Říjen 2011

Zase vzpomínky ...

26. října 2011 v 8:59 | Alena Ludvíková
Dětské hry na ulici mě lákaly nejvíc. Naše ulice bývala kdysi docela tichá a provoz v ní také mírný a dost bezpečný. Kluci klidně hráli na silnici fotbal a my jsme pěstovaly takové ty společné hry jako "na sochy" nebo "jede paní z Frýdlandu", skákání školky přes švihadlo a skákání "panáka". Často se k nám připojili i mladší kluci. Ti starší samozřejmě nad tím ohrnovali nos. Mně se tenkrát líbil Láďa Hvězda. Už to příjmení přímo zářilo. Jednou jsem se dívala z okna a on mi zamával - na to jsem pak myslela celý večer. Bylo mi deset a na kluky jsem začínala myslet trochu jinak než dříve. Také moje kamarádky jim věnovaly větší pozornost. U Jany v domě bydlel jeden poněkud starší kluk ( v současnosti známý vědecký pracovník ) a Jana vždy, když jsme ho na schodech potkaly, rozpačitě zrudla a nevěděla, kam s očima, tak raději zrychlila krok a jen tichounce odpověděla na jeho "ahoj".
Uplynulo od té doby mnoho vody, jak se obrazně říká, ale jsou okamžiky, třeba docela nepodstatné, které se mi náhle vybaví ... a já se alespoň na pár minut ocitnu zase v té naší ulici na Letné, ulici dětsví ...
Ostatně, co bychom byli bez vzpomínek? Vždyť tvoří naši osobnost, naše vlastní nezaměnitelné "já".

Evička

21. října 2011 v 10:54 | Alena Ludvíková
Nevím proč, ale vybavila se mi vzpomínka na Evičku.
Jednou k nám přišla maminčina kamarádka z domu, paní Editka. Říkala, že jde na oslavu osmých narozenin jedné malé holčičky do známé rodiny. Rozplývala se chválou, jaká je Evička roztomilá, kouzelná, hezká, zkrátka "sladká Evička". Prý strašně miluje děti, a tak paní Editka prosila maminku, aby mě mohla vzít na oslavu s sebou. Bylo mi devět a vlastně se mě nikdo neptal, zda tam chci jít. Ale bylo mi to celkem jedno, šla jsem tedy.
V pokoji bylo plno lidí, na stole bílý ubrus a talíře s různými pochoutkami, hlavně velikánský dort a rovněž ohromná bonboniera. Evička byla asi tak velká jako já, ale dvakrát tak silná, taková zaoblená na místech, kde já měla jen samé hrany, tmavé krátké vlasy lemovaly baculatou červenou tvář a očka se jí radostně rozsvítila, když mě uviděla. Hned se ke mně rozběhla a k mé nelibosti mě začala objímat a líbat. Všichni ji obdivovali, jaká je miloučká a líbezná. Vedle ní jsem asi vypadala jako protivná zamračená hubená holka s bledou tvářičkou bez úsměvu. Byla jsem však pamětliva maminčina příkazu, abych se chovala slušně, tak jsem se jen mlčky vymanila z jejího sevření. Ukazovala mi s nadšením všechny své hračky, pak jsme si sedly ke stolu, kde se podávalo kakao a dorty. Chutnalo mi to, ale při pohledu na od šlehačky upatlané Eviččiny ručky a ústa od čokolády mi pomalu přecházela chuť na další lahůdky. Dospělým se to však zdálo roztomilé. Vrcholem bylo, když Evička šla na záchod a chytla mě za ruku, že musím jít s ní. Sedla si na mísu a pořád mi něco povídala, šťastná a rozradovaná z toho, že má doma "kamarádku". Cítila jsem se děsně. Asi jsem dala svou nevoli dost najevo, protože paní Editka prohlásila, že už musíme jít domů. Ani si nepamatuji, čím to zdůvodnila, aby to znělo přesvědčivě, jen jsem pociťovala nesmírnou úlevu, že se Eviny společnosti zbavím. Paní Editka asi byla zklamaná, ale neřekla nic.
Od té doby jsem už Evičku neviděla.


Už je to dávno ...

13. října 2011 v 7:58 | Alena Ludvíková
Slovo "pastelky" mi připomíná školní léta. Zase v duchu běžím ulicí U Studánky ke známé budově, která se nesmazatelně vryla do mé paměti. Kdysi byla "mojí" školou, denně jsem sedávala v jejích třídách v lavicích mnohdy počmáraných různými malůvkami, ale hlavně jmény, vzkazy a průpovídkami, narychlo psala domácí úkoly, utíkala po dlouhých chodbách a dívala se z jejích oken na protější domy.
Všichni jsme záviděli Lídě Drahokoupilové, že bydlí přímo naproti škole a stačí, když při prvním zazvonění, které bylo slyšet až k nim, vyjde pomalu z domu. Hned vedle toho domu bylo papírnictví. Tam jsme si chodili kupovat "štěstíčka" - malé tajemné obálky, které skrývaly překvapení. Většinou maličkosti, třeba barevnou skleněnku, prstýnek, nárameček, korálky nebo pěkný obrázek auta, krajiny atp. Také jsme tam kupovali barevné stanioly, které jsme si potom různě vyměňovali. Staré stanioly od čokolád nebo bonbonů jsme pracné vyhlazováním narovnávali, aby se také hodily ke směně. Tento směnný obchod v naší škole byl ( jak je to dávno! ) bohatě rozvinut.
No a pastelky? Na prvním stupni jsme je měli všichni. Někdo jen ty krátké, jiný dlouhé, v některé sadě jich bylo jen šest, v druhé dvanáct ... Naše paní učitelka ( Littmannová ) dbala přísně na to, aby byly ořezané pěkně do špičky, neokousané a čisté. Moc ráda jsem malovala, proto z těch mých byly brzo "špačky" a maminka musela kupovat nové. Krásná léta dětské nevinnosti! Kde jsou se všemi radostmi a strastmi? Není návratu ...

Překousnutý jazyk

7. října 2011 v 11:14 | Alena Ludvíková
Bylo mi jedenáct a snažila jsem se napodobovat Krásovic kluky ve všem. Tak jsme skákali z okénka vily na zahradu a moc se nám to líbilo. Okno vedlo z chodby domu, bylo asi tak tři metry od země. Skočila jsem už mockrát, ale jednou ...
Při skoku jsem něco volala na Pepíčka, a když jsem doskočila na zem, ucítila jsem, jak mi cosi horkého stéká po bradě. Setřela jsem to rukou a zjistila jsem, že mi teče z úst spousta krve. Přiběhl kamarád a začal křičet: " Mamííí, Alenka si překousla jazyk ..." Při doskoku jsem totiž narazila koleny do brady, a protože jsem měla pootevřenou pusu, jak jsem na Pepu křičela, dostal se mi jazyk mezi zuby - a skončilo to překousnutím kusu povystrčeného jazyka. Zajímavé, že jsem necítila bolest, jen se mi zdálo, že je můj jazyk náhle obrovský, nemohla jsem skoro mluvit, jen tak mumlat, to mě děsilo.
Pepíček šel se mnou k místní lékařce. Prohlásila, že mi jazyk zašije, ale pak marně hledala vhodnou jehlu. Spíše se mi zdálo, že ji najít nechce, že se šití obává. No nevím.
Jeli jsme tedy tramvají z Ruzyně na Letnou. Zrovna jsme doma malovali, všude barvy, štafle, nábytek ve středu místnosti, nepořádek. Proto mě vlastně maminka poslala do Ruzyně samotnou, aby v klidu vymalovali byt. Naštěstí u nás byla i teta Lída, která prohlásila, že má na Bulovce známého lékaře a odveze mě k němu. Další anabáze absolvovaná s oteklým jazykem.
V nemocnici už vše probíhalo odborněji. Lékař se mě zeptal, jestli chci celkovou narkózu či jen místní umrtvení. Rozhodla jsem se hned pro narkózu. Už jsem toho měla nad hlavu.
Na operačním stole mi přiložili něco na ústa a nařídili mi, abych nahlas počítala. Stačila jsem napočítat do dvanácti a pak se mi zablesklo před očima, jakýsi rudý blesk sjel kolem mne, pak se objevili čápi vysoko na drátech elektrického vedení a křičeli: "Počítej, no počítej .." a dost, pak už nic.
Probudila jsem se a nade mnou stála baculatá usměvavá sestřička, vzala mě do náruče a odnesla na pokoj.

Není dobře člověku samotnému

2. října 2011 v 11:16 | Alena Ludvíková
Člověk je tvor společenský. Slyšela jsem větu: " Přestává být, kdo je tak sám." Asi je to v jistém slova smyslu pravda. Nebyli jsme zrozeni k tomu, abychom žili sami.
V dětství jsem vždycky toužila po společnosti svých vrstevníků. Milovala jsem hry na ulici, třeba hru na sochy, "jede paní z Frýdlandu", skákání "školky", různé míčové hry, cvrnkání kuliček do důlku, tajemnou hru "krvavé koleno", také jsem chodila do Stromovky sáňkovat, na "Zimák" bruslit, do kin na Letné, a to vše s kamarádkami, později s kluky. Byla to kouzelná léta plná soudržnosti, plánů, nápadů a naděje.
V době puberty jsme chodily většinou spolu dvě důvěrné kámošky - tato přátelství vydržela až do současnosti.
Vzpomínám také na skauting, Sokol a další organizace, kam jsem chodila moc ráda a s nadšením. Pospolitost, pocit, že někam patřím, sdílení dojmů ... to vše náleží k druhu homo sapiens ...
Není dobře člověku samotnému ...