Únor 2011

Obrázek z naší ulice

28. února 2011 v 8:34 | Alena Ludvíková
O naší ulici jsem už psala. Ale odehrávaly se tam i různé sexuálně motivované scénky. Jednu takovou zde uvedu.
Šla jsem ze školy a uviděla jsem před protějším domem malého Macháčka, který měl kolem zápěstí červené kožené pásky, v ruce ukazovátko a zval kolemjdoucí děti do domu. Vyvolával jako v cirkuse: " Pojďte sem, mimořádná podívaná, nevídaná věc, pospěšte ..." Klukovi bylo asi osm let, byl to silný, trochu neurvalý blonďáček s gesty toreadora. Vešla jsem do chodby domu. Před schodištěm stála ohnutá na všech čtyřech s holým vystrčeným zadečkem Helenka. Vidět bylo vše, co jen vidět být mohlo. Mně, tenkrát už desetileté, se to nelíbilo. Hela by se měla stydět, napadlo mě a taky jsem jí to hned řekla. Dodala jsem, že je hloupá, v šesti letech by přece měla vědět, co dělá. Znechuceně jsem vyšla a Macháčkovi jsem vynadala. Ale on se jen chechtal a šklebil.
Pamatuji si tu příhodu dodnes, dokonce v duchu vidím vykulené oči malé Hely i ten bílý zadeček v šeré chodě domu v Sochařské ulici.
Vím, že i tohle patří k dětství, Helence asi nikdo včas nevysvětlil, jak se má v tomto ohledu chovat.

Dětská zvědavost

22. února 2011 v 10:26 | Alena Ludvíková
Když mi byly asi dva roky, běhala jsem jednou u vody po trávě, vše vonělo létem, slunce báječně hřálo - a tu jsem náhle spatřila nahého chlapečka. Malý klouček stál s míčem v rukou na břehu řeky a rozhlížel se kolem. A v tu nestřeženou chvíli jsem uviděla něco, co mají právě jen chlapečkové každého věku. V údivu jsem se k němu rozběhla, chytla ho za onu malou věcičku, kterou jsem se snažila utrhnout, a na celé kolo křičela: "Co to tady máš? Já to nemám." Chlapeček se dal do řevu, naše mainky k nám zděšeně přispěchaly a odtrhly mou ručku od vyděšeného hošíka . . .
Potom mi maminka vysvětlila, jaký je rozdíl mezi chlapečkem a holčičkou.
Později, to už jsem byla asi pětiletá, se o totéž vysvětlení snažil o něco starší Pepíček Krásů. Nejdříve jsme si trhali na zahradě rybíz, ale potom mě Pepíček odvedl pod slibem, že mi něco ukáže, do chodby jejich vily. Tam mi skutečně "něco" ukázal a dodal, že si to mohu po libosti prohlédnout a osahat. Ovšem na oplátku totéž požadoval i ode mne. Tak jsme se chvilku bavili, ale já jsem pociťovala jakési výčitky svědomí, protože jsem věděla, že tohle se přece nesmí. A vtom jsme slyšeli, jak nás "teta" Ema volá k obědu. Vyskočila jsem jako vystřelená z praku a utíkala do prostorné kuchyně, kde už u stolu seděla moje maminka i celá rodina Krásova. Pamatuji se, že jsem měla rudé tváře až po kořínky pocuchaných vlasů a uhýbala jsem očima kamsi do kouta. Maminka hned poznala, že se něco stalo, a ptala se mě, co jsme venku dělali. Tenkrát jsem ještě neuměla lhát. Jen jsem trošku uhladila pravdu, když jsem řekla, že jsme si prohlíželi "zadečky". Na reakci dospělých se moc už nepamatuji, ale zdálo se mi, že "strýček" Pepa potlačuje smích. Potom Pepíček coby starší dostal vynadáno, ale nikdo situaci naštěstí nerozebíral.
První "sexuální" zážitky malých dětí vyplývají ze zvědavosti a nemívají vliv na pozdější sexuální život. Vzbuzují úsměv, samozřejmě se však musejí odehrávat opravdu jen mezi těmi dětmi.

Zbraň nejpodlejší

17. února 2011 v 10:25 | Alena Ludvíková
nejpodlejší

Zbraň nejpodlejší

Budu psát o dětech, o malých dětech, které skončily svůj život v plynových komorách Osvětimi.
Helenka a Jindra F. - v roce 1942 bylo Helence 11 let, Jindrovi 13. Byli deportováni s rodiči nejdříve do Terezína, později do koncentráku v Osvětimi. Helenka s maminkou šly do plynu hned po příjezdu po selekci, Jindra s otcem později, když už na práci nestačili.
Desetiletá Evička B. se svou šestnáctiletou sestrou a rodiči skončili postupně v plynové komoře také. Evička jako první.
Třlletá dvojčátka, holčička a chlapeček z Letné, roztomilé děti s kudrnatými vlásky a zelenýma očima se hned po selekci ( links, rechts ) dostali do pokusné "laboratoře"zvrhlého doktora Mengeleho, kde byli nějaký čas podrobeni jeho příšerným praktikám, a když už je nepotřeboval, udusili se pod těly ostatních v komoře, kde ze sprch místo vody syčel plyn.
Holčičky Eva K., Helena K., Rita L. , deseti až jedenáctileté, rovněž nedostaly příležitost žít. To poslední, co viděly, byly bloky nízkých baráků, vysoko vztyčené dýmající černé široké komíny a ty pověstné sprchy, z nichž se linula smrt . . .
Rasismus - buďte šťastni, kdo tohle slovo zná pouze z knih, novin, televize nebo tisku. Poznat na vlastní kůži, co to znamená, nepřeji nikomu.
Jak asi musí být matce, když se jí dítě ptá, proč a za co jsou vyhnáni z domova, proč musí s ranci putovat do neznáma ...
Jak trpí otec, když už ví, že jeho žena a děti jdou spořádaně do plynové komory, odkud není návratu ...
Psalo se o tom hodně. A přece je to málo. Historie některé lidi nepoučila. Hrdě brání "čistou rasu", aniž chápou, co to je. Rasismus v jakékoliv podobě je vražednou zbraní namířenou proti lidstvu všeobecně.

Otázka k zamyšlení

13. února 2011 v 9:10 | Alena Ludvíková
Často se většina lidí zamýšlí nad tím, jaký smysl má život, který je pomíjivý pro jednotlivce, ale věčný pro celek a hledá ( vymezuje si ) své místo ve světě. Tak dochází ( měla by dojít ) k názoru, že smysl života spočívá v překonávání překážek a v uspokojení z hodnotné práce, která tu zůstane, i když už nebude její tvůrce. Názor, že smysl života spočívá  tedy v práci, se zdá některým lidem staromódním, ale kdyby byli schopni ( nebo chtěli ) opravdu přemýšlet, poznali by, že radost z dobře vykonaného díla se nesmírně  ( kvalitativně ) liší od potěšení z nevázaných mejdanů, pití alkoholu a fetování. Tím ovšem nechci vyloučit každou zábavu a uspokojování tělesných i duševních potřeb z lidského života, naopak. Ve správném poměru k pracovnímu režimu jsou nezbytné a povzbuzující. Jen nečinnost a lenost jsou škodlivé a rozhodně v nich nespočívá smysl života.



Naplnění života

13. února 2011 v 8:41 | Alena Ludvíková


Co je smyslem lidského života všeobecně a jednotlivě. Z náboženského hlediska je to jasné - člověk je stvořen proto, aby pracoval a oslavoval svého stvořitele. Tedy k slávě Boha. Ale to je velmi diskutabilní jako vůbec otázka stvoření. Zdá se mi, že lidstvo jako celek ( a tím samozřejmě i každý jednotlivec ) spěje nevyhnutelně ke zkáze. Ptáme se proč. Asi proto, že lidem unikl pravý smysl života.
Mnozí se domnívají, že smyslem života je budovat lepší životní podmínky na této Zemi, neustálý pokrok a  poznávání dosud skrytých tajemství, a to za každou cenu. Jiní zase myslí jen na sebe a smyslem života se pro ně stává hromadění peněz, majetku a vylepšování vlastních životních podmínek, většinou na úkor druhých. Další skupinou jsou lidé enormně toužící po slávě a zviditelnění své osoby. Nechtějí být zapomenuti. Nemalou skupinu tvoří také lidé posedlí touhou po moci a ovládání jiných. To bývá nebezpečné. A někdo vidí smysl svého bytí v práci - myslím, že je to sice pro mnohé nepopulární, ale při zralé úvaze je to to nejlepší, co nám může přinést pocit uspokojení. ( Nesmíme ovšem práci považovat za nutné zlo ).
Smysl života - co to vlastně je? Proč jsme tady?
Jen jedno vím určitě. Smysl svého života poznávám právě při naplňování ( alespoň částečném ) tohoto SMYSLU...

I taková může být NOC

5. února 2011 v 11:18 | Alena Ludvíková
Znáte opravdovou noc? Skutečnou noční atmosféru?
Vím o jedné malé holčičce, která to zná.
Nastala noc po Štědrém večeru. Holčička stála u okna ztemnělého pokoje - musela v něm být tma, svítit se smělo jen při zatemnění oken - a dívala se na černou noční oblohu, z níž se tiše sypal sníh. Odněkud téměř neslyšně zněla krásná píseň Stille Nacht, heilige Nacht ... a dívenka s krutou bolestí v srdci posílala mamince po sněhových hvězdičkách pozdravy do "tak nesmírně vzdáleného" koncentračního tábora Terezín - TMA v pokoji, TMA venku, TMA v dětské duši, NOC v srdci - druhá světová válka -  černá doba jako ta nejčernější NOC. Holčičce vzali mámu, tu báječnou, sladkou, milovanou, jedinou ... a ona zůstala sama ( u znovu ženatého táty ). Krásný DEN, kdy dítě smí být dítětem, pominul, SVĚTLO zhaslo, TEPLO vyprchalo, KÁVA už nevoněla, MAMINČINY PÍSNIČKY dozněly, nastala dlouhá hrozná NOC - NOC stesku, bolesti, utrpení ...
Ale kdesi v dálce nesměle svítala NADĚJE, že po NOCI opět přijde DEN...