Duben 2011

Hodina výtvarné výchovy

22. dubna 2011 v 7:51 | Alena Ludvíková
Na gymplu jsme měli na výtvarnou výchovu profesora Š. Chtěl nás sice něco naučit, ale byl děsně poplatný tehdejšímu režimu. Nejvíc se mu líbily statické postavy chlapce s kladivem, dívky se srpem, nad nimi rozvinutou zástavou a v pozadí s kouřícími komíny továrny. Moje postavy byly rozevláté, v pohybu a motivy úplně jiné. Malovala jsem děti na pískovišti, dívky běžící po louce, kluky kopající do míče nebo mládež u táboráku s vuřtem napíchnutým na tyči. Kdysi mě chtěl učit malovat jeden známý malíř, protože se mu líbily moje tehdy dětské kresby. Několikrát jsem u něho na Hanspaulce byla, začínali jsme perspektivou. Dal na stůl krabičku sirek a já ji malovala. To mě moc nebavilo, ale později jsem kreslila uhlem portréty, a to už bylo zajímavější. Tedy malování mi šlo. Ovšem pan profesor kroutil nad mými obrázky hlavou a odsoudil je jako "buržoázní". Nechápala jsem, co je na nich buržoázního, ale výbornou mi nikdy nedal, dostala jsem na vysvědčení dvojku. To mě štvalo a zdálo se mi to nespravedlivé.
Jednou jsme měli malovat postavy chlapce a dívky podle živého modelu. Profesor potřeboval uzavřít klasifikaci a opravdu chtěl vědět, co umíme. Rozhlédl se po třídě a vybral spolužáka Hovorku a mne, abychom seděli modelem ostatním studentům. Okomentoval to slovy: "Vaše kresby nepotřebuji, vy to umíte." Najednou! Ale výbornou mi nedával! Seděli jsme tedy s Hovorkou vedle sebe na katedře a šklebili se na spolužáky, kteří se snažili nás namalovat. Vyšly z toho děsné paskvily, ale pro mě to bylo zadostiučinění. Profesor věděl, že kreslit umím!
Doba "totáče" pominula, vzpomínky zůstaly ...

V době nemoci

17. dubna 2011 v 7:47 | Alena Ludvíková
Jinak se stůně dospělým, jinak dětem. Když jsem byla malá, chodíval ke mně pan doktor Orenstil. Vzpomínám, jak jsem ležela v té své bílé postýlce se síťkou, pan doktor zazvonil, maminka běžela otevřít, už ode dveří se pan doktor smál, přistoupil ke mně a stačil jeho letmý pohled a hned vesele zavolal: Tak máme "sardinky"! ( zarděnky ). Smáli jsme se všichni - a mně bylo tak nějak blaženě, bezpečně, krásně ... V postýlce se mnou ležel můj milovaný plyšák King, na sporáku se vařila voda na sladký čajík pro mě a na kávu pro pana doktora a pro maminku, báječně vonělo nějaké pečivo, svět byl přívětivý, laskavý, plný starostlivosti a péče. Já byla středem tohoto bezpečného světa obklopena láskou a pozorností ...
Kam jen zmizel ten snový vesmír naplněný lidmi, kteří mě měli rádi a starali se o mé štěstí ? Propadl se i s dětstvím do nenávratna. Teď se stůně špatně, o samotě, vše bolí a zbývá jen doufat, že bude zase dobře.
Snad opět řeknu: "Už zase skáču přes kaluže ..."