Prosinec 2011

Silvestr

31. prosince 2011 v 10:53 | Alena Ludvíková
Těšívala jsem se na ten poslední den v roce, který mi připadal právě tím, že je POSLEDNÍ, slavnostně mimořádným. Znáte ten pocit, kdy na něco čekáte, kdy věříte na "zázraky", pohádkové kouzlo a krásu okamžiku, v němž starý rok odchází a s ním vše, co se nepovedlo, a nový, který může přinést nové příležitosti, radost a štěstí, přichází. Ve sklence vína se odrážejí světla vánočního stromku, rozveselení lidé si připíjejí na zdraví, štěstí, pohodu a nevím co ještě. Venku bouchají rachejtle, k obloze vystřelují barevně zářivé fontány ohlašující NOVÝ ROK a přispívající k bouřlivé náladě alkoholem povzbuzených lidí.
Hodně těch silvestrovských zábav jsem strávila na horách. Noční jízda na lyžích bývala vyvrcholením oslav, pak už jen spánek, který trval obvykle až do odpoledne 1. ledna.
Novoroční předsevzetí si už nedávám. Proč taky. Co chci opravdu změnit nebo udělat, o to se snažím i bez slibování sama sobě. Ostatně člověk nikdy neví, co se stane, každý den může přinést něco nepředvídaného. Mohu jen doufat a také se snažit, aby to NOVÉ bylo lepší ...

Píseň o Vánocích

28. prosince 2011 v 8:57 | Alena Ludvíková
Jmelí je prý jedovaté. Mívali jsme často to pozlacené. Pověsili jsme je ke stropu na rameno lustru, při rozsvícení se rozzářilo a domov byl ještě útulnější. Ten domov pro mě vytvářela maminka. Měla totiž schopnost vyvolat atmosféru lásky a pohody, toho hlavního, co dělá domov domovem. To neumí každý.
Jmelí a sníh - tato slova se ozývají v písni o Vánocích - a já vidím v duchu i Vánoce s Vladimírem na horách. Jezdili jsme do Pece pod Sněžkou, někdy do Herlikovic nebo na Luční boudu. Ale to je už dávno. Vánoce jsme tam trávili u velkého stromu se spoustou jiných lidí, soukromí se vytratilo, ale stejně ten slavnostní pocit, že přichází něco mimořádného a krásného, se vždy dostavil, zářil v duši jako to zlaté jmelí a rozsvícený vánoční strom.
I dnes máme na lustru jmelí, je však umělé, také zlatě září, ale už to není nějak ono ...

Nešťastný ( ? ) pravopis

14. prosince 2011 v 8:57 | Alena Ludvíková
Pravopis je opravdu slabou stránkou našich žáků - a nejen těch. Vím, že čeština není snadná, ale naučit se správně psát může každý průměrný žáček.
Chodila jsem do školy na Letné v ulici U Studánky. Paní učitelka Litmannová nám dala skutečný základ českého pravopisu. Vyjmenovaná slova jsme všechny znaly ( dívčí třída ) zcela perfektně, také shoda přísudku s podmětem ( v mn. č. ) žádné z nás nedělala potíže. Na konci čtvrté třídy jsme zvládaly bez obtíží tento nezbytný základ, diktáty i pravopisná cvičení. Nejhorší známkou z diktátů byla trojka, a to za každou hrubku se snižovala známka o stupeň ! !
Dnes ovšem vidím hrubé chyby v denním tisku, dokonce i v televizi ( tam sice málokdy, ale přece ) ...
Čím to je? Děti jsou zahlcovány vědomostmi z různých oborů, bývají často přetíženy, chybí jim pohyb na čerstvém vzduchu, kolektivní hry, odreagování ... vysedávají dlouho u počítače ... spoléhají se na automatické opravy chyb ...
Základní škola má naučit základy češtiny, matematiky, cizího jazyka atd. Děti mají celkem dost vědomostí z různých oborů, ale nic neznají pořádně.
Musíme se zamyslet nad tím, co je opravdu základ, na kterém se pak staví další znalosti podle zájmu jednotlivých žáků ( na 3. st. škol ), a co jen děti zatěžuje a brání jim pochopit právě to nejpodstatnější.

Malé postřehy

12. prosince 2011 v 10:37 | Alena Ludvíková
Jsou lidé, kteří mnoho mluví, aniž mají co říct. A také jsou ti, kteří mlčí, třebaže by se každé jejich slovo dalo vyvážit zlatem.

Není postřehu ani myšlenky, které by už dávno před námi neměl někdo jiný. Objevujeme dávno objevené světy, ale nevíme o tom.

Myšlenky jsou jako zlaté rybky. Dotkneš se prstem skla akvária a rozutečou se na všechny strany.

Někde jsem četla, že náš vnitřní zrak začíná lépe vidět, když ten tělesný slábne. Totéž lze říct o sluchu. Slyšíme-li už hůře, dokážeme lépe naslouchat.

Je povinností toho, kdo má lidem co říct, aby to udělal. I malé zrnko moudrosti může vzklíčit a přinést plody.

Na tváři lehký smích ...

8. prosince 2011 v 7:18 | Alena Ludvíková
"Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal ..." to mi napadá, když čtu slova "pod maskou" - téma týdne. Všichni nosíme masky, pod nimiž se skrývá naše pravá tvář. Jen malé děti a zvířátka většinou ukazují své skutečné, ničím nezahalené bytostné "já". Člověk musí stát před lidmi, mluvit s nimi, vlastně se jim "ukazovat" , proto nasazuje "masku", která chrání to, co nechce odhalit. Bohužel to často bývají ty nejčistší city, za které se stydí, snad proto, že současná doba si žádá tvrdost a otrlost. Pod maskou surovosti a drzosti se mnohdy ukrývá bolest a smutek, tápání ve vlastním nitru, volání o pomoc. Ale kdo podá pomocnou ruku, když proti sobě stojí jen "masky" ?

Předvánoční reminiscence

4. prosince 2011 v 11:14 | Alena Ludvíková
Atmosféra Vánoc - světlo, teplo, vůně čerstvé kávy a vanilkových rohlíčků, maminčiny písničky, cosi nevyslovitelně tajemného v ovzduší, předzvěst toho, že NĚCO přijde, jakési kouzlo ... upínala jsem se k tomuto okamžiku v očekávání tajemství Štědrého večera, dárků vysněných i těch zcela neočekávaných - bylo to součástí mého dětství, doby, kdy člověk věří v dobro, krásu a jakousi věčnost, nekonečnost života ...
Maminka dovedla pro mne připravit skutečně nezapomenutelné Vánoce, měla ten dar vytvářet domov, opravdový domov... to neumí každý. Vidím ji v duchu, jak obaluje malinké rohlíčky v cukru s vanilkou a klade je na černý plech a potom do vyhřáté trouby, jak vykrajuje z kakaového těsta hvězdičky, kolečka, měsíčky a různé malé figurky a přitom si zpívá své oblíbené písničky. Slyším její milý hlas, cítím jemné pohlazení na svých vlasech, pohlazení, které vyhladilo každou bolest a křivdu.
Vánoce - zelený stromeček, barevné ozdoby, spousta cukroví, tradiční kapr s bramborovým salátem ... a později večer zazní zvoneček zvoucí k rozbalování dárků, vyvrcholení kouzla toho nádherného OČEKÁVÁNÍ ...
Člověk by si měl ve svém srdci zachovat kousek dětství, alespoň maličký stříbrný střípek věčnosti.