Říjen 2010

Mrtví přicházejí ...

28. října 2010 v 9:21 | Alena Ludvíková
Tajemná scenérie pozdního podzimního večera ... hroby se otvírají a z nich vystupují oživlé mrtvoly ... bledé děsivé zbytky sinalých tváří s vyčnělými zkaženými zuby v ústech bez rtů, kostlivé nemotorné postavy v cárech, tápavá chůze budící hrůzu, strach a odpor, vztahující se paže zakončené rukama s ohnutými prsty bez kůže, hnusný všudepřítomný mrtvolný pach, neartikulované zvuky a řev vycházející z hrdel těchto hnijících příšer snažících se dostat k živým a ve vířivém tanci je usmýkat k smrti ...
Takový je pohled na tajemný svátek mrtvých z hlediska několika filmů, které jsem viděla ( kupř. Oživlé mrtvoly ).
Strach, hrůza, děs a odpor provázejí tyto záběry na mstící se mrtvoly ...
Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy ...  Tento moudrý nápis nepatří k Halloweenu, zčásti hrůznému, zčásti veselému při vydlabávání a zdobení ohromných dýní a koledování maškar, ten náleží svátku zesnulých, které jsme milovali ( Dušiček ), ležících nyní v míru na našich hřbitovech pod smutečními vrbami, v hrobech pokrytých zelenou travou nebo barevnými podzimními listy, v hrobech ozdobených věnci s černými stuhami a čerstvými květy, které přinesli pozůstalí, aby vzdali úctu svým zemřelým ...
Proč někde ožívají mrtví v podobě zlých, hrůzostrašných a mstivých bytostí a jinde jako ochránci živých a láskyplní tvorové konající dobro a bdící nad bezpečím svých potomků?
Tento dvojí pohled vyplývá z tajemství smrti i našeho pojetí dobra a zla. Myslím, že bychom měli nechat mrtvé v klidu a starat se o to, aby živí se předčasně nestali mrtvými ...

Když vstanou mrtví ...

27. října 2010 v 8:33 | Alena Ludvíková
Halloween - děsivé nebo komediální? Dýně, masky, maškary či zapálené svíčičky u hrobů? Cizí zvyky nebo naše "Dušičky"? Památka zesnulých - tak to mám natištěné v kalendáři pod datem 2.10. "To hallow" znamená zasvětit, uctívat - tedy opět uctívání zemřelých, památka na ně.
Základem současného angloamerického Halloweenu je možná stará druidská novoroční slavnost Samain. Tenkrát prý krajem táhly děsivé nadpřirozené bytosti ...
Proč si mrtvé představovat jako příšery, jakési zlé, hrozné, často i krvelačné bytosti? Nebo zase naopak jako ochránce rodu a hlídače starých hradů a zámků ( Bílá paní ), či stále bloudící, klidu nenalézající  tvory? Kupř. jedna Bílá paní se prý objevovala v Jindřichově Hradci - byla hodná, když se s někým potkala, kývla hlavou na pozdrav a šla dál. Ovšem lidé se domnívali, že se zjevuje před nějakou katastrofou nebo skonem někoho ze šlechtické rodiny obývající hrad. Mrtví se tedy živým zjevovali v různých podobách a při různých příležitostech. Hřbitovy a márnice byly v tomto ohledu pravým rájem. Dodnes by se mnozí lidé zdráhali jít v noci na hřbitov, o márnici už vůbec  neuvažuji.
Proč to vše? Bojí se lidé mrtvých? Pokládají je za zlé a mstivé bytosti ukládající jim o život? Ale vlastní zesnulé pozůstalí zpravidla oplakávají a uctívají, modlí se u jejich hrobů a prosí je o pomoc.
Mrtví ... tohle slovo se mi nelíbí, nevím proč. Rozhodně je lepší použít synonymum zemřelí, zesnulí ...
Halloween - kdysi jsem v jednom filmu viděla průvod zrůdných mrtvol nutících k tanci živé tak dlouho, až některé utancovaly k smrti. Pak ty příšery táhly kamsi k řece. Tohle se mi vybaví vždy při slovu HALLOWEEN ...
Tak raději ty naše známé hodné "Dušičky", co myslíte?

Krásné sny mládí

20. října 2010 v 9:24 | Alena Ludvíková
Spisovatelem, který se zaměřil na mládí, byl kupř. Fráňa Šrámek. Ovšem bylo to chlapecké mládí, o němž tak citlivě psal. Prožívají dnešní kluci něco obdobného? Změnili se vnitřně natolik, že už je pro ně šrámkovské zranitelné a stále hledající mládí vzdálené jako cesta do pravěku? Nevím, to by mi některý z nich musel napsat.
Má se "chodit kolem mládí po špičkách"?
Jako mladá holka jsem samozřejmě snila o "něčem velkém", co určitě jednou přijde, co mě obklopí kouzelnou clonou zářivého poznání, co prostoupí mým nitrem a změní můj život ...
Bylo to tak? I já jsem cítila chvění "stříbrného větru", který vždy znenadání rozezněl nějakou hlubokou strunu v mé duši, zatočil se mi nad hlavou, zazněl jemným, tichým tónem a zanechal v srdci stopu naděje a očekávání ...
Sny mládí - jsou báječné, nenahraditelné, třebaže často zůstávají pouhými sny, které se nikdy nenaplní. Nebo právě proto bývají tak zářivé?
Snít... když člověk přestane snít, ztrácí sám sebe, propadne se do beznaděje, do lidské bídy ( myslím duševní ) a zmizí touha po tom krásném, čistém, co má každý ukryto hluboko v srdci, a nastoupí hrubost, lakota, chamtivost, vypočítavost ...
Co myslíte, je to tak?

Co jste vy, byli jsme i my

15. října 2010 v 7:27 | Alena Ludvíková
Hned mě napadají slova písně Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená ...Na toto téma jsme dostali slohovou práci, když mi bylo jedenáct let. Tenkrát jsem ji začala právě těmito slovy jako dnes. Už nevím, co jsem psala dál, ale náš třídní - češtinář mě pochválil a dal mi výbornou. Bylo to téma pro dítě dost odlehlé, ale blížily se Dušičky, tak asi proto jsme měli psát o hřbitově.
Kdo má na hřbitově někoho blízkého, milovaného, chápe vnitřní obsah tohoto slova. Představí si plotem obehnané prostranství s kopečky hlíny, které jsou lemovány kamennými obrubníky, mramorové desky s nápisy a jmény zde pochovaných, smuteční vrby, opuštěné lavičky a ticho, jež panuje všude kolem ... Vtírá se mu  do mysli i nápis: Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy. Neveselé myšlenky, bolestné vzpomínky... Ovšem smrt je "jen kus života těžkého".  Každý z nás jednou uvidí "světlo na konci tunelu". Záleží na životě, který jsme prožili, jaký byl, a jak jsme reagovali na jeho radosti i bolesti.
Hřbitov skrývá tajemství mrtvých i živých, je tam ten prožitý čas všech zemřelých a vzpomínky na ně ...

Podzim trochu jinak

10. října 2010 v 10:13 | Alena Ludvíková
Četla jsem v BLOGU několik článků na toto téma. Zaujal mě mimo jiné jeden, kde slovo PODZIM autor rozebírá po etymologické stránce. Píše, že podzim by se logicky měl nazývat předzim, protože je před zimou, a uvádí i jiné příklady, kupř. předjaří atp.
Ovšem předpona pod- má více významů, ne pouze ten konkrétní "něco pod něčím", jako podbradek, podkroví, podhlavník, podpatek ... , ale používá se i ve významu "níže postavený" či "méně než", kupř. poddůstojník, podpraporčík, podplukovník podnájem... Také se užívá ve smyslu "vyrůstat z něčeho" - podhoubí ... , eventuelně se dá použít jako "starat se o něco či někoho" - podkoní taky neleží pořád pod koněm, ale stará se o něho.
Tedy vraťme se k podzimu. Není pod zimou ve smyslu "něco pod něčím", ale ve významu "méně než" - ergo podzim je méně než zima - to už je logické, ne?
Čeština je bohatá, mnohotvárná, živá a krásná řeč, její slova skrývají hodně významů, vyvíjí se v průběhu staletí, má svůj pevný základ - a samozřejmě i slova, jejichž způsob vytvoření je dnes už nám cizí.

Shopnosti - vlohy - nadání - talent

7. října 2010 v 8:57 | Alena Ludvíková
Zdeněk Helus ve své Psychologii definuje talent jako zcela výjimečně rozvinutou schopnost. Maminka mi vždy říkávala: Talent bez píle je totéž co píle bez talentu. Tak nevím. Kdysi dávno, bylo mi asi jedenáct let, viděl akademický malíř Šmíd moje figurální kresby a rozhodl se mě zadarmo učit. Jezdila jsem k němu na Hanspaulku a začínala jsem perspektivou. Položil na stůl krabičku zápalek a řekl, abych to namalovala. Zvládla jsem to, ale neživé předměty mě kreslit nebavilo, ovšem mistr na tom trval. Později jsem se konečně propracovala k figurální kresbě a portrétům. Pracovala jsem hlavně uhlem podle přání svého učitele. To už mě těšilo víc. Asi dva obrazy mám schované dodnes. Škoda, že ve "zlém období" svého života ( 12 - 14 let ) jsem toho nechala. Přestala jsem k mistrovi jezdit a malování jsem se nevěnovala. Až v dospělosti jsem se k tomu vrátila, ovšem období, kdy mladý člověk nejlépe absorbuje učení ( čehokoli ) je pryč.
Vlohy, nadání, talent ... rozpoznání, píle, cílevědomost - není snadné vyniknout ...