Červenec 2011

Janus

26. července 2011 v 10:43 | Alena Ludvíková
Janus - bůh dvou tváří ( jedna vpředu hlavy, druhá vzadu ), považuje se za boha začátku, podle něho je pojmenován i první měsíc v roce - január. Učili jsme se o něm ve škole a já jsem uvažovala o výhodách či nevýhodách těchto dvou tváří. Vidět současně dopředu i dozadu. Něco na tom je. Nebo je lepší nevidět, co se děje za našimi zády?
Ta nevšímavost a lhostejnost lidí mě děsí. Kupříkladu novináři klidně fotografují hrůzné činy, aniž by proti nim zasáhli - třeba okamžitým zavoláním policie, když by byl přímý zásah nemožný.
Nový začátek, nová společnost ... bude někdy? Nebo se utopíme v moři egoismu, závisti a usilování o stále větší zisky na úkor těch nejslabších a nejchudších?
Janus, bůh začátku, bůh, který by měl vystoupit z hlubin zapomnění a začít bojovat v mysli lidí o lepší život na Zemi.

Něco nového začíná ...

22. července 2011 v 11:34 | Alena Ludvíková
Něco končí a něco krásnáho začíná ...
Končí škola, začíná nový život. Možná opravdu krásný, možná ne. To z velké části záleží na každém z nás. Srovnat své představy a ideály se skutečností, vypořádat se s rozdíly, vyrovnat se s danou realitou - to vyžaduje mnohdy značné úsilí.
Představovala jsem si, že po maturitě půjdu na vysokou školu. Ale nebyly finance, tak jsem nastoupila do kanceláře. Nejdřív jsem dostala takový obyčejný úkol - opsat na stroji asi deset archů nějakých úředních písemností. Ale jako absolventka gymnázia jsem psát na stroji neuměla. Zkusila jsem to, ovšem každé písmenko jsem dlouho hledala, bylo to přímo strašné. Hodila jsem archy do šuplíku a šla vařit kávu pro doktora Pitru. To mi šlo lépe. Byl to prima chlapík. Brala jsem všechny telefony a pan doktor mě předem instruoval, pro koho je přítomen a komu mám říct, že právě odešel. "Až bude volat zlatíčko, řekněte, že tady nejsem a dlouho nebudu," naváděl mě s potutelným úsměvem. Chápala jsem, že ženatý pan doktor si začal něco s nějakou slečnou a neví, jak se jí zbavit. Měla jsem z toho legraci. Ale jednou za ním přišla jeho šestnáctiletá dcera. Byla moc hezká, a když se jí paní Grossová zeptala, zda má chlapce, koketně se zatočila, až jí sukénka zavlála kolem kolen, a se smíchem řekla: "Nemám kluka, já jsem ještě maličká, " a mrkla na tatínka. Bylo mi jasné, že tato půvabná dívka po maturitě určitě nepůjde do kanclu a tahle myšlenka mě přiměla začít znova za každou cenu.
Zkoušku na vysokou jsem udělala, stipendium jsem dostala - a začal opravdu nový život ...

Směj se, paňáco

10. července 2011 v 15:12 | Alena Ludvíková
Jeden smutný, k smrti znavený muž se radil s doktorem o tom, co by ho mohlo rozveselit. Doktor vypočítával spoustu možností, ale muž jen unaveně odpovídal, že to vše už vyzkoušel. "Tak se jděte podívat na slavného mima, na pierota Kašpara Debureaua, ten vás určitě báječně pobaví a jistě se zasmějete," řekl doktor. Muž jen pokýval hlavou: "Já jsem Debureau ..." ( volně podle Františka Kožíka z románu Největší z pierotů ).
"Směj se, paňáco, konec je milování ..."
"Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal ..." - to snad poznal každý z nás. To je ta druhá tvář, odvrácená od lidí, skrytá hluboko v srdci. V zaměstnání, před kamarády, rodiči, dětmi nebo partnery často tajíme svou bolest a starosti.
Umět včas odejít, to nikdo nedovede,
na rtech jen úsměv mít a tváře zastřít bledé,
pro cizí zármutek něžné slovo mít
a pro krásu vzpomínek umět včas odejít ...
Tak nějak se mi vybavují různé texty, možná nepřesně, ale smysl není změněn. Druhá tvář - maska, škraboška, něco skrývajícího to, co není pro ostatní ...

Kuličky

9. července 2011 v 12:00 | Alena Ludvíková
V dětství jsme v naší ulici hrávali kuličky. Vlastnila jsem jich plný látkový pytlíček. Kuličky měly různé barvy - červenou, modrou, hnědou, žlutou, dokonce vzácně i bílou. To byly ty obyčejné, ale kromě nich jsem si pečlivě chránila skleněnky a cínovky. Byly pro mne něčím tak trochu kouzelným. Skleněnky duhovky bývaly větší než ty obyčejné, asi také dražší, ale o tom jsem tehdy nepřemýšlela, cíněnky neboli cínovky, také "stříbrné" kuličky zase těžší a vzácnější. Chodník v naší ulici byl vydlážděn modrými a růžovými kostičkami a měl šedý obrubník. Jedna růžová kostička chyběla, tak jsme tomu trochu pomohli a vydlabali pěkný důlek. Kostičková dlažba už byla věčným chozením a běháním obroušená, hladká, takže po ní kuličky pěkně klouzaly. Kluci hráli vášnivěji než my, ale my jsme zase více kombinovaly. Cvrnkaly jsme častěji svou kuličkou do kuličky blízké důlku, a tak jsme mohly po úspěšném zásahu hrát dále. Někdy mi kuliček přibývalo, jindy se stalo, že mi zbylo v pytlíčku jen pár. Měla jsem ty své kuličky ráda a dodnes vidím v duchu tajemství skrývající duhovky, které záříly ve slunci čímsi dosud nepoznaným, úžasným a očekávaným. Nevím proč zrovna dnes píšu o těch kuličkách, myslím na ně totiž už od včerejšího večera a poskakuje jedna za druhou přes kostičky do důlku. Snad symbolizují bezstarostné dětství, pro mne žel tak brzy přervané, ale alespoň na chvíli, kdy jsem spávala v postýlce se síťkou s medvídkem Kingem a hrávala na ulici kuličky, šťastné.