Květen 2011

Zimní stadion v Praze

30. května 2011 v 8:30 | Alena Ludvíková
Na starém vltavském ostrově Štvanici byl před 80 lety vybudován zimní stadion. Nyní mají být budovy zbourány. Nevím, zda jsou skutečně tak zchátralé, nebo je-li v tom něčí mocenský zájem, ale náš Zimák z naší paměti nikdy nevymizí. Jako děti ( kluci i holky ) jsme v zimě přišli ze školy, hodili tašky do předsíně, brusle přes ramena a běželi z Letné na Hlávkův most a seběhli na Štvanici, kde se rozprostírala nádherná ledová plocha ...
Měla jsem tenkrát "šlajfky" - to byly brusle, které se pomocí kličky přimontovávaly na boty. Stačilo vzít si pevné kožené boty vysoké nad kotníky a na Zimáku si brusle k nim přidělat. Takové měla i moje kamarádka Jana a většina dětí. Moc se mi líbily džeksny, ale byly drahé. Zatím jsem bojovala s kluzkým ledem na šlajfkách. Jednou se stalo, že jsem si sedla na lavičku, abych brusle z bot sundala - a klička nikde. Bez ní to ovšem nešlo. Naštěstí tam byla Jana a půjčila mi svou. Pak jsme marně hledaly tu moji. Byla jsem nešťastná, "klička od bruslí" se definitivně ztratila. Druhý den mi Jana přinesla jinou. Nebyla tak stříbrná a lesklá jako ta moje původní, ale svůj účel plnila až do doby, kdy jsem konečně získala vytoužené vysoké boty s natrvalo přidělanými bruslemi, jež jsem obdivovala na holčičkách, které v kratičkých sukničkách vytrvale vytáčely své piruety.
Zimní stadion v Praze na Štvanici - to byl pojem! Který Pražák by ho neznal! Tak mě mrzí, že snad pro mne zůstane ( jako mnoho jiných mi blízkých památek ) jen v mé paměti.

Zlatá léta studentská

17. května 2011 v 8:47 | Alena Ludvíková
Zlatá studentská léta, říkám si nyní, když už mám dávno po maturitě, dokonce i po studiu na vysoké škole. Jak pošetilé se mi dnes zdají tehdejší starosti a problémy proti současným. Ale dobře vím, že každý ve své době a svém postavení cítí právě to, co momentálně prožívá, co je pro něho "právě tady a teď" nejdůležitější.
Děsí mě případy, kdy si mladý člověk kvůli nezdaru ve studiu vezme život nebo se dopustí jiné nesmyslné akce. Tady hrají nezastupitelnou roli rodiče, profesoři i přátelé. Nikdy nesmí říct kupříkladu: -"Když neuděláš maturitu, nevracej se domů."- "Jen blbec by propadl." - "Nikdy z tebe nic nebude." - "Chceš nám udělat ostudu před celým městem?" -
Spíš by měli studenta podpořit a vysvětlit mu, že by je sice mrzelo, kdyby neuspěl, ale že by nic nebylo ztraceno, zkouška se dá opakovat, vždyť mnoho vynikajících lidí také napoprvé neprošlo, hodně jich si udělalo střední školu třeba až v dospělosti.
A chlapci i dívky by sice měli přistupovat k maturitě odpovědně, ale současně by si měli uvědomit, že tímto aktem svět nestojí ani nepadá, že vše se dá napravit, že je tolik možností ...
Myslíte, že se mi tohle říká snadno, když už mám studium dávno dokončené? Není to tak. V průběhu života poznáte mnohem větší úskalí, než je maturita, a taky budete říkat: Zlatá léta studentská...

Co je to nevěra?

9. května 2011 v 9:21 | Alena Ludvíková
Co to vlastně je? Někdo považuje za nevěru už pouhou myšlenku na styk s jinou ženou ( mužem ), druhý ani v pohlavním aktu nevidí důvod k panice. - Věrný muž není ten, který nikdy "nezhřešil", ale ten, který se vždy rád vrátil ke své ženě - říkávala moje maminka. Věrnost by tedy spočívala v návratech? Znám muže i ženy, kteří by nikdy neodešli od svých partnerů, protože je opravdu milují, ale občas jim "zahnou".
Nevěra je něco mnohem hlubšího než tělesný styk. Nevěra je zrada spočívající v odhození všeho krásného, co jsme se svým mužem ( nebo ženou ) prožili, nevěra popírá lásku, přátelství i vzájemnou pomoc. Nevěra rozbíjí opravdový vztah.
Tím se snažím říct, že nevěra tkví hluboko v duši a neznamená jen občasné podlehnutí vydrážděným smyslům bez citového vzplanutí. Když dojde k takové silné "duševní" nevěře, je lepší a čestnější od partnera ( partnerky ) odejít.
A to známé "zatloukat, zatloukat, zatloukat" je velmi problematické. Musíme svého partnera dobře znát, abychom věděli, jak by přijal pravdu.
Znám takové žertovné povídání:
Kdysi se ještě mladí manželé domluvili, že za každou nevěru si dají do svého skrytého hrníčku jeden hrášek a až budou staří, hrášky vysypou a vzájemně si je ukážou. Tak se i stalo. Dědeček vysypal dva hrášky a babička měla hrníček prázdný. Starý muž se pokorně omlouval, ale babička jen mávla rukou. "Ale dědo," řekla shovívavě s pohledem na svůj hrníček, "z čeho myslíš, že jsem celou válku vařila hrachovou kaši?"

Zatloukat, zatloukat, zatloukat ... ?

9. května 2011 v 9:12 | Alena Ludvíková
Co to vlastně je? Někdo považuje za nevěru už pouhou myšlenku na styk s jinou ženou ( mužem ), druhý ani v pohlavním aktu nevidí důvod k panice. - Věrný muž není ten, který nikdy "nezhřešil", ale ten, který se vždy rád vrátil ke své ženě - říkávala moje maminka. Věrnost by tedy spočívala v návratech? Znám muže i ženy, kteří by nikdy neodešli od svých partnerů, protože je opravdu milují, ale občas jim "zahnou".
Nevěra je něco mnohem hlubšího než tělesný styk. Nevěra je zrada spočívající v odhození všeho krásného, co jsme se svým mužem ( nebo ženou ) prožili, nevěra popírá lásku, přátelství i vzájemnou pomoc. Nevěra rozbíjí opravdový vztah.
Tím se snažím říct, že nevěra tkví hluboko v duši a neznamená jen občasné podlehnutí vydrážděným smyslům bez citového vzplanutí. Když dojde k takové silné "duševní" nevěře, je lepší a čestnější od partnera ( partnerky ) odejít.
A to známé "zatloukat, zatloukat, zatloukat" je velmi problematické. Musíme svého partnera dobře znát, abychom věděli, jak by přijal pravdu.
Znám takové žertovné povídání:
Kdysi se ještě mladí manželé domluvili, že za každou nevěru si dají do svého skrytého hrníčku jeden hrášek a až budou staří, hrášky vysypou a vzájemně si je ukážou. Tak se i stalo. Dědeček vysypal dva hrášky a babička měla hrníček prázdný. Starý muž se pokorně omlouval, ale babička jen mávla rukou. "Ale dědo," řekla shovívavě s pohledem na svůj hrníček, "z čeho myslíš, že jsem celou válku vařila hrachovou kaši?"

Nejcennější tekutina

1. května 2011 v 14:01 | Alena Ludvíková
O krvi víme od dětství celkem hodně, všichni ji známe, všichni jsme ji viděli, všem nám někdy k našemu úžasu nebo úděsu tekla. Krevním oběhem se nám dodává kyslík a živiny. Krev je nejcennější dar, který můžeme poskytnout. Tak tohle je hodně stručné a jistě jsme o tom všichni slyšeli.
Pokud jsme zdraví, neuvědomujeme si, že krev slouží také jako obranný mechanismus proti různým infekcím. Máme jí tak kolem pěti litrů - to není příliš mnoho, nemůžeme si dovolit ztrátu, která by nás ohrozila na životě.
Když jsem byla malá, slyšela jsem o lidech, kteří vykrváceli, protože si podřezali žíly. To prý udělala jedna moje teta, tátova starší sestra. Tajilo se to přede mnou, ale před dětmi se přece nic neutají. Poslouchala jsem, když si dospělí mysleli, že jsem zaujata hrou a nevnímám nic kolem. Představovala jsem si tetičku Marii, kterou jsem ani osobně neznala, v duchu jsem viděla bledou hubenou ženu v tratolišti krve a nechápala jsem, proč něco tak děsného mohla udělat.
Krev - to magické slovo - hra na "krvavé koleno", krvácející HLAVA u stropu pokoje, upíři sající krev, krev pršící z nebe, krvavé potoky tekoucí mezi zelenými loukami, půda na bojišti prosáklá krví padlých vojáků - takové byly moje dětské představy o krvi. Byly děsivé? Snad ani ne, kromě té HLAVY, o níž jsem ve svém blogu už psala. Malé děti neuvažují jako dospělí lidé, sny splývají s realitou, vzájemně se prolínají a prostupují vědomí, které směřuje k poznání, ale je ovlivněno archetypy pradávných dob ...