Březen 2012

Obraz je stavem mysli ...

27. března 2012 v 15:54 | Alena Ludvíková

Tak tohle je momentálně obrázek mého vnitřního já. Je sice z galerie, ale plně odpovídá stavu mé mysli. Každý z nás má ve svém nitru nějaký obrázek, který charakterizuje jeho stávající postoj k realitě a k sobě samému.


pod mrakem



Prohlédněte si další galerie na galerie.cz.

Opustíš-li mne ...

25. března 2012 v 12:27 | Alena Ludvíková
Země mluví:
Tvrdou matkou byla jsem tobě,
tvrdý chléb jíst ti dala,
nehýčkala jsem robě,
muže jsem zraňovala ...

Viktor Dyk ( ( 1877 - 1931 ) promine, jestli jsem ho citovala nepřesně, ale je to už dávno, kdy jsem jeho verše četla. Moje země, moje drahá země, jsi tvrdá ke svým dětem, vždy jsi byla, ale my žijeme dnes a tvou tvrdost pociťujeme nyní. Jsi krásná, nejraději bych běžela známými kraji přes hory a údolí, objala mohutný strom, abych do sebe načerpala jeho sílu a odolnost, podívala se na slunečnou oblohu a pocítila teplo slunečních paprsků, skryla se ve vonícím lese ...
Chtěla bych toho asi moc, realita všedních dnů mi však nedovolí dlouho snít. Kolem sebe vidím tolik zla a bolesti, vypočítavosti, klamu, závisti a zloby, že bych nejraději utekla někam, kde se TOHLE všechno neděje - ale kam? Pohádkový svět se propadl do tmy, lidé jako smyslů zbavení letí za ziskem a "hrstka spravedlivých" je vydána jen posměchu. Není kam utéct. Je nutné bojovat. Útěk není řešení.

A zase slyším hlas země : "Opustíš-lo mne, nezahynu,
opustíš-lo mne, zahyneš ..."

Smrt na kolejích

21. března 2012 v 10:32 | Alena Ludvíková
Mohlo mi být tak třináct let. Chodívala jsem s kamarádkami do Stromovky na procházku, bavily jsme se, někdy za námi pobíhali kluci a škádlili nás hloupými i vtipnými poznámkami, zkrátka tak, jak to bývá.
Ale jednou ...
Blízko dětského hřiště, tam, kde bylo shora vidět na koleje, se něco dělo. Hlouček rozrušených lidí o čemsi diskutoval, někteří ukazovali dolů na koleje, tak jsme se tam s kamarádkou také rozběhly. Podívala jsem se.
Na kolejích leželo něco strašného. Byla to dvě lidská těla, obě přejetá vlakem, rozpůlená a rozdrcená, kolem krev ... nějak se mi vše zamlžilo před očima a zvuk se rozplynul. .. Pak jsem slyšela, jak někdo říká, že to byli dva starší lidé, manželé, kterým se už nechtělo žít. Lehli si na koleje a čekali. Nechápala jsem jejich hrůzný čin, který ve mně zanechal otřesný dojem. Podvědomě jsem se snažila příšerný obraz vytěsnit, podařilo se to, ale jen dočasně. Ovšem později už nebyl tak ostrý, zasutý pod množstvím jiných událostí ztratil svou děsivou podobu.
I tohle je realita dětství, která vytváří album vzpomínek.

Pravda vítězí?

17. března 2012 v 17:37 | Alena Ludvíková
Pravda je velmi relativní. Říká se, že každý má svou pravdu. Nebo co bylo pravdou včera, dnes už není. Nádherné heslo PRAVDA VÍTĚZÍ také dávno pravdou není. Mnoho lidí však za PRAVDU položilo život.
Podívejme se do historie. Mistr Jan Hus byl 6. 7. 1415 upálen, protože bojoval proti nepravostem v církvi a své názory neodvolal. Jeho odkaz přátelům a stoupencům, aby "se milovali ...... a pravdy každému přáli", aby pravdu bránili, hájili a drželi se jí v té době vyvolal ohromnou vlnu odporu a boje proti všem utlačovatelům, ale zvítězila ta pravda?
Heslo PRAVDA VÍTĚZÍ - heslo vyvolávající vzpomínku na vynikajícího státníka i člověka, kterým byl Tomáš Garrigue Masaryk - nás přivádí do doby jeho kritiky antisemitismu, doby hilsneriády ( 1899 ), do doby boje proti pravosti RKZ - to byly tenkrát velmi nepopulární kauzy - bojoval vždy za pravdu, kterou v těchto případech i prosadil, ale co se týče antisemitismu jen dočasně. Kam ta pravda zmizela?
O sebevraždě upálením vysokoškoláka Jana Palacha 16. 1. 1969 jste určitě také slyšeli. Protestoval tak proti sovětské okupaci ČSR a normalizaci. Pak téhož roku jeho příkladu následoval středoškolák Jan Zajíc. Zase bojovali za pravdu. A jak to dopadlo?
Hra na pravdu. Tak se sejdeme u kulatého stolu a budeme si hrát na pravdu. Kolikrát jsi lhal svým přátelům, partnerům, rodičům, učitelům? Stokrát, tisíckrát nebo už ani nevíš? Kolikrát jsi podvedl ženu ( muže ), kamarády? Kolikrát jsi jim nepřál úspěch, štěstí, lásku? Kolikrát jsi toužil po jejich prohře, neúspěchu, snad i neštěstí? Dokážeš upřímně přiznat tu nepopulární pravdu? A co z toho vznikne? Hra na pravdu bývá často neupřímná, někdy i nebezpečná. A PRAVDA sama? Nelze ji definovat. Pragmatici říkají, že "pravda je názor, který je z dlouhodobého hlediska nejužitečnější" - tedy v podstatě je pravdou to, co mi prospívá. Ale je to tak skutečně? Chcete si hrát na pravdu? Přiznejte ji nejdříve raději sami sobě. Je to těžké, že? A není to hra !

Jak by se vám líbila taková MHD?

9. března 2012 v 15:17 | Alena Ludvíková
Egypt 2007 110
Prohlédněte si další galerie na galerie.cz.

Zrcadlo vzpomínek

4. března 2012 v 15:03 | Alena Ludvíková
Zrcadlo vzpomínek - cesta do dětství. Chci se tam ještě alespoň jednou podívat. Kdybych měla stroj času, zatočila bych se s ním nad Prahou dávno uplynulých let a vrátila se na Letnou do Sochařské ulice, abych tam někde před tím starým domem potkala malou holku v krátké kárované sukénce a podkolénkách, která právě odchází do školy U Studánky. Co bych jí asi řekla? A jak by se ona dívala na mne?
Ale stroj času přece existuje v zrcadle vzpomínek. Dostaneme se s ním do minulosti, putuje s námi do snové budoucnosti ...
Jsme to stále my, od narození do konce života, cestovatelé v čase, tom DARU VĚČNOSTI - dovedeme uchopit okamžik, kdy naše mysl splyne s vesmírem poznání?

Za zrcadlem

1. března 2012 v 10:38 | Alena Ludvíková
Tak mezi svým šestým a desátým rokem jsem měla nutkavý pocit dívat se do zrcadla a udělat "kostru" - to znamenalo vycenit zuby, ohnout ruce a také zahnout prsty jako drápky. Bylo mi při tomto počínání hrozně, děsivě, ale stejně jsem občas podlehla pokušení a "kostru" jsem udělala. Samozřejmě jsem o tom nikomu neřekla. Kostra byla pro mě symbolem smrti, zmaru, zkázy. Nevím proč, ale bylo to tak.
V době, kdy jsem ještě nečetla knihu Za zrcadlem ( Lewis Carroll ), jsem si i já vysnila jakýsi tajemný svět za zrcadlem. Doma jsme měli veliké zrcadlo ( takové jako bývá u krejčího ) a já jsem si představovala, že za tím zrcadlem existuje další svět plný tajemství a záhad. Dívala jsem se do zrcadlové plochy tak dlouho, až se můj obraz začal pozvolna rozplývat - a NĚCO tam bylo! Podivný rozmazaný obrys neznámé krajiny, do níž jsem vstoupila ...
Dnes na tu dobu vzpomínám s úsměvem. Dětství je plné mystiky, v dospělosti často zapomínáme na dávné splynutí se světem mimo naše smysly, mimo realitu ...