Březen 2011

Problematická otázka

23. března 2011 v 8:40 | Alena Ludvíková
Opět jedna hamletovská otázka: Být či nebýt?
Nebo bych se měla ptát: Bít či nebít?
Tohle je velmi problematické. Když myslím kupříkladu na devítiletou Aničku, chtěla bych trest smrti pro toho, kdo ji tak krutě zavraždil ( aby už mezi námi nebyl ). Ale není smrt pro takového netvora vysvobozením? Ovšem můžeme u podobných lidí předpokládat výčitky svědomí? Když sami spáchají sebevraždu, nebývá to proto, že by tyto výčitky měli, spíše se bojí reakce ostatních ( spoluvězňů ), kteří by se neptali, zda bít či nebít, ale denně by toho zvrhlíka mlátili a ještě i horší tresty by pro něho vymýšleli.
Nikdy bych nebyla schopna zavraždit kohokoli. Protože potom bych celý zbytek života musela žít s vrahem - sama se sebou. Ale zabít v afektu, bez přímého úmyslu, to je něco jiného - výbušní lidé jsou toho schopni asi všichni - a potom jsou zoufalí a nesmírně trpí.
Tedy vražda předpokládá úmysl a přípravu - to bezpodmínečně vyžaduje co nejpřísnější trest. Otázka, zda trest smrti ANO či NE je přesně načasovaná. Každý z nás myslí na Aničku a její rodiče a první reakcí je: obnovit trest smrti!
Tedy se zase ptám: Být či nebýt ?

Na "Zimáku"

21. března 2011 v 8:59 | Alena Ludvíková
Často jsme chodili bruslit na Zimní stadion v Praze. Měla jsem tenkrát "šlajfky" - brusle na kličku. K botám nad kotníky se pomocí té kličky přišroubovaly brusle - a už to jelo. Většinou bruslily dvě tři holky a za nimi kluci, bylo nám tak od jedenácti do třinácti, všude smích, hudba z amplionů, plno vzruchu a zábavy. V té době jsem kamarádila s Jarkou V., novou spolužačkou. Její osud mi připadal velmi zajímavým. Byla sirotek a žila dříve v sirotčinci kdesi na Šumavě. Ale měla štěstí. Vybrali si ji ( když jí bylo tak jedenáct ) už trochu starší manželé. Asi nejdřív na zkoušku - chodila zpočátku oblečená ve starých kostkovaných šatech, punčochy měla "jedno hladce, druhé obrace", černé šněrovací kotníkové botky a tmavý neslušivý kabát. Paní Č. říkala teto a pánovi strýčku. To se však asi za dva měsíce podstatně změnilo. Jarka dostala nové oblečení, nový účes, nové vybavení do školy, zkrátka ji zmodernizovali. Místo teta začala říkat maminka, místo strýc tatínek. Celkem brzy se aklimatizovala. Byla to docela pohledná dívka souměrné postavy, s krátkými hnědými vlasy a modrýma očima. Učení sice musela dohánět, ale nedělalo jí to zvláštní potíže. Změnilo se časem i její příjmení - manželé ji adoptovali.
Tedy jsme s Jarkou bruslily a za námi soustavně dva kluci. Jednoho z nich jsem znala z anglického kurzu ve Spálence ( Spálená ulice ), jmenoval se Jirka Penk, druhý byl jeho spolužák ze třídy - Olda. Dělaly jsme, že je nevidíme, ale pak se k nám přidali a bruslili jsme společně. Později se Jiřík stal "mým klukem", ale o tom hezkém a nevinném přátelství jsem už psala. Dokonce jsem mezi pozůstalostními doklady své maminky objevila i vánoční pohled, který mi Jiřík kdysi poslal. Občas si vzpomenu a ráda bych toho milého chlapce ( dnes již dávno není chlapcem ) někde potkala. Myslím však, že bychom se už nepoznali ...

Jak jsem se učila kouřit

16. března 2011 v 9:22 | Alena Ludvíková
Bylo nám třináct. Seděly jsme ( já a Naďa ) u nás v kuchyni u šálku čaje a povídaly si o tom, co nás v té době zajímalo. Pro mne to byla ta už zmiňovaná "doba temna", kdy jsem žila ( bez milované maminky ) s tátou a jeho ženou - "tetou". Oba byli v práci, a tak jsme uvažovaly co podniknout ...
Napadlo nás, že zkusíme kouřit cigarety. Táta měl v krabičce dutinky a ohavně páchnoucí tabák, kterému říkal "domovina". Zapálily jsme si, upíjely čaj, tvářily se dospěle a snažily se šlukovat. Dobré to rozhodně nebylo, škrábalo nás to v krku, nutilo kašlat, ale nechtěly jsme se vzdát. Chvíli jsme tedy "kouřily", ale ten povznesený pocit dospělosti z nás brzy vyprchal. Naďa se poblila ( jiný výraz by nebyl přesný ) první. Já jsem stačila doběhnout na záchod. Žádná zábava, žádné povyražení, jen odporný pocit v žaludku a v ústech ... Otevřela jsem okno, uklidila dutinky i tabák a vyprovodila pobledlou kamarádku ke dveřím.
Byla jsem přesvědčena, že se už nikdy cigarety ani nedotknu...

Matějská pouť

15. března 2011 v 9:28 | Alena Ludvíková
Matějská pouť bývala kdysi blízko kostela sv. Matěje ( nad Šáreckým údolím ). Má dlouhodobou tradici.
Starý kostelík sv. Matěje stával snad už ve 14. století v osadě Újezdec ( nyní Šárka ), nejstarší zprávu máme o něm z roku 1404. V roce 1771 byl na jeho místě postaven barokní kostel, v jehož okolí se konala jarní matějská pouť.
Já vzpomínám na tu proslulou pouť konanou na "Kulaťáku" ( Vítězné náměstí ), na to, jak v přilehlých ulicích vyhrávaly kolotoče, stály stánky s občerstvením, tureckou vatou a různým pestrým zbožím, lákajícím kolemjdoucí. Hluk,vyvolávání z amplionů, vyzdobení poníčci chodící dokola v ohrádce, směsice barev a báječná atmosféra radosti, mládí a veselí mě dokázaly upoutat natolik, že jsem ztrácela pojem o čase. Chodívala jsem tam hlavně s Evou Lašovou, o dva roky starší kamarádkou. Bydlela v Dejvicích, naše maminky si u Lašů sedly ke kafíčku a já s Evou běhala po pouti. Mně bylo tak devět a zajímaly mě hlavně kolotoče a ty stánky. Eva měla kromě toho zájem i o kluky. Když se jí některý líbil, rychle před něho doběhla a dělala, že se jí náhle rozvázala tkanička u polobotky. Elegantně poklekla na jedno koleno, šmátrala rukou po botě a koketně zvedla hlavu, aby se setkala s pohledem neznámého. Vybírala si starší kluky, tak kolem osmnácti, malí chlapci se jí nelíbili. Chtěla, abych totéž dělala i já. Zkusila jsem to, ale sedla jsem si jen dětsky "na bobek" a šklebila se do sluníčka. Kluci se buď usmívali nebo šli dál, někdy Evu oslovili a žertem si s ní domlouvali rande.
V té době se rozšířila fáma, že se z plně obsazeného řetízkového kolotoče při rychlých otáčkách utrhly řetízky i se sedačkou, na níž seděla mladá dívka a vše letělo vzduchem až někam do ulice. Skončilo to ovšem zle, děvče se zabilo a na kolotoč už nikdo nechodil. Nevím, zda se tohle někdy opravdu stalo, ale ( jak známo ) fámy jsou, byly a budou. Milovala jsem "řetízkáče" a nic mě neodradilo od jízdy ani na tom největším (pro dospělé ). Později jsem tam chodívala s kluky, spletli jsme si řetízky sousedících sedátek dohromady a nechali je při jízdě roztáčet, chytali jsme se za ruce a zamotávali řetízky znovu. Bylo to báječné. Řvavé písničky, cukrová vata ( tak sladká a růžová! ) jarní sluníčko, pocit naděje, že přijde něco nového, krásného ...
Nelze zapomenout na to, co zmizelo kamsi do nenávratna, ve vzpomínkách tahle pouť na Vítězném náměstí v Dejvicích nikdy nezanikne....

Víra, naděje a láska - prameny a pilíře iluzí ...

5. března 2011 v 11:03 | Alena Ludvíková
Víra, naděje a láska byly pilíře a prameny iluzí všech dob.
Jako dítě jsem věřila v Boha a v Dobro, měla jsem plno nádherné naděje do budoucna, vroucně jsem milovala své rodiče a bylo mi dobře v báječné nevědomosti. V průběhu let se odbourávala jedna iluze za druhou...
Pamatuji se na obrázek anděla, jak převádí malé dítě přes úzkou lávku. Anděl měl dlouhé zlaté vlasy, něžně modrý háv a velká jasně bílá křídla. Ten barvotisk mi nějak připomíná onu iluzi VÍRY, LÁSKY i NADĚJE. Věřila jsem v bezpečí, životní jistotu, kouzlo lásky a těšila jsem se na splnění všech svých přání. Ale v průběhu času se to nějak zhatilo. Marně jsem hledala anděla, který by mě převedl přes úskalí nebezpečné lávky, pod níž se žene divoký potok, narážející na ostré kameny. Uklouzla jsem a zřítila se do vody, narazila na vyčnívající kameny a jen s obtížemi se dostala s krvácejícími ranami z mrazivého potoka na břeh porostlý trnitými keři. Kde byl anděl strážný ( andělíčku, můj strážničku, opatruj mi mou dušičku ...), kde bylo bezpečí, láskyplné pohlazení ( pofoukám ti bebíčko a nebude to už bolet ), kde všechna ta láska, která zemřela současně se smrtí bytosti, která mě opravdu milovala - mé matky, kam se poděly bláhové sny o "princi na bílém koni", s nímž protančím životem ( po práci druhá směna u plotny, nad škopkem a žehlicím prknem. Později u kašiček, plenek a v noci u postýlky - ovšem tohle jsem dělala s láskou, kterou však provázela věčná starost o dítě ráno vláčené do školky, často nemocné ... ) Iluze, ztracené iluze, bláhové iluze ...
Jde to žít bez iluzí? Jde to v nic už nevěřit, v nic nedoufat, na nic a na nikoho nečekat?

Několik slov pro Arnošta Lustiga

2. března 2011 v 11:29 | Alena Ludvíková
Četla jsem na internetu debatu týkající se smrti Arnošta Lustiga. Jeden z účastníků se vyjádřil slovy : "Je dobře, že už ten žid chcípnul ..." Mou první reakcí bylo ostře mu vynadat a nevybíravými slovy ho odsoudit. Ale pak jsem si řekla, že se nepustím do jakékoliv debaty s naprostým ignorantem. Arnošt Lustig nepotřebuje žádnou obhajobu ani zastání. On sám i jeho dílo dokážou za sebe bojovat, třebaže autor už není mezi námi. Kolik knih asi napsali ti, kteří si dovolují tak vynikajícího autora kritizovat či spíše mu nadávat? Kolik jejich článků, románů nebo novel bylo natolik dobrých, aby je někdo vydal?
Nemusím souhlasit se vším, co některý spisovatel napsal, s jeho názory a způsobem vyjadřování, ale mohu s ním polemizovat, zamýšlet se, srovnávat. Arnošt Lustig literárně ztvárnil to, co sám prožil. Židé za druhé světové války prošli nesmírným utrpením v koncentračních táborech, na pochodech smrti, umírali v plynových komorách ... to vše jste už jistě mnohokrát slyšeli i četli, ale kdyby knih o holocaustu bylo tisíckrát víc, než je, stejně by to bylo málo. Lidé jsou nepoučitelní.
Zamyslete se nad tím, než někoho odsoudíte, abyste sami nebyli odsouzeni. Arnošt Lustig jednou napsal, že "psát může každý, když má o čem", ale tím jistě nemyslel ty, z jejichž řádků vychází jen nenávist, závist a hnus.