeňský psychiatr Freud, který v nich viděl převážně skryté projevy sexuality. Obdivuji jeho psychoanalýzu, celé jeho dílo, ale myslím, že sny jsou směsicí pozměněné reality kombinované s touhami i obavami a také s procesy, které se momentálně odehrávají v našem organismu.
Několikrát jsem ze spaní hlasitě křičela a snažila jsem se jaksi polovědomě přerušit hrůzný sen. I v něm jsem si začínala uvědomovat, že to není realita. To se mi stávalo i v dětství. Ovšem ta noční můra ( vidina krvavé hlavy u stropu ) v mém předškolním věku nebyla snem, odehrávalo se to v  bdělém stavu. Podrobněji se o HLAVĚ zmińuji ve svém stejnojmenném článku...

Atmosféra mého dětství

12. září 2010 v 8:41 | Alena Ludvíková
Teplo, světlo, vůně čerstvé kávy, maminčiny písničky ...
Tak by mohla začínat každá kapitola z mého dětství. Z dětství, které trvalo tak do jedenácti let. Ale už jsem psala, že o "době temna" v mém životě se tady zmiňovat nebudu.
Bývala jsem často nemocná, nic vážného, jenom katar průdušek. Moje starostlivá maminka mě nechávala v postýlce, vařila sladký čaj, podávala různé dobroty a při své práci ( vyráběla klobouky ) si zpívala. Bylo   mi dobře v bezpečí  vytopené místnosti, v blízkosti bytosti, která mě měla bezvýhradně ráda tak jako já ji, vůbec mi nevadilo, že žijeme spolu samy. Tátu jsem vídala v neděli, a to mi stačilo. Nebyl pro mě oporou, spíše jsem cítila, že v této oblasti jsem to já, o koho se může opřít on. Miloval alkohol, stal se na něm závislým  - vše ostatní bylo vedlejší. Tohle jsem ovšem nevěděla, ale když mě místo procházky bral do hospody a prosil, abych to mamince neříkala, chápala jsem, že to není správné, že tatínek dělá chybu.
Domov byl u maminky v Sochařské ulici na Letné, tam jsem patřila, odtud jsem po modrých a růžových dlažebních kostičkách běhávala do školy U Studánky, tam jsem snila své nejkrásnější sny ... Maminka napařovala štumpy, tvarovala na dřevěných hlavách klobouky, já jsem psala úkoly, hrála si nebo četla. Nic už nebude tak milé, příjemné a bezpečné, nikdy mi nebude tak blaženě ( snad je to přiléhavé slovo )  jako tenkrát. DOMA - poznala jsem, co znamená být DOMA. Říká se, že člověk pozná, co ztratil, až když to ztratí. Je to pravda.
Dodnes domov spojuji s pojmy tepla, světla, vůně kávy a s písničkami své maminky. Třeba s tou "Slepý Juro od Trenčína, guslar chudičký ..." nebo "Pod našimi okny teče vodička ..."
Stále jsem nejvíc DOMA tam na Letné u maminky - ve svých nejkrásnějších vzpomínkách.

Poprvé a naposled

9. září 2010 v 7:22 | Alena Ludvíková
Všechno je jednou poprvé a všechno je jednou naposled. Poprvé se podíváme na svět zvídavýma očima dítěte, poprvé jdeme do školy, poprvé za školu, prvně na schůzku s klukem ( holkou ), prvně do zaměstnání či na vysokou, poprvé se vdáváme ( ženíme  ), máme první dítě ... a tak to pokračuje ... ale uvědomíme si, že to PRVNĚ se může stát i tím NAPOSLED ? To je jako s houbami. Všechny jsou jedlé, ovšem některé jen jednou ( a naposled ). Prvně si sedneme za volant nebo do letadla - a může to být i naposled. Ale nechci být pesimistkou.
Poprvé může být všechno báječné, ale taky smutné.
Prvně jsem šla do školy U Studánky - a bylo to nádherné. Těšila jsem se, bylo tenkrát vlahé září prosvícené modrým jasem kolem i ve mně ... zdálo se mi, že se rozezpívali všichni ptáčci světa ...
Poprvé v devíti jsem šla na rande s dvanáctiletým Wolfem - zase svěží pocit radosti a očekávání a taky pýchy, že "už jsem velká". Poprvé jsem se vdávala za Vladimíra, kterého jsem milovala ... svět kolem zářil, cesta přede mnou byla posypána květy štěstí ... ( a rozezněly se  jako u Šrámka "všechny zvony světa" ).
A co bylo naposled? Naposled jsem v krčské nemocnici viděla svou maminku, naposled jsem telefonovala svému bývalému muži Vladimírovi ( týž den v noci zemřel na leukemii )...

Nechci prožívat to nezměnitelné a nenávratné NAPOSLED, raději ještě mnoho toho ( ať už jakéhokoliv ) POPRVÉ.

Samota v nás

6. září 2010 v 8:52 | Alena Ludvíková
LES      Samota mezi davem, samota v nás, samota dítěte opuštěného v noci, samota v přeplněném sálu, to vše se skrývá v jediném slovu SAMOTA... Jdi do lesa, obejmi strom, dýchej s jeho dechem, zavři oči a ponoř se do všeobjímající přírody, splyň s ní ... samota se rozplyne jako modravý dým, LES je s tebou, ochrání tě před osamocením, dá ti sílu ...


A zase zvoní ...

3. září 2010 v 8:58 | Alena Ludvíková
Tak vzdálená je vzpomínka,
jak krásný byl čas minulý,
když za ruku mě maminka
prvně vedla do školy ...

A zase zvoní ... ne však pro mne. I to poslední školní zvonění už doznělo. Vzpomínám na slova básničky, kterou na rozloučenou se školou přednesla jedna dívenka: "Sbohem, školo, dokořán světa lán ...
Na školu nadávají žáci, rodiče, dokonce i někteří kantoři. Děti vždycky i nevybíravými slovy kritizovaly školu, učitele a vše, co se ve škole odehrávalo. To nějak patřilo k jejich věku, nevyzrálosti, touze po dospělosti. Dospělí lidé však by měli mít větší přehled. Je to přece právě škola, která jim poskytla základ všeho, co dnes dovedou a uplatňují v praxi. Jak bych třeba teď mohla psát tento článek, kdybych se psát ve škole nenaučila? Vzpomínám, jak nás trpělivá paní učitelka Littmannová vedla k pracovitosti a pečlivosti, jak perfektně jsme museli každé písmenko v písance se širokými linkami vytvořit, jak jsme se učili číst... "Když jdete po ulici nebo jedete v tramvaji, dívejte se kolem na nápisy na obchodech a na domech. Čtěte si je, tak se naučíte dobře číst," říkávala. Zajímavé, že mi tento zvyk zůstal dodnes. Bezděčně si v duchu čtu, co je na krámech nebo na plakátech atp. napsáno, sleduji vše psané na zdech a na vývěskách.
Škola je opravdu základ života, ne pouze název knihy ( J. Žák, V. Rada ) či stejnojmenného filmu pro pamětníky. Nejsem pro to, aby se zdravé děti učily jen doma s rodiči nebo jednotlivě se soukromými učiteli místo školní docházky. Přijdou o mnoho, budou možná mít víc vědomostí, ale rozhodně méně zkušeností a schopností pracovat v kolektivu, potýkat se s různými nástrahami a obtížemi, začlenit se do pracovního týmu.
Nenadávejte na školu, je tu pro vás, pro nás, pro všechny, pro děti i dospělé ...



Titulek:podzimní listí
Adresa:http://nd04.jxs.cz/071/374/23b7f5c378_68926432_o2.jpg