Leden 2012

Kyberšikana

28. ledna 2012 v 15:47 | Alena Ludvíková
Sociální sítě - bezvadný moderní způsob komunikace na jedné straně, na druhé nebezpečná zbraň. Tou zákeřnou zbraní myslím kyberšikanu. Je to forma psychické šikany prostřednictvím internetu a mobilu. Kdo se stane terčem takové šikany, může se dostat do silné deprese, mnohdy vyžadující i hospitalizaci.
Sociální sítě bývají často zneužívány. Anonymita dodává některým lidem odvahu k hrubé kritice, dokonce k vyhrožování, posměchu, nadávkám atp. Každý z nás by měl mít tolik odpovědnosti, aby se dokázal za to, co napíše, veřejně a neanonymně postavit. Není přece žádným hrdinstvím skrýt se pod nějakým pseudonymem a urážet druhé, ubližovat jim a vysmívat se.
Kdysi dávno mi napsala do mého dětského památníčku jedna spolužačka:

"Varuj se ublížit komukoli,
nevíš, jak každá křivda bolí,
na slovo ve hněvu pronesené
se v životě těžko zapomene..."

To se ještě více vztahuje ke slovu napsanému. A nejhorší je napsat něco zlého tak, aby si to kdokoli mohl přečíst - na internetu. Zlá, krutá slova bolí víc než pár facek ...

Když jsme malí byli...

24. ledna 2012 v 15:10 | Alena Ludvíková
Pamatuji si, když mě maminka prvně vedla do školy ...
Určitě už ( alespoň pro mě ) svítilo slunce, bylo příjemně teplo, jasno a tak moc a moc slavnostně - a já jsem se tolik těšila na to neznámé a báječné, co právě přijde ...
Před vysokou budovou školy U Studánky už stály hloučky dětí, s těmi nejmenšími i rodiče, většinou maminky. Ty se dohadovaly, pokud jejich dítě byla dívka, jestli je lepší být v 1. A nebo v 1. B. "V áčku bude paní učitelka Littmannová, ta je pro prvňáčky nejlepší," tvrdily ty zkušenější.
Byla to holčičí třída, koedukace ve velkých městech na základních školách tenkrát ještě nebývala. Seděla jsem v první lavici s Naďou - a staly jsme se kamarádkami na celý život.
Naše paní učitelka byla opravdu velmi dobrá, jak po stránce výuky, tak z hlediska výchovného. Základy všeho, co znám, jsem získala od ní. Malou násobilku i vyjmenovaná slova jsme musely znát perfektně, i kdyby nás o půlnoci vzbudili. A také to umím přesně tak jako tehdy dodnes. "Nejlépe se naučíte číst, když při procházce nebo jízdě tramvají budete číst všechny nápisy, které kolem uvidíte," říkala - a měla pravdu. Podvědomě si je čtu dosud.
A na ty svačinky "za oknem" také nezapomenu. Ve třídě bylo několik děvčat, která si svačiny nenosila, prostě proto, že rodiče na to neměli. Paní učitelka nás požádala, abychom, pokud ovšem to bude možné, střídavě přinesly svačiny dvě. Pak je od nás vybrala, všechny roztřídila a každou zabalila znovu a do stejného papíru. Pak jsme je daly na okenní parapet. Dívky, kterým rodiče svačinu dát nemohli, si je o přestávce pod dozorem naší paní učitelky braly. Nevím, jak to dělala, ale vždy to vyšlo...
Tak to bylo ...

Vina a nevina

20. ledna 2012 v 15:09 | Alena Ludvíková
V čem spočívá nevinnost?
Co myslíte?

Nevina není jasným protikladem slova vina. Mohu se provinit, a přece zůstat bez viny a naopak. Záleží na čistotě srdce a mysli. Nemusí být "sprosťák", kdo použije sprosté slovo, ale sprostý je, kdo sprostě myslí, kdo ze svého srdce vymýtil ten čistý pramínek pravdy, pravdy, která mu jasně ukazuje cestu světem mezi lidmi ...
Přichází člověk na svět jako nepopsaný list papíru? Narodí se nevinný? Nevěřím na prvotní hřích, který se smyje křtem, ale věřím na hlas svědomí, který v každém z nás promlouvá - někdy tiše, jindy přímo burácí. Kdo jej soustavně umlčuje, ztrácí se ve tmě, bloudí a nenalézá cestu ven do světla ...
"Udeř, kdo jsi bez viny" - znáte to? Každý z nás nese ve svém nitru nějakou vinu. Záleží na tom, jak se k tomu dovede postavit. Buď podle svých možností vinu napraví nebo ve svém špatném jednání pokračuje ...
Cest je mnoho, známe tu svou ... ?

Šikana pomstou za šikanu

14. ledna 2012 v 11:45 | Alena Ludvíková
Čtu zajímavou knihu od Michala Koláře Nová cesta k léčbě šikany. Ukazuje její všudypřítomnost, škody, které působí, její různé podoby, příčiny a možnosti léčení této "smrtelné choroby demokracie".
Protože je tématem týdne POMSTA, uvádím, že některé šikanované děti "si udělají obrázek o světě, jaký je, a naučí se chovat k lidem..." Tedy šikanují, aby sami nebyli šikanováni. Mstí se ( často podvědomě ) na jiných ( slabších ) za újmu před tím utrpenou, ztotožňují se s agresorem a napodobují ho.
Mnozí z nás byli někdy obětí šikany, třeba ve škole, v práci nebo v různých kolektivech. Přirozeně záleží na tom, v jakém stadiu šikana byla, zda ji prováděl jedinec či celá skupina.
Nejhorší je pokračovat v šikaně, mstít se jedincům či celé společnosti, ubližovat ... najít "obětního beránka", zranitelného člověka, který se neumí nebo nemůže bránit.
Určitou formu šikany jsem naštěstí poznala jen jednou. Bylo mi tak jedenáct let, když se v naší ulici objevila "Saletka", dívka o dva roky starší než já. Dodnes nevím, proč si zasedla zrovna na mě, snad jsem byla trochu "jiná" než ostatní holky, začala je navádět, aby si se mnou nehrály, dokonce udělaly kolem mne semknutý kruh, abych nemohla utéct a sledovaly, co budu dělat. Saletka se smála, já jsem mlčela a nemohla jsem proti přesile nic dělat. Nežalovala jsem, proto se to často opakovalo. Ovšem jen tehdy, když přišla Saletka, jinak se holky chovaly normálně. Jak se však objevila, okamžitě se změnily. Slyšela jsem jen částečně obdivný, částečně varovný šepot "Saletka, Saletka" - a bylo po hře. Kluci se Saletčiny manipulace a šikanování nikdy neúčastnili.
Pak jsem dočasně bydlela jinde, a když jsem se vrátila, tak jsem ( asi po dvou letech ) potkala na ulici Saletku. Instinktivně jsem se stáhla, ale ona ke mně přistoupila , usmála se a řekla: " Odpusť mi, byla jsem hloupá" a podávala mi ruku ...

Koho zasáhne pomsta?

11. ledna 2012 v 15:06 | Alena Ludvíková
Je pomsta sladká, nebo se to jen tak říká?
Touha po pomstě nemine asi nikoho z nás. Představujeme si, jak ten, kdo nám ublížil, se smaží ve vroucím oleji či mrzne vysoko v horách na ledové pláni ... Mnohdy stačí představa, že dotyčnému vrazíme pěkných pár facek, že ho vyhodí ze školy nebo z práce, že ho opustí partner, že se před lidmi zesměšní... Není to tak?
Stane se, že se mu nějak doopravdy pomstíme sami. Slastný pocit zadostiučinění však pomine - a co nám zbude? Většinou cítíme, že jsme udělali chybu, nejsme spokojeni, jak jsme si před pomstou mysleli, naopak. Ovládne nás pocit studu, neklidu, ale už to nelze vzít zpátky.
Vykonaná pomsta často zasáhne víc nás než toho, komu jsme se mstili. Tím nechci říct, abychom si křivdu nechali líbit, prostředkem nápravy však nesmí být primitivní msta. "Oko za oko, zub za zub" platilo kdysi v pravěku, ale od té doby jsme pokročili trochu dál - nebo snad ne ...?

Cestou necestou ...

7. ledna 2012 v 18:12 | Alena Ludvíková
Otázka zní, co vlastně ten lepší život je. Každý si pod tím představuje něco jiného. Někomu jde o peníze, jinému o slávu, dalšímu o úspěch v práci nebo partnerských vztazích.
Myslím, že lepší život znamená pro mě cítit uspokojení a pohodu při své činnosti, vědomí, že to, co dělám, dělám dobře a má to smysl.
Cesta k lepšímu životu není snadná. Často se lidé mýlí, když se domnívají, že hmotné statky jsou vším. Pochopitelně znamenají mnoho, ale proti celkové duševní a tělesné pohodě nejsou ničím.
Tak jdeme cestou necestou a doufáme, že nás někde čeká ten lepší život ...

My tři králové ...

4. ledna 2012 v 14:37 | Alena Ludvíková
"My tři králové, my jdeme k vám, zdraví a štěstí vinšujem' vám ... " zpívali kluci Krásovi, když jsme po Ruzyni chodili koledovat. Býval mráz, led nám křupal pod nohama, podupávali jsme před domy sousedů a těšili se na koledu. Dostávali jsme vánoční cukroví, čokoládu a občas i menší finanční obnos. Já byla "ten černý vzadu", protože jsem byla nejmenší, nejmladší a hlavně - holka. Asi tak od mých pěti let až do osmi jsme se každoročně vydávali na kovárnu, ke Kaisrovům, ke Švestkovům i dalším příbuzným či známým Krásovy rodiny. Ruzyň bývala taková velká vesnice. Stály tam sice pěkné rodinné vily, ale také kovárna, nízké domky, a dokonce jsme potkávali koňské potahy, volky i krávy, v létě často děti běhávaly venku bosy - zkrátka pro mě, vysloveně městské dítě, to byla idyla. Bydlely jsme s maminkou na Letné, tak jsme jely na konečnou jedenáctky, pak šly chvíli pěšky a už jsme zvonily u Krásovy vilky. "Teta" Ema byla maminčina přítelkyně, chodily spolu do rodinné školy a nikdy se nepřestaly stýkat. Vždy jsem se k nim moc těšila. Jakmile maminka řekla: "Půjdeme za Pepíčkem a Mirečkem," skákala jsem radostí. S rodinou bydlela ještě sestra tety Emy, hrbatá Máňa. Byla tak hubená a křehká, většinou zůstávala v malém pokojíku s americkými kamny, zdála se mi smutná, ptala jsem se maminky, co se jí stalo, že má ten hrb. Prý bývala zcela zdravá, ale jednou ( asi ve čtrnácti ) spadla v Sokole z bradel, poranila se - a časem se jí tak zkroutila páteř. Snad, ale Máňa brzy zemřela, možná, že měla souchotiny ( to jsem někde zaslechla ). Už se to nedozvím, ale pro mne byla trochu tajemnou bytostí, která patřila do Krásovy rodiny. Její smrt se mě nepříjemně dotkla.
Na Tři krále si vždy vybavím tři dětské postavičky koledující s košíky v rukou po ruzyňských ulicích a cestách ...