Listopad 2011

Novodobý hon na čarodějnice

29. listopadu 2011 v 10:33 | Alena Ludvíková
Hon na čarodějnice ve středověku, kdy byly nešťastné nevinné ženy, ale i muži upalováni, sice dávno pominul, ale stejně v jiné podobě trvá i nadále. Novodobá šikana či útoky na určitou skupinu obyvatel jsou ve své podstatě takovým "honem na čarodějnice". Praktiky Ku - Klux - Klanu jsou nám dobře známy z literatury i tisku, také děsivé činy určitých členů rasistických organizací i v naší zemi nás nemohou nechat v klidu. Nechápu, jak někdo může pronásledovat lidi jiné barvy pleti nebo jiného vyznání. Druhá světová válka zřejmě některé jedince nepoučila. Trpí snad tak silným pocitem méněcennosti, že si musí najít obětního beránka?
O tom, kým jsem a jaké jsou hodnoty mojí osobnosti, nerozhoduje barva pleti nebo příslušnost k nějaké církvi, nerozhoduje rasa, k níž patřím, ale způsob, jak žiji, jak se chovám k ostatním lidem, co umím a co mohu druhým dát.

KNIHA A ŽIVOT

25. listopadu 2011 v 7:56 | Alena Ludvíková
Těch nej ... knižních postav bylo tolik, že si je ani nepamatuji. V dětství kupř. čertík Marbulínek nebo pejsek Punťa, v dospívání postavy z Foglarových knih, později jsem si oblíbila Zdenu Frýbovou, tedy psíka Robina, líbí se mi postavičky Miloslava Švandrlíka, obdivuji radu Vacátka - bezvadně vykreslenou postavu z Panoptika starých kriminálních příběhů od Jiřího Marka, v současné době mám ráda postavy z knih Viewegha, a tak bych mohla pokračovat ještě dlouho.
Jak se říká, že krajina ( obraz ) je stav duše, tak i kniha a postavy v ní jsou stavem duše jak spisovatele, tak i čtenáře. Co se mi líbilo kdysi, nemusí se mi líbit dnes a naopak. Co bych napsala před lety, to bych možná nenapsala v současné době. Ale nejraději čtu příběhy, které autor vnitřně prožívá, to se nějak pozná. Prostě žije v knize a s knihou ...
Kniha a život - to se prolíná a přetváří v mysli dobrého spisovatele, je to úžasná a povznášející tvůrčí činnost ...


Země, odkud přicházím ...

19. listopadu 2011 v 7:55 | Alena Ludvíková
Země, odkud přicházím, je mým tajemstvím
ta země, odkud přicházím ...

... zpíval Vladimír, můj budoucí manžel, a já měla takový zvláštní pocit, jako kdyby opravdu pocházel z nějaké vzdálené, pro mne nedostupné země. Byl tak mladý a odvážný, obdivovala jsem to, že vždy, v každé situaci, věděl co dělat. Ničeho se nebál a já jsem cítila, že ta síla z něho přechází i na mne. Prostě byl ten typ muže, který " z ničeho dokáže vytvořit NĚCO ".
Když jsem se vdávala, zdálo se mi, že se splnil můj sen. Před Staroměstskou radnicí stáli moji spolužáci z fakulty, utvořili špalír, jímž jsme museli projít, a na konci napnuli barevnou stuhu, nebyli jsme si jisti, zda ji přetrhnout nebo podlézt ...
Pak nastal společný život, práce, dítě, nádherné cestování po Evropě, neshody, rozvod ... Tak už to bývá.
Vladimír mě nepřestal mít rád, třebaže se znovu oženil. Byl stále plný energie, aktivity, života.
Až jednou se ho zmocnila nepřekonatelná únava. Po stanoveni diagnózy ( leukémie ) do čtrnácti dnů zemřel.
Vzpomínám a před zavřenýma očima mi probíhá pestrý život s ním ... V duchu mi zní známá melodie:

Končí ten čas, jenž byl pln nejhezčích nocí a dní
poslouchej, jak tichý valčík na rozloučenou nám zní ...

Vladimír se vrátil do země, odkud přišel.




Konec vzpomínání ?

12. listopadu 2011 v 10:28 | Alena Ludvíková
Profesor Vondráček napsal knihu na toto téma - konec vzpomínání. Víte, kdo byl profesor Vondráček ? Vynikající psychiatr, který měl semináře v přednáškové síni psychiatrické kliniky ( Ke Karlovu 11 ). Ze své fakulty jsem často utíkala právě na jeho semináře. Profesor byl velmi přísný, studenti se většinou báli zkoušek nebo zápočtů z jeho přednášek. Mne však nesmírně zajímaly a tenkrát jsem klidně mohla jít na zkoušku, ovšem to nebylo možné, protože jsem studovala na jiné fakultě. Sedávala jsem vedle svých kamarádů v první řadě a svědomitě si dělala poznámky.
Pan profesor také někdy demonstroval své pacienty. Jednou přivedl asi devítiletého klučíka, který odmítal s kýmkoli mluvit. Profesor se rozhlížel po studentech, aby vybral někoho, kdo by chlapce přiměl k řeči. Všichni klopili oči, nikdo si netroufal přihlásit se. Ani já jsem se neodvážila, třebaže pan profesor nevěděl, že tam vlastně nepatřím. Náhle jeho zrak zabloudil ke mně a dlouhý ukazováček zamířil na mou hlavu. "Tak třeba vy ..."
Vstala jsem a prošla na pódium. Ta ostuda, jestli budu koktat a hošík bude mlčet jako zařezaný. Začala jsem nesměle otázkami na různé dětské hry, řekla mu, které se líbí mně, a tak nějak to vyplynulo samo, že dítě začalo odpovídat. Chvíli jsme si povídali, dokud mi pan profesor nepokynul, že to stačí. Klučíka pak odvedl někdo ze zdravotnického personálu. A já jsem cítila nesmírné uspokojení. Pan profesor mě pochválil !
Pochvala profesora Vondráčka totiž něco znamenala. Velmi jimi šetřil. Profesor už dávno zemřel, ale já stále vidím jeho vysokou hubenou postavu, kozí bradku a nesmlouvavý pohled. Škoda, pane profesore, že už s vámi nemohu mluvit. Dnes už vím, co bych řekla ...
Konec vzpomínání. I já už budu brzy končit se svými vzpomínkami ...

Když chci, tak mohu ... ?

8. listopadu 2011 v 8:06 | Alena Ludvíková
"Když chci, tak mohu" - je sice velmi krásné rčení, ale má pouze omezenou platnost. Nemohu překročit svůj stín, nemohu dvakrát vstoupit do téže řeky, nemohu pochopit věčnost ...
Nic u nás není nemožné - to slýcháme dnes často, ale spíše v tom negativním slova smyslu. Není nemožné kupř. stát se doktorem práv za dva měsíce, nadělat si milionové dluhy a beztrestně zmizet někde v zahraničí, obrat ty nejchudší o poslední korunu atp. Stačí si poslechnout zprávy ( jobovky ) nebo přečíst noviny a hned zjistíme, co vše "nemožné" je možné.
"Nikdo nepřemůže přírodu" říkali už staří Římané ( ? ), a v minulém století se přírodu ze všech sil snažili svými obrovskými "strojkami socialisma", obracením toku řek atp. přemoct sovětští vědci a technici ( a nejen oni ). Vím, pokrok musí být, ale příroda se krutě mstí, když do ní nešetrně zasahujeme. Jak - to jsme už poznali. Je docela možné, že homo sapiens sapiens přestane existovat, že si jednou opravdu "podřeže větev, na které sedí".
To přece nechceme, nebo snad ano?
A tohle není NEMOŽNÉ ...

RUB a LÍC

3. listopadu 2011 v 11:17 | Alena Ludvíková
Rub a líc - známé sice, ale velmi diskutabilní pojmy. Víme vlasně, co je rub a co zase líc? Tím ovšem nemám na mysli u látky, textilie, tam to většinou poznáme.
Rub či líc nějaké situace, klad a zápor určité osobnosti, dobré a špatné jednání, zkrátka rub a líc čehokoli, co tvoří náš život.
Rub a líc úspěchu, vzdělání, manželství, lásky ...
Moje maminka říkávala, když se mi něco nepovedlo, nebo když mě potkalo něco nepříjemného: "Všechno zlé je pro něco dobré." Tedy rubem zla může být i poznání dobra.
Naruby se nám může jevit určitá situace, dokonce my sami se někdy cítíme jakoby "naruby", vytrženi ze sebe samých, obráceni tím uvnitř nás navenek. Naše nejniternější JÁ vystupuje napovrch a odhaluje mnohdy to, co jsme dlouho skrývali. Chce se nám uniknout a skrýt se, ale to "naruby" se nějak dere nezadržitelně ven ...