Mirek Vrba aneb lazebník sevillský

23. listopadu 2010 v 8:02 | Alena Ludvíková
Na fakultě jsme si založili amatérský divadelní soubor. Iniciátorem a pak i režizérem se stal Honza Žídek, prima kluk, energický, chytrý, s organizačními schopnostmi. Bylo nás pár nadšenců, kteří jsme začali hrát. Honza vybral divadelní hru Figarova svatba ( Beaumarchais ). Figara ztělesnil Mirek, můj spolužák, který byl do mne od začátku, kdy jsem přišla na fakultu ( o tři měsíce později než ostatní ) beznadějně zamilován. Byl to takový ten klukovský typ - hubený, modrooký, se světlými lehce zvlněnými vlasy spadajícími do čela, usměvavý, poněkud neurotický. Dost se flákal, vynechával přednášky i kroužky, ale sotva jsem se tam objevila já, jako mávnutím kouzelné hůlky měl vzornou docházku. Tak tedy Mirek hrál lazebníka sevillského Figara, já jsem představovala Zuzanku, jeho nevěstu.
Zkoušeli jsme v prázdné posluchárně po přednáškách. Všechno nám šlo dobře, jen scéna, kde mě měl Figaro - Mirek políbit, se nevedla. Mirek znervózněl, byl jaksi nemotorný, ač jinak hrál dobře. Všem bylo jasné, že chtěl zapůsobit jako zkušený a odvážný lásky znalý "první milovník", což se mu nedařilo, protože jím prostě nebyl. Trošku jsem ho litovala, docela se mi líbil.
Doprovázel mě ze zkoušky setmělou Prahou a viděla jsem, jak rád by mě políbil, ale neodvažuje se. Navrhla jsem tedy, abychom si zkusili tu nešťastnou nezdařilou scénku. V tiché uličce Starého Města bylo liduprázdno, vzduch prosycený dechem historie houstnul ...
Při další zkoušce Figarovy svatby už hlavní představitel zahrál i v tomto dějství svou roli na výbornou.
Vzpomínám i na trému, kterou jsem při prvním vstupu na jeviště divadla Na Slupi pocítila. Zahajovala jsem totiž jako úplně první představení Figarovy svatby. Vystoupila jsem ze zákulisí na scénu. Všechna světla zamířila na mne. Stála jsem v tom světelném kuželi, dole pode mnou přeplněné ztemnělé a ztichlé hlediště  ... zraky diváků upřeny na jedinou postavu na jevišti - na mne. Cítila jsem, že se mi podlamují kolena, ještě že jsem měla dobový kostým s dlouhou širokou sukní ... postoupila jsem pomalu k zaslepenému zrcadlu, upravila si na hlavě věneček a pronesla naučenou větu: "Podívej se, Figaro, můj věneček. Sluší mi takhle lépe, co myslíš?"Slyšelajsem svůj hlas jako z dálky, ale pak už se na scéně objevil Figaro- Mirek a tréma ustoupila. Mám schovanou fotku. Jako Zuzanka jsem měla dlouhé černé vlasy, na nichž se vyjímal věneček z bílých květů ...

Sevilla,
klepou kastaněty,
rozvíjej´se květy
z otevřených ran ...

Sevilla,
hoří věchet slámy,
oheň tančí s námi
srdce dokořán ...


Ještě na něco si vzpomínám. Na jevišti jsem měla běžet k oknu zdobenému spoustou květin, naklonit se z něho a dívat se za Figarem, který před minutkou vyskočil, a volat: " Utíká, už je daleko ..." Jenže Mirek se nějak nedostal ze zákulisí, ležel přímo pod oknem na stole, poulil na mě oči a šklebil se. Jen velmi těžko jsem přemáhala smích ...
Pak se traduje, že v jedné hře měl sedlák na zdůraznění svých slov praštit do stolu , až pěstí urazí roh. Pro zdar tohoto úkonu roh napilovali a stůl odnesli na jeviště. V zápalu hry sedlák praštil vší silou na jeden konec stolu - a na druhém konci pak ten roh uletěl. Renonc - stůl totiž postavili obráceně. Všichni řvali smíchy ...
Tak tedy Mirek. Byl milý, cítila jsem k němu cosi jako kamarádství s náznakem flirtu ... něco jako:
          Vždyť přece hubička
          dvě srdce sblíží,
          nedělá Kubíčka
          a neublíží ...

A tak to taky bylo.
 


Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alena Ludvíková Alena Ludvíková | E-mail | 24. listopadu 2010 v 9:28 | Reagovat

Mirek Vrba se stal hercem. Působil někde na venkově, pravděpodobně u druhořadého divadla. Jednou k nám přišel, byl nezaměstnaný a zcela bez prostředků. Maminka mu dala kávu a buchty, jedl s dravou chutí a mně  bylo zoufale líto jeho snů ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.