Září 2011

Nahota z různých aspektů

24. září 2011 v 10:01 | Alena Ludvíková
Šest obrázků nahoty
1. ROZTOMILÁ
Dvě malé děti - holčička a chlapeček - si na pláži hrají s nafukovacím míčem a ani je nenapadne, že jsou nahé.
Proč taky?
2. NĚŽNÁ
Plavovlasá dívka ve voňavé trávě se sluncem nad hlavou snící o "princi na bílém koni".
Přijede někdy?
3. VÁBIVÁ
Žena s rudou růží ve vlasech a mlžným závojem přes bedra leží v lese - vzduch prosycený kořennou vůní stromů - horko stoupá vzhůru ke korunám staletých dubů ...
Naplní se očekávání?
4. ESTETICKÁ
Muž - diskobolos - nádherná oživlá socha plná energie a odvahy.
Existuje někde?
5. LASCIVNÍ
Polooblečená žena - černý podvazkový pás kolem beder, punčochy se širokým okrajem, rudé korále, proužek látky pod prsy - a nic víc ...
A pak - nečeká zklamání?
6. PORNO
Většinou nechutné, surové dráždění smyslů odhalením intimity styků, které by měly být vyvrcholením něžných citů.
Proč tak vyhledávané?

Slyšíš to ticho ...?

21. září 2011 v 15:51 | Alena Ludvíková
Ticho přichází na měkkých tlapkách naší malé kočičí princezny Sisi. Plíží se pokojem a hladí mě svou hebkou tlapkou po tváři. Velké zelené oči se upřeně dívají, bedlivě mě pozorují a čekají na možný pohyb ... Nic, je ticho, takové modré mlžné ticho číhající na nepřicházející zvuk. Nechci ten nehybný klid porušit, myšlenky se mihají jako zapadající jiskřičky a splývají v jedinou: Ticho ...
Choďte po špičkách, zadržte dech, panství ticha vše zahaluje do jemného sametového hávu, zapadá jako usínající slunce do hluboké studny.
Probudím se někdy? Ozve se zvuk projíždějícího auta, zaštěkání psa nebo zvonek telefonu? Co prolomí dnes to ohromné všechno kolem objímající T I C H O ?

Naturalia non sunt turpia

18. září 2011 v 11:46 | Alena Ludvíková
Naturalia non sunt turpia ( ve volném překladu "co je přirozené, není hanba"). Při hodinách výtvarné výchovy nám pan profesor vysvětloval rozdíl mezi aktem, lascivním obrazem a pornem. Na aktu není nic pohoršujícího, protože nahé tělo je přirozené, tak jsme přišli na svět. Lascivní obraz je kupříkladu takový, na němž je namalováno nahé ženské tělo, ale vedle leží pánský klobouk, rukavice a třeba hůlka. Pak už pracuje fantazie - a většinou tím horším směrem ... O pornu nám moc neříkal, ani nemusel... Odsuzoval pornočasopisy i pornofilmy. Byl toho názoru, že milování má být výsledkem lásky, ne hrubým aktem rozdrážděných smyslů. Byl to moudrý pan profesor, dokázal nám vše vhodnou formou vysvětlit, nikoho svým výkladem neurazil ani nepohoršil.
Naturalia non sunt turpia - za své tělo se nemusíme stydět. Jednou se kdosi ptal při ukázce sochy Adama s fíkovým listem, co je na té soše pohoršlivého. Všichni mlčeli, tak odpověděl sám: "Ten fíkový list."
Samozřejmě se musíme řídit společenskými zvyklostmi země, v níž žijeme. Oblečení neslouží jen k zakrytí těla, ale v zimě nás hřeje, v létě chrání před slunečními paprsky a v neposlední řadě také zdobí.
Tedy každý z nás musí vědět, co je přirozené a krásné, a naopak co snižuje lidskou důstojnost a uráží smysl pro krásu.

Moji skorobratři

9. září 2011 v 10:21 | Alena Ludvíková
Bohužel jsem jedináček. Sourozenci mi moc chyběli. Chtěla jsem mít bratra nebo sestru, ale maminka byla s tátou rozvedená, později s mým nevlastním otcem už asi děti mít nechtěli, nevím.
Snad proto jsem tak ráda jezdila s maminkou ( než se podruhé vdala, potom už návštěv ubývalo ) ke Krásovům do Ruzyně. Tam byli báječní kluci - Pepíček a Mireček. Tam jsem poznávala svět. Už jsem o nich psala, o tom jak jsme v noci sdíleli všichni tři velkou manželskou postel, já ležela uprostřed, aby se kluci nervali, jak mi ukazovali, kterak se zbavit nenáviděných bavlněných trik - škub sem, škub tam - a trika s dlouhými rukávy a nohavicemi byla rozervaná, jak jsme chodívali na Tři krále koledovat - já jsem byla nejmenší a nejmladší, a navíc holka, proto jsem se stala tím černým vzadu, ale vykoledovala jsem si nejvíc, pak si vzpomínám na společné obědy a večeře, tak krásně společné, kdy se atmosféra šťastného domova nad stolem přímo vznášela, jak ... Bylo toho moc, nač si mohu vzpomenout, ale nejvíc právě na ten nevýslovně nádherný pocit rodinné soudržnosti, pospolitosti, bezpečí ... To trvalo tak do mých jedenácti let, ale nelze zapomenout. Kluci byli téměř jako moji bratři, dodnes na ně i celou Krásovic rodinu myslím s potěšením a vděčností.

Život je nekonečný příběh

4. září 2011 v 11:55 | Alena Ludvíková
Život ve všech svých formách je nekonečný příběh. Vše živé se rodí, žije a umírá. Tak je to dané. Příroda vytváří rozmanité formy života - od těch nejprimitivnějších ( z našeho hlediska ) - tak po ty nejsložitější ( domníváme se, že jsme to my ). Život bují všude. Na troskách, rozvalinách, v lesích a vodách, v oblačných výšinách, v nuzných obydlích i v palácích. Nepodceňujme žádný živý subjekt a hlavně nepřeceňujme sebe.
Život nikdy nezanikne, třebaže se o to mnozí "mocipáni" snaží. Existují přece organismy, které nezničí ani atomová bomba. Děsíme se mutantů, ale ty si přece vytváříme svým počínáním sami. Kdybychom se ve stroji času mohli podívat do budoucnosti naší Země, co bychom asi spatřili? To ovšem záleží na nás. Nebo snad už je to dané a my jsme jen konzumenty času, který se prolíná v neexistující přítomnosti s minulostí i budoucností? Nevím, jen bych moc chtěla, aby budoucnost našich prapravnuků byla čistá, jasná a plná radosti ze života, toho nekonečného, věčného příběhu ...

Život je i mým příběhem tak jako všech, kteří žijí ...

Krásná léta studentská

3. září 2011 v 8:35 | Alena Ludvíková
Na fakultě jsme měli divadelní kroužek. Hráli jsme v divadle Na Slupi Figarovu svatbu. Figara hrál Mirek V., já jsem se stala jeho nevěstou Zuzankou. Hrabětem Almavivou a zároveň režizérem byl Honza Ž. Hlediště toho malého divadla bylo přeplněno nedočkavými rodiči, profesory, studenty i lidmi ze sousedství. Na začátku prvního dějství jako první jsem měla výstup já. Opona se rozhrnula, vše ztichlo a zraky obecenstva se upřely na osvětlené jeviště. Vstoupila jsem na scénu do světelného kužele a podlomila se mi kolena. Naštěstí jsem měla dobový kostým - dlouhou splývající sukni - takže to nebylo vidět. Došla jsem k zrcadlu, pootáčela se, upravovala jsem si na hlavě věneček z pestrých umělých květů a pronesla: "Podívej se, Figaro, můj věneček. Sluší mi takhle lépe, co myslíš?" Pak už přišel na jeviště Figaro - Mirek a tréma ze mne pomalu vyprchávala. Byl to úžasný povznášející pocit pohybovat se po "prknech, která znamenají svět", aplaus byl ohromný - to nám upřímně tleskali naši přátelé a všichni přítomní.
S Mirkem jsme se sblížili. Lépe řečeno - on si přál mnohem víc než přátelství, ale já už měla svého Vláďu, kterého jsem si později vzala. Proto zůstalo jen při těch milých studentských polibcích na večerní cestě ze zkoušek nebo po představení.
Mirek žije v mých vzpomínkách jako mladý nesmělý kluk plný nadšení pro divadlo, ale už méně snaživý ve studiu českého jazyka a literatury, o historii ani nemluvě. Už jsem o něm ve svém blogu psala. Vzpomínám zase na léta, která byla v mém životě nejkrásnější a která se už mohou vrátit jedině v mých myšlenkách, vzpomínkách a při psaní tohoto příběhu.