Únor 2012

NASTAVTE TISÍCE ZRCADEL

28. února 2012 v 13:43 | Alena Ludvíková
Nastavte zrcadlo ...
Nastavte si už konečně zrcadlo, vy, kteří máte ve svých rukou moc. Podívejte se na svou pokřivenou tvář, podívejte se na svou pokřivenou duši. Nastavte si zrcadlo, uvidíte tu hrůzu a bídu, jež jste způsobili, uvidíte i vlastní nezasloužený blahobyt nahromaděný na úkor těch nejslabších a nejpotřebnějších.
Nastavte si zrcadlo, než vám ho nastaví ti, na jejichž životech parazitujete.

Lidé, nastavte tisíce zrcadel, aby se do nich museli podívat ti, kteří za vaše peníze nezřízeně užívají všechny vymoženosti současné doby a vám nechají jen dřinu a starosti.

Tato slova mě napadají, podívám-li se na téma týdne. Když se vydáte napříč dějinami, uvidíte, jaké zrůdnosti a křivdy byly napáchány ve jménu krále, církve, Boha i božstev, ve jménu lidu, svobody, dokonce i demokkracie ...


Namaluji duhu...

24. února 2012 v 15:04 | Alena Ludvíková
Namaluji duhu
širokou barevnou stuhu
i slunce namaluji
a mraky, jež plují ...

Tak jsem si to kdysi představovala. Snad jsem toho chtěla moc - chtěla jsem malovat obrazy, psát knihy, hrát divadlo. Něco se snad splnilo, ale jen tak částečně. Obrazy maluji, přátelům se líbí, alespoň to říkají - asi by neřekli, že jsou šeredné, že? Divadlo jsem na fakultě hrála, dokonce hlavní role. V divadle Na Slupi jsme sklízeli potlesk, ale byli jsme jen ochotníky a naše představení sledovali převážně rodiče, profesoři a kamarádi, veřejnost sice také, ovšem v menšině, divadlo nebylo velké. Zatím mi vyšla pouze jedna kniha ( je i v pobočkách knihoven ), píšu dál, ale v dnešní době lidé moc nečtou. Zkrátka jsem chtěla víc, než čeho jsem zatím dosáhla. Zdá se mi, že je vše nějak polovičaté, od všeho trochu, nic není naplno.
Co dál? Poraďte mi, přátelé ...




Umění žít

20. února 2012 v 17:28 | Alena Ludvíková
Hodně jsem se ve škole naučila. Hlavně v prvních čtyřech letech u paní učitelky Littmannové. Ona měla tak zvanou sociální inteligenci. Uměla jednat s lidmi, zvláště s dětmi. Dokázala nám vštípit určitý morální kodex, který se nedá jen tak vymazat. Kupříkladu, že máme pomáhat slabším, mít ohled ke druhým, nežalovat, neposmívat se, neubližovat, nepodvádět, chovat se vždy slušně atp. Samozřejmě jsme se podle toho vždy nechovaly ( dívčí třída ), ale důležité je, že jsme moc dobře věděly, kdy jsme tento nepsaný zákon porušily.
Tedy jsem si ze školy odnesla hodně, ale škola nemůže naučit vše. Nesouhlasím sice s rčením "neuč se, život tě naučí", ale pravdou je, že umění žít nás naučí opravdu jen život sám. Postupem času poznáváme klady i zápory vlastní existence, své postavení ve vymezených hranicích svého pohybu po tomto světě, zkrátka učíme se žít. Záleží na nás jak. Žít tak, abychom byli se svým životem spokojeni, je opravdu velké umění. Chce to odhadnout své síly a schopnosti, nerezignovat v případě neúspěchu - a také určitou dávku štěstí.
Kéž bych podle svých slov opravdu uměla žít!

Bylo - nebylo

17. února 2012 v 10:28 | Alena Ludvíková
Už je to dávno ...
Běžím zase tou známou a pro mne nezapomenutelnou ulicí U Studánky, míjím domy, kde bydlely moje spolužačky a vzpomínám ... dole žila ještě se svou starší sestrou u babičky Kája M., veselá, čilá, nepořádná a trochu zlobivá dívka, která se moc neučila, ale krásně zpívala - "jako skřivánek", jak říkala naše paní učitelka. Když zlobila nebo zapomínala domácí úkoly, poslala paní učitelka pro její sestru, aby doma vyřídila, co zase Kája provedla. Hana byla na rozdíl od Káji pořádná, upravená a svědomitá. Kája sice zlobila, ale paní učitelka jí vše brzy prominula, dobře věděla, že malé dívence chybí rodiče a babička na všechno sama nestačí. Otec od rodiny dávno odešel, matka byla dlouhodobě hospitalizována v ústavu pro duševně nemocné, jen strýc asi trochu finančně vypomáhal, byl známým filmovým režizérem ... V dospělosti se pak Kája dobře uplatnila, ale osamělá babička jednou v bytě uhořela. V té době jsem už na Letné nebydlela.
Přímo proti škole bydlela Lída D., které jsme všechny záviděly, že může z domu vyběhnout až při zazvonění, které tam bylo slyšet. Byla to hezká tmavovlasá dívka, dobře se učila, ale s ní jsem moc nekamarádila. Tenkrát jsem se nejvíc stýkala s Janou a Naďou. O nich jsem už psala.
Jsme tím, kým jsme, jen díky vzpomínkám. Bez paměti bychom ztratili svou osobnost - sebe samé. Paměť vytváří vzpomíky, které nám ukazují, jací jsme byli i jací jsme teď. Jsou naším zrcadlem, někdy i pokřiveným, ale to záleží na nás, co si vybereme ...


KDYBY

14. února 2012 v 15:06 | Alena Ludvíková
Myslím, že je zbytečné se ptát, "co by se stalo KDYBY" - prostě se vše událo tak a ne jinak. Hezky česky řečeno: "Pozdě bycha honit" - tuhle větu jsem slýchávala už ve škole. Kdyby ses učila ... kdyby sis napsala úkoly ... kdybys dávala pozor ... kdyby, kdyby, kdyby ... jako při sledování filmu, kdy divák může v určitém okamžiku volit ze dvou variant - stačí stisknout tlačítko. V reálném životě tlačítko volby nestikneme, svou volbu si většinou ani neuvědomujeme. Zkrátka v dané situaci jednáme - a pak se ptáme "co by se stalo, kdyby ..."
A přece vždy existuje volba ... to známé: buď - anebo. Buď půjdu do školy ( do práce ), nebo zůstanu doma ( sejdu se s kamarády, budu se dívat na televizi, zkrátka se "uleju" ) atp. Pak si říkám, co by se stalo, kdyby... zbytečně. Už se stalo. Je to marná otázka. "Kdyby" nás vrhá do snění, do toho, co se neuskutečnilo, ale uskutečnit mohlo ...
"Kdyby" může být i vodítkem k realizování právě toho, co jsme neudělali, co jsme při první volbě odmítli.

Tma kolem, tma uvnitř ...

8. února 2012 v 15:18 | Alena Ludvíková
Tma kolem, tma uvnitř, tma plíživá, dusící, nebo i milosrdná - zkrátka tma, kterou vnímáme všemi smysly, tma prostupující okolní svět.
Typický je strach ze tmy. Ten však není vrozený, ale naučený. Jednou mi Bohoušek ( doktor P., o němž jsem napsala několik článků ) řekl, že kdybych věděla, co se v noci za tmy kolem mne děje, chodila bych s nožem v ruce. Bylo mi asi jedenáct, nechápala jsem, co vlastně tím myslí, proto jsem se zeptala maminky. Ta prohlásila, že Bohoušek říká blbosti a zlobila se. Já však věděla o tmě své. Ta děsivá useknutá hlava s krvavým krkem, co se mi kdysi a často jako malé zjevovala v noci u stropu ( také mám o tom článek ), ve mně vzbuzovala nedůvěru v bezpečí a klid noční tmy, kdy všichni spí, jen já poulím oči ze své postýlky se síťkou a nemohu je odtrhnout od té tmavovlasé mužské hlavy s krkem, z něhož kape krev. Dodnes nevím, kde se tato obludná představa vzala. Sen to nebyl, nikdo mě tehdy nestrašil ( do školy jsem ještě nechodila, televize v domácnostech dosud nebyla ...) Časem se zjevení vytratilo, ale zapomenout se na prožité chvíle děsu nedá.
Tma - myslím taková ta "jako v pytli" - nás odděluje od světa, poskytuje odpočinek a mnohdy skutečnou úlevu. To ovšem záleží na okolnostech. Tma je přirozený jev, samozřejmě pokud nás někdo nezavře v místnosti bez oken a nezamkne dveře. Nebo zastaví-li se s námi šachtový výtah a zhasne světlo - to se nás může zmocnit panika a tma se stává nesnesitelnou.
Tma je přítelem, pomáhá unaveným smyslům, ukolébává nás do příjemného spánku, který nám poskytuje zapomenutí na bolest a starosti.
Tma je i nepřítelem, ve tmě před naším vnitřním zrakem vyskakují příšery zlých činů, kterých jsme se dopustili, prohlubuje úzkost a napětí, stupňuje stres ...
Tma kolem nás i v nás ...






















Bludný kruh

3. února 2012 v 14:39 | Alena Ludvíková
Bludný, začarovaný kruh, bezvýchodná a neřešitelná situace, z níž nelze uniknout ... hluboká propast vedoucí do černého, bublajícího a propadajícího se kalu - do drtivé síly zoufalství ...
Zoufalství svírá hrdlo, sedí jak balvan na hrudi, útočí ze všech stran. Slunce přestalo svítit, všude se rozprostřela lepkavá tma a chlad. Jak s tou tíhou dál žít? Vše dobré a krásné se někam propadlo, zbývá jen bolest a strach.
Takové je zoufalství.
Bludný kruh. Kdo dokáže zmobilizovat všechny své síly, má šanci se z něho dostat. Nejlepším pomocníkem je čas a schopnost někomu se svěřit, nenechat to zlé, strašné a obludné ukryté jen v sobě ... požádat o pomoc není hanba, ale spíše síla, cesta, která vede k ven ... ke slunci ...
Tak to alespoň cítím já.