Duben 2012

Máte rádi sladkosti?

30. dubna 2012 v 10:36 | Alena Ludvíková
Sladkosti jsem milovala hlavně v dětství, ale i teď je mám ráda. Kdysi, když jsme bydleli v Ovenecké ulici na Letné, měl na rohu cukrárnu pan Školník. Chodila jsem tam často i sama, v ruce drobné penízky na cukrátka, kupovala jsem si SISINKY ( ty míval pro mne v kapse i dědeček, ale ten zemřel, když mi byly tři roky ), INDIÁNKY, MEJDLÍČKA a v létě zmrzlinu. Ty korunky jsem dostávala za odměnu, když jsem si nechala trhat první zuby od milé paní doktorky, která měla ordinaci také v Ovenecké ulici, nebo jsem byla mimořádně hodná, slušně jsem bez vybízení zdravila známé dámy, jež mi byly protivné, a nešklebila jsem se na jejich nafintěné dětičky.
SLADKOSTI samozřejmě nejsou jen cukrovinky. Známe sladké polibky, sladký spánek, sladký úsměv, sladká slova ...
Používáme slovíčko "sladký", chceme-li třeba označit nějakého nám milého člověka, nebo zase naopak v ironickém smyslu slova. Ale zní to hezky, když to hezky vyslovíme, ne? Němci mají rčení: Ton macht die Musik ( tón dělá hudbu ) - a je to pravda. Dvě stejná slova nemusí znít stejně.
Ovšem ani sladkosti nechutnají všem stejně. Někdo je miluje, druhý je nesnáší. Lidově řečeno: Proti gustu žádný dišputát ( contra gustorum non est disputandum ). Ostatně čokoláda je zdravá - a netloustne se po ní!

Už je to tak dávno ...

29. dubna 2012 v 15:45 | Alena Ludvíková
Už je to tak dávno, kdy jsem byla malá, kdy mě na každém kroku provázela maminčina laskavá a nabádavá slova. Žily jsme spolu samy ( bez táty ), ale bylo nám dobře. Svět se mi zdál bezpečným, plným dobrodružství, radostí a očekávání. Tak ráda bych se vrátila zpátky do té své dětské minulosti. Ale jak jsem už psala, chtěla bych znovu prožít prvních deset let života, pak už ne.
Minulost se nedá odepsat, nelze ji zapomenout, zahodit, změnit. Z minulosti vyrůstáme do budoucnosti, kterou si vytváříme cestou životem, plánujeme si další dny, měsíce i roky. Ale co bude, to skutečně nevíme, někdy nám předpoklady i plány zmaří třeba pouhé slovo nebo gesto někoho jiného, někoho blízkého či zcela cizího ...
Trauma z dětství ovlivní celý budoucí život. Vyvolává pocit úzkosti i v nejkrásnějších chvílích, v době klidu a štěstí. Vrací se ve snu, vyvstává nenadále při veselé zábavě, nikde neunikneš.
Minulost se vrací - věčné návraty, opakovaná bolest, překonávání zlých zážitků, hledání úniku, potlačování špatných vzpomínek ...
Únik do světa budoucnosti ze světa minulosti je pouze dočasný. Ale když se snažíme, to zlé se pomalu zahaluje oparem milosrdné mlhy, zapadá do hloubky podvědomí, rozplývá se v tom dobrém, co třeba právě prožíváme ...

Cesta do minulosti

24. dubna 2012 v 11:49 | Alena Ludvíková
Ve svých vzpomínkách vlastně cestujeme časem do minulosti. Ale jak daleko sahá naše paměť? Vzpomínám si docela dobře na dobu, kdy mi bylo tak kolem tří let. Vidím jasně tatínkovy kostkované bačkory s přezkou. Kostky se střídaly - jedna byla béžová, druhá hnědá. Kovová přezka se stříbrně leskla. Tatínek byl celý v bílém, na hlavě měl vysokou mikulášskou čepici se zlatým křížem a v ruce ohromnou berlu. Byl to pro mne Mikuláš - ale co ty tatínkovy bačkory? Podivné, v mé dětské mysli vyvstaly pochybnosti. Co, proč a jak?
To jsem snad byla ještě menší. Když jsme jezdívali se strýčkem o víkendech večer z chaty, vždy jsem v autě usnula. Strýček mě vzal opatrně z auta před domem do náručí, abych se nevzbudila a donesl mě domů do postýlky, kde mě maminka pomalu svlékla - a já spala dále. Vím to, protože jsem nespale tak docela. V polospánku, mimochodem báječně sladkém a bezpečném, jsem lehounce vnímala přítomnost svých blízkých - a bylo mi moc dobře. Maminka vytáhla síťku u postýlky, takže jsem se ocitla ve svém malém soukromém světě a mohla pokračovat už v plném spánku.
Minulost - přítomnost - budoucnost. Ale co když to tak vůbec není? Plyneme my časem, nebo čas plyne kolem nás a my jen sledujeme jeho děje? Asi se nedovíme, jak to vlastně je. Ve věčnosti čas neexistuje, to jen lidé tento dar věčnosti přijímají jako samozřejmost...

Budiž světlo ...

19. dubna 2012 v 15:11 | Alena Ludvíková
Světlo, teplo, vůně kávy, maminčiny písničky - tohle je pohled do mého dětství. Tak si vybavuji vzpomínky na dobu, která už je dávno minulostí, ale dovede dodat právě to SVĚTLO do mé dobou unavené mysli. Rychlost světla je, jak víte, cca 300 000 km / sec - jak úžasně nepředstavitelné. Je fantastickou i představa, že když čas dosáhne rychlosti světla, úplně se zastaví ( A. Einstein ). Ale to odbočuji od tématu. Světlo je životodárné, báječné, nenahraditelné. Je opakem tmy, proto se používá v různých rčeních a slovních spojeních - spatřit světlo světa, osvětlit případ, vysvětlit danou úlohu, světlo na konci tunelu, světlo mého života atp.
Světlo je nádherným darem, který přijímáme tak samozřejmě. Ale není to samozřejmostí. Nechtěla bych žít ve tmě. Děsí mě představa věčné noci ( nox est una dormienda, perpetua ... tak nějak jsme se to kdysi na gymplu učili a tu VĚČNOU NOC si ani nechci připustit ). " Budiž SVĚTLO "- a bylo. Tak tohle z bible. Vida, zase světlo, bez světla by to prostě nešlo. Nebyly by rostliny, zvířata ani by nebyli lidé.
Tak když už jsme my všichni "spatřili světlo světa", važme si ho, znamená život...

Vzpomínky na Velikonoce

12. dubna 2012 v 12:04 | Alena Ludvíková
Určitě všichni víte, že Velikonoce jsou křesťanskými svátky, které připomínají ukřižování Krista a jeho zmrtvýchvstání. Ale málo lidí ví, že na tuto jarní dobu připadají také židovské svátky - Pesach, kdy Židé slaví záchranu prvorozených dětí v předvečer exodu z Egypta. Židé pod vedením Mojžíše odešli asi roku 1200 př.n.l. z egyptského otroctví a bloudili pouští 40 let, než se dostali do zaslíbené země.
Já si z dětství pamatuji Velikonoce u Krásů v Ruzyni, kdy mi kluci symbolicky nařezali pomlázkou, ale pak jsme společně vyrazili na koledu. To bylo malovaných vajíček, cukrovinek, čokoládových zajíčků a beránků! Tam bylo to pravé nefalšované dětství, tam ještě žily lidové zvyky a radost i z maličkostí. Nelze zapomenout na to, jak jsem si tenkrát přála být klukem. Lítat s pomlázkou po ulicích, našlehat každé holce a vykoledovat si barevná vajíčka i vyfouknuté kraslice. Ale musím uznat, že kluci mi nechali spravedlivý podíl z koledy. Byli bezvadní, chovali se ke mně jako k mladší sestře, kterou sice někdy škádlili, ale nikdy neublížili. Ráda bych jim dnes poděkovala za to kouzlo dětství, pocit sounáležitosti a radosti, jež jsem s nimi prožila.

Co je svoboda?

4. dubna 2012 v 16:31 | Alena Ludvíková
Sám svobody kdo hoden,
svobodu zná vážit každou...
( Jan Kollár )
Umíte definovat svobodu? Nás to za "totáče" učili. "Svoboda je uvědomělá nutnost".
Svoboda slova je ústavou zaručena. Mohu si tedy říkat, co chci. Ovšem záleží na mně, co si pod svobodou slova vlastně představuji, do jaké míry pociťuji odpovědnost za to, co říkám, co píši, co publikuji. Každopádně musím stát za svými slovy a obhájit svá tvrzení. Něco jen tak plácnout a neznat argumenty potvrzující to, co říkám, nemá smysl. Dnes však mnoho lidí mluví "do větru", jejich slova nemají žádnou váhu a odpovědnost se kamsi vytratila. Nelze jim věřit.
Svoboda slova mi není nic platná, když má slova nikdo neposlouchá. Nemluvím na tribuně ani z obrazovky. Tedy budu publikovat tady a teď.
Podívejte se pořádně na ty, kteří nás přesvědčují o správnosti svých názorů a činů. Řídí se sami tím, co žádají od nás?


Já jsem já

1. dubna 2012 v 10:47 | Alena Ludvíková
Cituji Olgu Scheinpflugovou:

Z lásky jsem já a nezmizím ze světa,
smutek svůj roznáším ve svém pláči,
neříkej, maminko, že láska je prokletá,
s výčitkou život nevystačí.
Snad byla noc a hvězdy se dívaly,
z některé spadl jsem do tvého klína,
já plakal už samotou, když jste se líbali,
můj život, maminko, není má vina ...

Já - ego, superego, id ( to jsme se učili na střední škole - podle S. Freuda )

Ale podle mne...
JÁ je nejdříve takové malé klubíčko citů, pocitů a dojmů blaženě se hřející v matčině náručí a nevědomě spřádající své sny na motýlích křídlech. Pak JÁ v průběhu let postupně poznávající krásy i úskalí bytí od svěžího mrazivého rána k výbuchu ohnivých paprsků zapadajícího slunce. JÁ dorůstající vzpomínkami a zkušenostmi, pozorující a čtoucí stránky života vryté do historie vesmíru. JÁ vytvářené pamětí plynoucí jako řeka, do které vstupujeme jen jednou, protože podruhé už to bude jiná řeka - jako moje JÁ se i ona mění a obohacuje novými praménky, novým deštěm, stálým prouděním od tryskajícího pramene ke splynutí s vlnami moře ...

Laicky řečeno: JÁ jsem JÁ, nikdy JINÝ a stále v pohybu, protože žiji a život je pohyb.
Nebo máte jiný názor?