Prosinec 2010

Můj nejdražší malý psí kamarád ...

26. prosince 2010 v 16:51 | Alena Ludvíková
Můj drahý pejsek odešel navždy 29. listopadu 2010 a já se s tím stále nemohu vyrovnat. Bylo mu 17 let, už nemohl chodit, špatně viděl a téměř neslyšel, ale chtěl být se mnou, třebaže měl bolesti. Nemohla jsem ho nechat trpět, musela jsem překonat bolest z jeho odchodu ...
Jeden mladý muž mi řekl něco moc hezkého: Pejskové štěkají proto, aby odehnali zlo a smrt od svého pána. Když už to nejde, obětují sami sebe.
Nikdo mě tak bezvýhradně nemiloval jako on, pro něho jsem byla vším na tomto světě. Bolest mě teď provází na každém kroku. Zůstalo prázdno v mé duši. Snažím se představit si Blečka, jak běží po loukách zelených, skáče přes potůčky a honí se se svými psími druhy, kteří už odešli před ním ...
Nemohu už psát dál, moc to bolí ...

Nesplněné přání

18. prosince 2010 v 15:44 | Alena Ludvíková
Když jsem byla malá holka, přála jsem si pokojíček pro panenky. Jeden takový krásný měli za výkladem dole na "Belkrédce"( říkalo se tak té ulici, i když se jmenovala dávno jinak ). Stál v levém rohu velké výkladní skříně hračkářství a mně se tolik líbil, že jsem se na něj chodila často dívat. Třeba jsem si tam zaběhla cestou ze školy, i když jsem se tím zdržela. Stála jsem před obchodem s mnoha báječnými hračkami a snila právě o tom nádherném pokojíčku, od kterého jsem se nemohla odpoutat. Mamince jsem o svém přání nikdy neřekla. Bylo podle mého dětského soudu nesplnitelné, protože pokojíček stál moc peněz a my jsme žily s maminkou samy. Věděla jsem, že celý den musí pracovat ( byla modistka ), aby nás uživila, a tak jsem jí nechtěla trápit svými neskromnými požadavky.
Vidím v duchu malou hubenou holčičku před vánočně vyzdobenou a rozzářenou výkladní skříní hračkářství, jak se upřeně dívá na nasvícený modrorůžovobílý pokojíček a představuje si, že si jej zabalený a převázaný červenou stužkou odnáší domů pod stromeček ...
Nikdy se můj dětský sen nesplnil. Snad proto zůstal SNEM a pamatuji si ho dodnes, třebaže jsem od té doby měla tisíce přání - splněných i nesplněných. Ovšem tenkrát to všechno bylo jiné - svět byl obrovský, domy vysokánské, ulice dlouhé a široké, život nekonečný jako víra, že vše jednou přijde, že se dočkám ... a až budu velká, odhalí se mi veškerá tajemství lidského života ...

Jedno dávné dětské přání

18. prosince 2010 v 15:40 | Alena Ludvíková
Když jsem byla malá holka, přála jsem si pokojíček pro panenky. Jeden takový krásný měli za výkladem dole na "Belkrédce"( říkalo se tak známé třídě v Praze na Letné, i když se jmenovala dávno jinak ). Stál v levém rohu velké výkladní skříně hračkářství a mně se tolik líbil, že jsem se na něj chodila často dívat. Třeba jsem si tam zaběhla cestou ze školy U Studánky, i když jsem se tím dost zdržela. Stála jsem před obchodem s mnoha báječnými hračkami a snila právě o tom nádherném pokojíčku, od kterého jsem se nemohla odpoutat. Mamince jsem o svém přání nikdy neřekla. Bylo podle mého dětského soudu nesplnitelné, protože pokojíček stál moc peněz a my jsme žily s maminkou samy. Věděla jsem, že celý den musí pracovat ( byla modistka ), aby nás uživila, a tak jsem jí nechtěla trápit svými neskromnými požadavky.
Vidím v duchu malou hubenou holčičku před vánočně vyzdobenou a rozzářenou výkladní skříní hračkářství, jak se upřeně dívá na nasvícený modrorůžovobílý pokojíček a představuje si, že si jej zabalený a převázaný červenou stužkou odnáší domů pod stromeček ...
Nikdy se můj dětský sen nesplnil. Snad proto zůstal SNEM a pamatuji si ho dodnes, třebaže jsem od té doby měla tisíce přání - splněných i nesplněných. Ovšem tenkrát to všechno bylo jiné - svět byl obrovský, domy vysokánské, ulice dlouhé a široké, život nekonečný jako víra, že vše jednou přijde, že se dočkám ... a až budu velká, odhalí se mi veškerá tajemství lidského života ...

Předvánoční reminiscence

14. prosince 2010 v 15:46 | Alena Ludvíková
Teplo, světlo, vůně čerstvé kávy a vanilkových rohlíčků, maminčiny písničky - to vše se mísilo s pachem napařovaných štump napnutých na dřevěných hlavách ( formách na klobouky ) - maminka tak tvarovala různé menší či větší dámské pokrývky hlavy, kterým jsem posměšně říkala "hučky", ale jaksi patřily do naší skrovné domácnosti, protože byly zdrojem nezbytných financí. Maminčin šicí stroj mě večer ukolébával svým pravidelným klapotem do spánku v bílé postýlce se síťkou, do níž jsem v noci většinou spadla i se svým velikým žlutobéžovým medvídkem, který se jmenoval King. Blažené dny, noci i rána s maminkou - tak krásnou, něžnou a milující! Byla to právě ona, kdo dával mému dětství smysl a řád.
A o Vánocích atmosféra domova zintenzivněla neopakovatelnou vůní pečiva vyndavaného z rozpálené trouby a obalovaného v cukru smíchaného s kakaem nebo vanilkou či polévaného rozehřátou čokoládou. Na Štědrý den provoněl byt ještě smrček, který jsem zdobila spolu s maminkou, a v lesku barevných koulí se odrážela vánoční pohoda stupňovaná blížícím se příchodem JEŽÍŠKA - dárečků vytažených z tajné maminčiny skrýše.
Kde jsou tyhle mé dětské Vánoce? Snový JEŽÍŠEK v jesličkách a ozdobený vánoční stromek, pod nímž leží svátečně zabalené dárky, z rádia znějí koledy - Narodil se KRISTUS PÁN, radujme se ... Tichá noc, svatá noc ... Za rozzářeným oknem se tiše a slavnostně sype sníh - a v dětské duši ožívá kouzlo Vánoc ... mystických, tajemných, posvátných, NEZAPOMENUTELNÝCH Vánoc rozjasněných sytě červenou, oslnivě zlatou a stříbrnou barvou splývající se zelení stromku a nakonec ukolébávající do klidného, bezstarostného dětského spánku v blízkosti nejdražší bytosti na světě - MAMINKY...

Buďme vždy sami sebou

12. prosince 2010 v 7:14 | Alena Ludvíková
Pro malé dítě bývají vzorem rodiče nebo starší sourozenci, pro školáky některý spolužák ( zpravidla největší uličník a rebelant ), v pubertě to může být oblíbený zpěvák, herec, spisovatel (hrdina jeho knihy ), někdy i politik ( dnes ovšem jen výjimečně ), v dospělosti třeba šéf nebo kolega. Ale musíme si uvědomit, že nikdy nebudeme jimi, každý má svou vlastní osobnost, kterou nelze změnit, pouze rozvíjet a usměrňovat. Jak se vyvíjí naše myšlení, můžeme si vybírat cestu, po které se vydáme, ale rozhodně je špatné jít proti proudu vlastní přirozenosti a nutit se přejímat cizí názory a cizí způsob myšlení. Mít vzor neznamená stát se jím.

Kniha- zrcadlo autorovy duše

5. prosince 2010 v 7:19 | Alena Ludvíková
Spíše bych měla psát o svém oblíbeném autorovi než o oblíbené knížce. Ale ani to by nebylo přesné. V různých životních etapách se přikláníme k různým názorům, a tedy i k různým autorům a žánrům. Myslím, že své prvotiny píše snad každý dobrý spisovatel z opravdové potřeby PSÁT, protože ho zkrátka cosi přímo nutí vyjádřit své myšlenky a city, podělit se o ně s ostatními. Proto bývá první knížka psána srdcem a bez ohledu na to, jak bude finančně ohodnocena. Autor vnitřně prožívá to, co píše, v díle je přítomen on sám, trpí a raduje se se svými postavami, žije v nich. Jsou to silné city vytvářející zhuštěnou atmosféru dané situace, prostředí a doby. Kupř. se mi moc líbil román Zelené světlo od V.Řezáče, ale jeho Nástup na mne působil cize - už byl poplatný minulému režimu. Autor by měl psát, co cítí a jak to cítí, být plně sám sebou, uvažovat nekomerčně, být odpovědný za to, co napsal a co posílá do světa ...
Kniha je jako obraz. Namalovat krásnou lidskou tvář - namalovat krásně lidskou tvář... Cítíte ten rozdíl?