Leden 2011

Volání o pomoc

29. ledna 2011 v 15:55 | Alena Ludvíková
Na svém blogu jsem už zveřejnila článek o panu Líbalovi. Nyní budu psát o tom, jak na mne zapůsobila jeho sebevražda.
Milý pan Líbal, který mi vždy dával dobroty ze svého hokynářského krámku, hodný a laskavý kamarád mé babičky, do jehož krámu jsme s maminkou často chodily, spáchal jednoho dne sebevraždu.
Ta zpráva na mne, tenkrát desetileté děvče, zapůsobila jako prudký rudý blesk na čistě modrém nebi. Proč, proč to udělal? Vysvětlení jsem sice znala - chodil na spiritistické seance a maminčino "duchové si ho vzali" - ale představa pana Líbala, jak visí v místnosti za krámem na provaze upevněném na silné skobě u stropu a pod ním leží odkopnutá židle, mě děsila.  Ani nevím, zda to bylo zrovna takhle, ale já jsem to tak v duchu viděla. Krámek míval pro mne vždy své kouzlo. Spousta vůní - okurky v láku, rybičky v nálevu, koření a všude přítomné aroma čerstvě semleté kávy - atmosféra klidu a pohody ( ke konci už ne! ) - pro mne "mejdlíčka","žužu", "sisinky", "hašlerky" a čokoládové bonbony uložené pod skleněným poklopem i barevná slaďoučká lízátka ... a za pultem kulaťoučký, růžolící pan Líbal ( bylo mu něco kolem padesáti ), který později neskutečně zhubnul, pleť měl šedavě žlutou a dříve veselé modré oči pohaslé a nepřítomný pohled. Opravdu to zavinily ty spiritistické seance? Propadl tomu natolik, že ho to dohnalo až k sebevraždě? Nevím a nikdy se to už nedovím ...
Asi za rok jsem se setkala se sebevraždou znovu. Na trati ( na Letné ) ležela dvě těla rozpůlená koly vlaku. Starší manželský pár se rozhodl tímto způsobem ukončit svůj život. S hrůzou jsme se s kamarádkou dívaly shora na kolejiště - děs smíšený s dětskou zvědavostí - otázka PROČ mě dlouho pronásledovala. Cožpak není jiné řešení? Odvaha nebo hrozná slabost? Neschopnost čelit utrpení? Otupělost ? Pocit "vyhoření"?
Sebevražda, ať už myšlená doopravdy nebo "pouhá demonstračka" je vždy voláním o pomoc.  - LIDÉ, JSEM NA DNĚ, POMOZTE ! - Umíme takovou situaci rozpoznat a pomoci včas? Zavolat odbornou lékařskou pomoc? Nezůstat lhostejnými?

Kytičky to bolí

26. ledna 2011 v 17:15 | Alena Ludvíková
Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na to, jak jsem kdysi ve svých třech letech trhala ve Stromovce kytičky.
Vidím před sebou sytě zelenou trávu, modrou oblohu, která kdesi v dálce splývá se zemí pokrytou samými růžemi, cestičku vysypanou světle žlutým pískem a uprostřed maminku v pestré halence a tmavé sukni.  Rozběhla jsem se po té hebké trávě a začala trhat žlutá a modrá kvítka. Pak jsem slyšela, jak maminka volá: "To nesmíš, kytičky bolí, když je trháš." Zarazila jsem se, upustila utržené kytky a běžela k mamince. Vysvětlovala mi, že rostliny jsou také živé, a když je utrhnu, zahynou. Asi jsem to moc nechápala, ale maminčina slova jsem si zapamatovala navždy.
Často jsem od té doby prošla Růžovým sadem ve Stromovce a vždycky jsem si vzpomněla na maminčina slova. Nikdy jsem zbytečně květiny netrhala, a když se to někdy přece stalo, pocítila jsem cosi jako výčitky svědomí. V duchu jsem zahlédla maminku, její krásné hnědé vlasy, které ve velkých přirozených vlnách lemovaly hladkou tvář, a zelené oči sledující pozorně moje počínání. Ten pohled mě hřejivě hladil, v její přítomnosti byl svět bezpečný, báječný, jedinečný - a život bez konce.
Není možné se do té doby vrátit - přece však se vracím - ve vzpomínkách...

Nikdy, s nikým, nikam

23. ledna 2011 v 12:55 | Alena Ludvíková
Vzpomínám si, jak mě maminka vždy varovala před neznámými lidmi. "Nikdy s nikým cizím nikam nechoď, ani kdyby ti tvrdil, že ho posílám já," říkala důrazně a často. - To už znám - nikdy, s nikým, nikam - umím to zpaměti - pomyslela jsem si, ale v tomhle právě spočívala účinnost jejích slov. Automaticky mi vytanula na mysli, kdykoli mi třeba někdo nabízel, že mě sveze autem nebo mě zval k sobě do bytu.
Bylo mi asi pět, když se vyprávělo, že se ztratila malá holčička. Nepřišla domů, hledali ji rodiče, známí, policie. Pak ji našli - mrtvou v truhlíku na uhlí u souseda, kterého rodina i s dítětem často navštěvovali. Pravda nebo fáma? Nevím, ale na mne to silně zapůsobilo. Viděla jsem v duchu ten velký dřevěný truhlík, jaký jsme měli i my doma, a bylo mi strašně líto té holčičky.
Stejnými slovy jako kdysi moje maminka jsem i já varovala své i mně svěřené děti. Někdy se chlapci i dívky smáli, volali: "My víme, nikdy, s nikým, nikam ..." Ale pamatovali si to i po mnoha letech.
A dnes? Co malá Anička a jiné dosud nenalezené děti? Přemýšlím, proč asi byly tak důvěřivé, proč chodily po opuštěných cestách, proč šly s cizím člověkem ... nebo byly zavlečeny násilím?
Lidé pozor! Život kolem nás letí a my máme tak málo času ho uchopit a ochránit své nejbližší ...

Znáte náš jazyk dobře?

19. ledna 2011 v 11:12 | Alena Ludvíková
Téma "Český jazyk" je pro mne zásadní, protože jsem v tomto směru profesionálkou. Mám z českého jazyka státní zkoušku a stále se zabývám praktickým využitím svých teoretických znalostí. Proto mě velmi mrzí, když třeba vynikající článek je napsaný se spoustou hrubých gramatických chyb.
Uznávám použití lidových i nespisovných výrazů, ale autor musí vědět, kde je možno taková slova užívat, kde kupř. vytvářejí atmosféru prostředí nebo charakteristiku osob. Také na mne nepříjemně působí nadměrný výskyt cizích slov ( hlavně anglických ) v českém textu. Tím ovšem nemyslím odborné články, kde jsou latinské termíny samozřejmostí.
Čeština je bohatý jazyk s velikou slovní zásobou, máme nesmírné množství synonym a vynikající skladbu ( syntax ) - proč tedy chodíme na drink ( alkoholický nápoj ), a ne prostě "na panáka" nebo na sklenku vína? Podobných příkladů jistě znáte hodně, že? Přála bych si, abyste se nad módním užíváním cizích slov v češtině zamysleli ...

Je svět poznatelný?

12. ledna 2011 v 9:40 | Alena Ludvíková
O paranormálních jevech bylo v současné době  toho napsáno i řečeno už hodně. V době před "něžnou revolucí" podobné spisy u nás vůbec nevycházely a mluvit o nadpřirozených úkazech bylo nežádoucí. Dialektický materialismus ovládal veškeré vědní obory a snaha všechno vysvětlit čistě rozumovým přístupem se projevovala při zkoumání každého záhadného jevu. Není tedy divu, že se hned po změně režimu objevily  četné knihy pojednávající o paranormálních jevech a lidé s napjetím sledovali seriály na tato témata v televizi ( kupř. Akta X ) i v kinech.
Předpona para -  má význam podle, vedle, mimo ... Tedy vedle normálních jevů existují i jevy normálu se vymykající, existující mimo ty zcela běžné. Jistě můžeme mnohé vysvětlit, objasnit na základě matematických, fyzikálních a dalších poznatků, ale stále zůstává mnoho úkazů, s nimiž si současná věda neví rady.
Mimosmyslové vnímání se stalo předmětem četného zkoumání. Učila jsem se, že svět můžeme poznat jen prostřednictvím zraku, sluchu. hmatu, čichu a chuti. Jinak by byl pro nás nepoznatelný. Ovšem není to pravda, různé pokusy dokázaly třeba přenos myšlenek na dálku, ovládání předmětů pomocí myšlenky, dokonce i cestování v čase atp. Jistě je mnoho podvodů, ale i mnoho pravdivých poznatků, které pouze nedovedeme pochopit. Jak by se asi lidé ze středověku dívali na naši elektroniku, za co by považovali televizi, internet nebo pouhý rozhlas? I nad tím je třeba se zamyslet.
A fenomén smrti. Stále převládá názor, že nikdo, kdo se dostal na "druhý břeh", se nevrátil ( ani se neozval ). Mnoho knih však popisuje zjevení člověka jeho blízkým v okamžiku jeho smrti či krátce po ní. Jsou známé i případy aktivního zásahu dávno zemřelých osob do života pozůstalých atp.
I řecká a římská mytologie nám mnohé napoví. Zdá se nám jako pohádka? Nelze vše brát doslovně. Znáte kupř. biblické příběhy? Také tam je mnoho záhad.
Paranormální jevy existují, existovaly a budou existovat. Trochu se přikláním k agnosticismu - mnohé věci a úkazy zůstanou pro nás nepoznatelné.

Tenkrát v patnácti ...

11. ledna 2011 v 10:44 | Alena Ludvíková
Když nám bylo asi patnáct, skoro všechny jsme už, alespoň občas, chodily s kluky. Celkem nevinné schůzky, kino, procházky Stromovkou, v zimě bruslení a sáňkování, v létě koupání na "Malé říčce" nebo na Občanské plovárně, pak nás obvykle chlapec doprovodil před dům, kde jsme se rozloučili. Když se nikdo nedíval, odvážil se k nesmělému polibku kamsi na tvář, když už byl trošku starší než my, vyšlo mu políbení na rty a sem tam letmý dotyk. Všechno to byla pro nás předzvěst něčeho dosud nepoznaného, "dospěláckého", žádoucího.
Jinak to bylo u Evy M. Malá hubená blondýnka stále žádného kluka neměla, ačkoliv po tom přímo prahla. Rozhodly jsme se tedy k něčemu opravdu nepěknému. Marcela řekla, že se převlékne za kluka a "sbalí "Evu k pobavení nás ostatních.
Vzpomínám si, že jednoho zimního večera jsme pomohly Marcele s úpravou. Vlasy si zastrčila pod velkou čepici, ohrnula nahoru límec u bundy, kolem krku hodila širokou pánskou šálu, samozřejmě měla hrubé mužské kalhoty a trochu větší boty něčího bratra. Ve Stromovce jsem ji "seznámila " s natěšenou Evou. Ostatní holky čekaly v křoví. Podotýkám, že nebylo moc světla, ale stejně jsme myslely, že Eva podvod pozná. Nepoznala. A to byl velký malér. Schůzky se opakovaly, následovaly milostné scénky, které jsme z křoví sledovaly a z kterých jsme měly legraci, a také dopisy. Evička se prvně zamilovala. Ve škole básnila o "svém klukovi", na nic jiného nemyslela. Už mi to bylo trapné a řekla jsem spolužačkám, že je čas s tím přestat a povědět jí pravdu. Udělaly jsme to. Reakce byla hrozná. Nejdřív se vzpírala tomu uvěřit, pak začala děsně plakat, utekla a asi tři dny nepřišla do školy. Po návratu s námi hodně dlouho nepromluvila...
Kdybych měla tenkrát takovou odpovědnost jako teď, nedopustila bych nic takového. Ale tenkrát ...

Jak jsem život a smrt chápala v dětství

8. ledna 2011 v 15:32 | Alena Ludvíková
Tak do šesti let byl pro mne život danou samozřejmostí a nepřemýšlela jsem o tom, že jednou skončí. Věřila jsem v Boha, který je někde vysoko na nebesích a všechno vidí a slyší, ale největší autoritou byla pro mne maminka, nepochybovala jsem o ničem, co mi řekla. A ona do konce svého života V Boha věřila. V mých dětských očích zářil Bůh ze svého nebeského trůnu jako slunce, byl obklopen baculatými andílky a podobal se trochu Mikuláši, na něhož jsem věřila jen do tří let, kdy jsem na jeho nohou poznala tatínkovy bačkory. Pak mi tedy maminka vysvětlila, že Mikuláš i Ježíšek kdysi existovali, ale teď jsou to lidé, kteří si z lásky a na jejich počest dávají vzájemně dárečky. Mikuláš s čertem a andělem nadělují to, co předem rodiče pro děti připravili, zrovna tak jako Ježíšek. Vůbec mi tohle zjištění nevadilo, proč taky, vždyť se vlastně nic nezměnilo, láska, radost z dárků a blažený pocit bezpečí přece zůstaly. Ano, pocit bezpečí, jistoty, domova ... smrt byla něčím, co se mě netýkalo, život se zdál nekonečným, věčným ...
Dědeček umřel, když mi byly tři roky. Přirozeně jsem se ptala, kde je, ale maminka mi řekla, že odešel do nebíčka a odtud se na nás dívá. Tak jsem tomu věřila.
Jak léta plynula, rostly pochybnosti. Když zemřela prateta Jetta, mrazilo mě v zádech při chůzi po tmavém schodišti do bytu druhé pratety Gizely, s níž zemřelá  bydlela. Cítila jsem, že tam mrtvá teta někde ve tmě je, že ji v zákrutu schodiště uvidím, a tak jsem pádila po schodech a u bytu udýchaná silně zvonila jako na poplach. Nebo po smrti pana Líbala ( o tom všem píšu ve svém blogu ) mi bylo úzko při pomyšlení na jeho vyhaslé oči a bledou tvář.
A ještě něco. Když se někdo zašklebil, vycenil zuby a pozvedl ruce s ohnutými prsty ( udělal drápky ), zdálo se mi, že vidím smrt. Smrt už dostávala reálnou podobu - podobu kostry. Tato představa mě děsila tak do deseti let. Potom ji vystřídal už jakýsi "normální" pohled na život a smrt. Co bude po smrti, se mě moc nedotýkalo. Stále byl život plný dobrodružství a konec v nedohlednu. Moji nejbližší byli pořád se mnou, věřila jsem, že se mi nic zlého nestane, protože to hrozné, to zlé se stává přece jen těm jiným, těm druhým ... Krásné, bláhové dětství ...
Poznání, že se mýlím, přišlo ve dvanácti. Ale o tom nikde konkrétně nepíšu. Zatím ještě ne.
A zda je něco po smrti jsem vždy spíše doufala, než opravdu věřila.
Četla jsem bestseller Raymonda Moodyho Život po životě i další knihy na podobné téma. Ale stále pochybuji ( René Descartes: Dubito, ergo cogito. Cogito, ergo sum.  - Pochybuji, tedy myslím. Myslím, tedy jsem). JSEM - ale BUDU ? To je otázka, na kterou lidstvo stále nenalézá odpověď.


Být či nebýt ( po smrti ) - to je otázka

4. ledna 2011 v 11:19 | Alena Ludvíková
Otázka, zda existuje posmrtný život, je velmi diskutabilní. O světle na konci tunelu bylo už napsáno dost. Jenomže nikdo se z "druhého břehu" nevrátil, aby podal skutečné svědectví o životě po smrti. Spiritismus je hodně zavádějící, zrovna tak jako deja vu a podobné jevy. Možnost reinkarnace vlastně znamená také smrt - naši bytost, naše JÁ tvoří přece vzpomínky, pamatování si toho, co jsme prožili, co vytvářelo naši osobnost, uvědomování si vlastní existence - a jestli se převtělím do jiné bytosti a ztratím vědomí sebe sama, nebudu to už já, tedy umřu. Vyvolávání vzpomínek na minulé životy pomocí uvedení do hypnotického stavu či jinak ( London: Tulák po hvězdách ) se mi nezdá věrohodným. Ráda bych věřila, že můj život smrtí neskončí, ale dosud mě žádný člověk ani žádný jev o posmrtném životě nedokázal přesvědčit, třebaže jsem prožila několik  mimořádně zvláštních příhod, o nichž se na svém blogu také zmiňuji.