Listopad 2010

Stálé tápání

28. listopadu 2010 v 9:05 | Alena Ludvíková
Illusion du deja vu a illusion du jamais vu patří k iluzím, kterým občas podléhá naše paměť. Ještě na gymplu jsem se učila, že při illusion du deja vu "považujeme určitý jev za známý, i když je nemožné, že bychom jej předtím mohli poznat" a při illusion du jamais vu "považujeme za neznámé to, co jsme už poznali" - ( dr. Dratvová ).
Já jsem v bdělém stavu nic takového nepoznala, ale ve snech jsem často putovala širými krajinami i velkými městy, v nichž jsem nikdy nebyla, a přesto mi byly známé, věděla jsem, která cesta bude následovat, kam se dostanu v ulicích měst.
Ovšem dědeček Vladimíra bojoval v první světové válce a jeho zvláštní příhoda se traduje z generace na generaci. Dostal se s armádou do Itálie, kde dříve nikdy nebyl. Několik vojáků potřebovalo dojít do určité vesnice, ale nesetkali se s nikým, kdo by jim poradil kudy. Tu mladičký důstojník ( dědeček ) se rozhlédl a přesně popsal, kudy se tam dostanou. Řekl, že musí jít přes kopec, přejít lávku, zabočit k olivovému háji - a za ním už je ta vesnice. A bylo to přesně tak. Prý si náhle tu cestu vybavil ... nedíval se do mapy, neměl žádný nákres ani se s nikým neradil ... prostě to přišlo samo.
Kdo věří v reinkarnaci, vysvětluje tento jev vzpomínkou na zážitek z předchozího vtělení, která se dostaví většinou  spontánně ( Tulák po hvězdách - J. London, film To jsem už viděl scénáristy a režizéra Gorana Markoviče ).
Nebo se jedná o chvilkové vidění budoucnosti? Je to snad tolik diskutované alter ego či syndrom rozdvojené osobnosti? Mrákotný stav při epileptickém záchvatu? A co schizofrénie ? Co nám napovídá astrální projekt? Je tu také možnost telepatie.
Ovšem my všichni ( nejen herci ) hrajeme různé role v závislosti na prostředí, v němž právě jsme - role matky, syna, zaměstnance, šéfa ...
Ale co je naše skutečné ego? To je JÁ, které všechny ty role překračuje, je nad nimi, je prostě jen bdělým svědkem všech rolí, které na sebe bereme, může je hodnotit a znovu si je přehrávat.
Všechny tyto nastíněné jevy spolu souvisejí, naše paměť a city podléhají paměťovému zkreslení ( paramnézie ) a konfabulaci ( nevědomé vytváření chybných vzpomínek ) nebo ...? Nebo tu existuje ještě něco, co svým rozumem nejsme schopni pochopit, protože jsme spoutáni trojrozměrným prostorem, kde čtvrtým rozměrem je ČAS, tedy časoprostorem, či nevyužitím své celkové mozkové kapacity?
Stálé tápání ...

Mirek Vrba aneb lazebník sevillský

23. listopadu 2010 v 8:02 | Alena Ludvíková
Na fakultě jsme si založili amatérský divadelní soubor. Iniciátorem a pak i režizérem se stal Honza Žídek, prima kluk, energický, chytrý, s organizačními schopnostmi. Bylo nás pár nadšenců, kteří jsme začali hrát. Honza vybral divadelní hru Figarova svatba ( Beaumarchais ). Figara ztělesnil Mirek, můj spolužák, který byl do mne od začátku, kdy jsem přišla na fakultu ( o tři měsíce později než ostatní ) beznadějně zamilován. Byl to takový ten klukovský typ - hubený, modrooký, se světlými lehce zvlněnými vlasy spadajícími do čela, usměvavý, poněkud neurotický. Dost se flákal, vynechával přednášky i kroužky, ale sotva jsem se tam objevila já, jako mávnutím kouzelné hůlky měl vzornou docházku. Tak tedy Mirek hrál lazebníka sevillského Figara, já jsem představovala Zuzanku, jeho nevěstu.
Zkoušeli jsme v prázdné posluchárně po přednáškách. Všechno nám šlo dobře, jen scéna, kde mě měl Figaro - Mirek políbit, se nevedla. Mirek znervózněl, byl jaksi nemotorný, ač jinak hrál dobře. Všem bylo jasné, že chtěl zapůsobit jako zkušený a odvážný lásky znalý "první milovník", což se mu nedařilo, protože jím prostě nebyl. Trošku jsem ho litovala, docela se mi líbil.
Doprovázel mě ze zkoušky setmělou Prahou a viděla jsem, jak rád by mě políbil, ale neodvažuje se. Navrhla jsem tedy, abychom si zkusili tu nešťastnou nezdařilou scénku. V tiché uličce Starého Města bylo liduprázdno, vzduch prosycený dechem historie houstnul ...
Při další zkoušce Figarovy svatby už hlavní představitel zahrál i v tomto dějství svou roli na výbornou.
Vzpomínám i na trému, kterou jsem při prvním vstupu na jeviště divadla Na Slupi pocítila. Zahajovala jsem totiž jako úplně první představení Figarovy svatby. Vystoupila jsem ze zákulisí na scénu. Všechna světla zamířila na mne. Stála jsem v tom světelném kuželi, dole pode mnou přeplněné ztemnělé a ztichlé hlediště  ... zraky diváků upřeny na jedinou postavu na jevišti - na mne. Cítila jsem, že se mi podlamují kolena, ještě že jsem měla dobový kostým s dlouhou širokou sukní ... postoupila jsem pomalu k zaslepenému zrcadlu, upravila si na hlavě věneček a pronesla naučenou větu: "Podívej se, Figaro, můj věneček. Sluší mi takhle lépe, co myslíš?"Slyšelajsem svůj hlas jako z dálky, ale pak už se na scéně objevil Figaro- Mirek a tréma ustoupila. Mám schovanou fotku. Jako Zuzanka jsem měla dlouhé černé vlasy, na nichž se vyjímal věneček z bílých květů ...

Sevilla,
klepou kastaněty,
rozvíjej´se květy
z otevřených ran ...

Sevilla,
hoří věchet slámy,
oheň tančí s námi
srdce dokořán ...


Ještě na něco si vzpomínám. Na jevišti jsem měla běžet k oknu zdobenému spoustou květin, naklonit se z něho a dívat se za Figarem, který před minutkou vyskočil, a volat: " Utíká, už je daleko ..." Jenže Mirek se nějak nedostal ze zákulisí, ležel přímo pod oknem na stole, poulil na mě oči a šklebil se. Jen velmi těžko jsem přemáhala smích ...
Pak se traduje, že v jedné hře měl sedlák na zdůraznění svých slov praštit do stolu , až pěstí urazí roh. Pro zdar tohoto úkonu roh napilovali a stůl odnesli na jeviště. V zápalu hry sedlák praštil vší silou na jeden konec stolu - a na druhém konci pak ten roh uletěl. Renonc - stůl totiž postavili obráceně. Všichni řvali smíchy ...
Tak tedy Mirek. Byl milý, cítila jsem k němu cosi jako kamarádství s náznakem flirtu ... něco jako:
          Vždyť přece hubička
          dvě srdce sblíží,
          nedělá Kubíčka
          a neublíží ...

A tak to taky bylo.

Hvězdičky radosti

20. listopadu 2010 v 7:44 | Alena Ludvíková
Sněhová vločka jako lehce nadýchané peříčko dopadá na tvrdou zem, kde s ostatními křehkými, bělostně průsvitnými hvězdičkami radosti vytváří souvislou pokrývku jiskřící na slunci jako vzácné drahokamy.
Asi takhle by začínala moje slohová práce na toto téma. Tak by si to přál náš třídní profesor - češtinář, který měl rád mé kompozice a doporučoval mi, abych se jednou věnovala literární činnosti. Můj dobrý gymnazijní profesor nás učil rozvíjet všechny větné členy podobně jako to dělal Štěpánek ( Pavel Kříž ) v Básnících. Vločka - sněhová vločka, peříčko - nadýchané peříčko, lehce nadýchané peříčko, drahokamy - vzácné drahokamy atp.
Tedy první vločka - asi žádná není první, sypou se současně a vytvářejí chladivý koberec na loukách i na chodnících měst, kde se často mění v blátivě kalnou hmotu. Jak jen se může změnit ta bílá krása na špinavou směs kalu a odpadu? Trochu to bolí ... proč se ta třpytivá nádhera proměňuje v odpor vzbuzující hroudy?
Tohle je život, věčný koloběh - mládí, krása, nadšení, radost - stáří, nemoc, bolest, lhostejnost, smutek ... STOP! Tohle jsem nechtěla. Pryč s pesimismem. I v tajícím bahně se skrývá příslib jara, prvních kytiček, zelené trávy a bublajícího potůčku. Právě ve stáří se plně rozvíjí schopnost pochopit smysl života, moudrost a smíření se s tím, co nelze zastavit ...
To je asociace na první vločku. Těším se na ni, těším se, až se oddělí od miliardy ostatních a dotkne se mé otevřené dlaně ...

Pavel Z.

18. listopadu 2010 v 7:20 | Alena Ludvíková
Obrázek první
Kupé v rychlíku - jedeme se školou na hory na lyžařský výcvik, uprostřed sedí Pavel Z., hraje na kytaru a zpívá:

                     Andulko, já už tě nemiluju,
                     protože nejsi můj typ,
                     raději na vojnu povandruju,
                     bude to pro oba líp ...

Je tam tak útulno, příjemně, kolem uhání zasněžená krajina, Pavel má vlnité světlé vlasy a zelenomodré oči, je štíhlý, vysoký, snědý, přes rovný nos lehce rozházené "pihy mládí" ... sedím vedle něho a nádherné teplo se rozlévá mým nitrem, je mi do smíchu a zároveň do pláče, takové lehounké chvění se vznáší vzduchem, jemné jako stříbrný vánek, hřejivé jako sluneční paprsek ...
Pavel odkládá kytaru, zapaluje si cigaretu a jakoby bezděčně mi pokládá ruku kolem ramen ...
Arka se dívá pohoršeně, ví, že mám kluka na vojně, a její spravedlivá počestnost se bouří proti sebemenšímu náznaku nevěry ( ? ). Chodí teď se spolužákem Švarcem, který sedí vedle ní, a ani by ji nenapadlo myslet na jiného. Hodná, nekomplikovaná, šťastná Arka.

Obrázek druhý
Společenská místnost na horské boudě, sálající kamna, Pavel zase hraje na kytaru ... Vrátili jsme se z lyžařského výcviku, pomalu z nás vyprchává mráz a teplo podporuje jakousi sladkou únavu. Píseň o Andulce pokračuje ...
                     
                      Tenkráte na louce u potoka,
                      když jsi mi pusu dala,
                      la, la, la, la ... a do roka
                      jiná mi srdce vzala ...

Už si na slova té písně přesně nevzpomínám, ale vím, že jsem si tehdy představovala, že je pro mne, že Pavel měl dívku, s níž se rozešel a já jsem ta JINÁ ...
Pro ten okamžik, pro tu nevinnou chvíli tam na horách ... Pavel se na mne díval a z jeho lehce přivřených očí šlehaly zelenomodré jiskřičky. Nezapomínala jsem na svého Vláďu, který "sloužil vlasti" na vojně, ale ten lehounký flirt jako pírko unášené průzračným vzduchem mě lehce ukolébával do příjemného snění ... ostrůvek vzájemného souznění ...

Obrázek třetí
Rychlík nás unáší zpět do Prahy. Pavel zase brnká na kytaru, zase sedíme v kupé vedle sebe, je nám dobře, ale oba víme, že něco, co vlastně ani nezačalo, končí ...

Snad se někdy mezi přednáškami na fakultě potkáme na schodech, snad se  uvidíme v menze ... ale to už budeme oba jinde, náš okamžik SETKÁNÍ zůstal tam na horách a ve vlaku, který nás každým kilometrem unášel každého do jiné reality ...
                   
                        Andulko, já už tě nemiluju,
                        protože nejsi můj typ,
                        raději na vojnu povandruju,
                        bude to pro oba líp ...


Realita: Já jsem se provdala za Vláďu, ještě když byl na vojně, Arka si vzala spolužáka Švarce ...

Jeden za všechny, všichni za jednoho

12. listopadu 2010 v 7:59 | Alena Ludvíková
Sedíme u ohně, malé skautky, rudé plameny nám hřejí ruce a ozařují tváře, tělem se rozlévá teplo a v duši vroucí pocit sounáležitosti - přátelství ... splýváme s ohněm, vytváříme jedinou pulzující bytost ochotnou v tu chvíli podstoupit každou oběť pro blaho celku. Neznáme ještě Tři mušketýry Alexandra Dumase ani jejich heslo JEDEN ZA VŠECHNY, VŠICHNI ZA JEDNOHO , ale cítíme to přesně tak.

                                Červená se line záře,
                                hřeje ruce, barví tváře ...
                                OHEŇ, OHEŇ

Oheň přede mnou, oheň v srdci, "oheň tančí s námi, srdce dokořán..."
Nezapomenu na přátelství děvčátek, která se TENKRÁT sešla u táborového ohně, aby pocítila sílu soudržnosti, touhu NĚKAM patřit, s NĚKÝM prožívat své dětské touhy a přání, být součástí CELKU, protože "přestává být, kdo je sám..." 

Naďa a Jana

12. listopadu 2010 v 7:36 | Alena Ludvíková
Už Marcus Tullius Cicero ( 106 - 43 př. n. l. )  psal o přátelství ( Laelius de amicitia ), které považoval za to nejkrásnější, co člověk může získat. Souhlasím s ním. V duchu vidím dvě báječné přítelkyně ze svého dětství.
Naďa - vzpomínám, jak moje maminka ležela v horečkách, měla "růži" v ruce, já jsem současně také onemocněla katarem průdušek - Naďa k nám přišla - jedenáctiletá hubená holčička - vyhrnula si rukávy a přes maminčiny protesty se dala do práce - zatopila, umyla nádobí, vytřela podlahu, ohřála nám jídlo ... V dobách dobrých i zlých byla a je opravdovou přítelkyní, ktrá mě nikdy nezradila a nezklamala, nelichotila mi, ale vždy upřímně řekla, co třeba dělám špatně, mnohdy se mnou nesouhlasila, ale vždy mi pomohla a neopustila mě.
Jana - i ona stála při mně v časech nejtěžších útrap, vždy se mě zastala, když se jí zdálo, že je to třeba, vedla mě při své mimořádně vysoké inteligenci nahoru, aniž jsme si to obě tenkrát uvědomovaly ... byly jsme ještě malé holky ...
Naďa a Jana - přítelkyně ze školy - i když se naše cesty rozdělily, každá vedla jinam v zaměstnání i v osobním životě, víme o sobě, občas se i dnes sejdeme - pojí nás to, co jsme si vybudovaly v dětství - opravdové, nezištné a upřímné přátelství ...
Už mnoho kamarádek i kamarádů jsem vystřídala v různých životních obdobích, ale opravdoví přátelé mi zůstali navždy ( a těch je málo).


Přichází čas dospělosti

6. listopadu 2010 v 8:23 | Alena Ludvíková
Už jsme prý dospělí, život nás rozdělí .. tak nějak znějí slova písničky ... ze škol jsme se rozprchli do světa, který nás pohltil svou nesmírností - a jak dál? Jak obstojíme v boji o místo na slunci?

Kdy jsme dospělí? V osmnácti? Po maturitě, které se také říká zkouška dospělosti? Promiňte, že teď trochu ironie - po té státní ( zkušební ), kde by třetina studentů propadla?
Dospělost po stránce fyzické přichází v současné době brzy, ale co ta mentální? Tady by se hranice určit nedala. Někdo dospěje velmi brzy, jiný třeba až ve středním věku, další možná nikdy.
Co dospělost znamená? Co to vůbec je? Když opominu dospělost fyzickou, která je zřejmá, musím se zamyslet nad dospělostí  ( zralostí ) duševní. Tohle je diskutabilní. O někom se říká, že zůstal dítětem do smrti, ale nemyslí se tím ovšem, že by snad byl naivní nebo dokonce hloupý či snad se choval jako malé děcko. Spíš v něm zůstalo cosi čistého, neposkvrněného, důvěřivého, prostě něco, co dospělí už většinou postrádají.
Dospělost je odpovědnost. Schopnost stát za svými slovy a činy, schopnost přijmout uznání, pochvalu a samozřejmě i  pokárání, výtku a trest. Dospělý člověk je synonymem "hotový člověk", ovšem dále na sobě pracující a vyvíjející se, vyzrálý muž nebo žena. Přijmout danou situaci, vyrovnat se s ní, nestagnovat, reagovat v tom pozitivním slova smyslu a hlavně myslet, než něco udělám - to znamená dospělost. Být "hotový" je i být připravený, spoléhat hlavně na sebe, ale neodmítat podporu a pomoc druhých, když je to třeba. Dospělost, to je cesta ... často trnitá a těžká, ale vedoucí k moudrosti a pochopení ... 

Čas se nás JEDNOU zeptá: Podařilo se vám BÝT DOSPĚLÝM ?

Už jsme prý dospělí ...

3. listopadu 2010 v 8:25 | Alena Ludvíková
Kdy jsme dospělí? V osmnácti? Po maturitě, které se také říká zkouška dospělosti? Promiňte, že teď trochu ironie - po té státní ( zkušební ), kde by třetina studentů propadla?
Dospělost po stránce fyzické přichází v současné době brzy, ale co ta mentální? Tady by se hranice určit nedala. Někdo dospěje velmi brzy, jiný třeba až ve středním věku, další možná nikdy.
Co dospělost znamená? Co to vůbec je? Když opominu dospělost fyzickou, která je zřejmá, musím se zamyslet nad dospělostí  ( zralostí ) duševní. Tohle je diskutabilní. O někom se říká, že zůstal dítětem do smrti, ale nemyslí se tím ovšem, že by snad byl naivní nebo dokonce hloupý či snad se choval jako malé děcko. Spíš v něm zůstalo cosi čistého, neposkvrněného, důvěřivého, prostě něco, co dospělí už většinou postrádají.
Dospělost je odpovědnost. Schopnost stát za svými slovy a činy, schopnost přijmout uznání, pochvalu a samozřejmě i  pokárání, výtku a trest. Dospělý člověk je synonymem "hotový člověk", ovšem dále na sobě pracující a vyvíjející se, vyzrálý muž nebo žena. Přijmout danou situaci, vyrovnat se s ní, nestagnovat, reagovat v tom pozitivním slova smyslu a hlavně myslet, než něco udělám - to znamená dospělost. Být "hotový" je i být připravený, spoléhat hlavně na sebe, ale neodmítat podporu a pomoc druhých, když je to třeba. Dospělost, to je cesta ... často trnitá a těžká, ale vedoucí k moudrosti a pochopení ...