Květen 2012

Brigády

27. května 2012 v 13:50 | Alena Ludvíková
Vzpomněla jsem si na brigády. Prvně jsem byla na chmelu, když mi bylo třináct. Zdálo se mi to děsné. Sedět celý den na chmelnici, trhat chmelové šišky a dávat pozor, aby se neroztrhly, slunce chvíli pražilo, pak se zase spustil liják a my jsme se běželi schovat, ovšem nebylo kam. Ukryla jsem se tenkrát se spolužačkou do stohu na nedalekém poli, blýskalo se a nám bylo zima ... čekaly jsme, že každou chvíli do nás sjede blesk. Ale nejhorší bylo, že jsem měla konečky prstů oteklé a zanícené, dost to bolelo. Skoro nic jsem si nevydělala, čtyři věrtele za den - to bylo skutečně málo, ale mně práce moc nešla, nebyla jsem jako městské dítě zvyklá na jakékoli takové práce. Později už se mi dařilo lépe, ale to jsem byla starší.
V šestnácti jsem o prázdninách šla na brigádu do knihárny. Už ani nevím, kdo mně a kamarádce Dáše Blažkové tuhle práci sehnal. Náš šéf ( zdál se mi starý, ale bylo asi něco přes třicet ) zřejmě stál o něco zcela jiného, než o naši práci. Nezávisle nám oběma navrhoval, abychom s ním šly do jeho kanceláře, byly na něho milé - a že nebudeme muset nic dělatat a plat stejně dostaneme. Samozřejmě jsme si to řekly, obě jsme potom šéfovi daly najevo, že víme o jeho záměrech, a vysmály jsme se mu. Asi se bál, že to na něho povíme, a tak jsme z jeho situace těžily. Skoro nic jsme nedělaly, jen někam doběhly, něco přinesly, sem tam něco zapsaly, vařily kávu a slunily se před dílnou. Tak uběhlo čtrnáct dní ... Zakrátko jsme dostaly poštou docela slušný plat. Nic se nestalo, ovšem dnes to vidím jinak - legrace tohle nebyla, jeho "harašení" se třeba někomu jinému nemuselo vyplatit.
Absolvovala jsem různé brigády. Nejlepší byla "selekce brambor". Byly to brambory určené k výběru - hledali jsme na nich choroby - kupř. kučeravost, napadení škůdci, mandelinku atp. Takové brambory jsme museli vytrhnout. Zpočátku jsme to dělali poctivě, ale bohužel dost pozdě jsme pochopili, že sedlákům jde o něco úplně jiného. Čím méně chorob jsme objevili, tím lépe. Vytrhané brambory je vůbec nepotěšily - a mračili se na nás. Podle toho také oběd, který nám museli připravit, vypadal. Když nám to došlo a šli místo práce k vodě, byla spokojenost na obou stranách.
Tak to zkrátka bylo... a je.

Incest čili krvesmilství

23. května 2012 v 11:05 | Alena Ludvíková
Jak příšerné je slovo "krvesmilství"! Jednou v dětství - to mi bylo asi deset let - jsem to někde slyšela. Ptala jsem se maminky, a ta mi řekla, že kdyby se oženil bratr se sestrou nebo bratranec se sestřenicí a měli spolu dítě, bude to krvesmilství. Celkem jednoduché, ale ne zcela přesné. Ovšem pro mou obrazotvornost tehdy zcela dostačující. Až později jsem se dovídala o spoustě incestů v historii. Od pravěku přes středověk až do současnosti. Ale tam už se mluvilo hlavně o incestu mezi dětmi a rodiči - a to je ještě horší, hlavně z morálního hlediska. Ovšem i z aspektu zdravotního. Také o tom jsem kdysi s maminkou mluvila. Nerada o podobných věcech diskutovala, ale tenkrát zcela přesvědčivě řekla, že z takového styku jsou "blbé" děti. Prý se to stávalo hlavně v panovnických šlechtických rodinách, kde sňatky mezi příbuznými byly běžné. Ale i mnohem starší historie uvádí spoustu příkladů z této oblasti.
U zvířat je pohlavní styk mezi přímými příbuznými naprosto normální, i když lidé tomu brání. Ovšem u lidí je to jiné, jak už jsem psala, z hlediska morálky i dědičnosti. Kdoví, jak by si geny s námi zahrály, kdybychom dovolili sňatky či pohlavní styk mezi příbuzenstvem. Kdysi jsem viděla obrázky mužů i žen s velikými vodnatými hlavami, pokřivenými údy a tupým výrazem v tváři. Odstrašující příklady incestu. Samozřejmě existují i výjimky - riskovat však bych rozhodně nedoporučovala...

Near death experience

18. května 2012 v 14:34 | Alena Ludvíková
Myslíte NDE ( near death experience ) ? Tedy odpoutání té nehmotné části naší bytosti od hmotné? To se se údajně děje, když jsme blízko smrti. Člověk umírá a slyší třeba hlas lékaře, hlasité zvuky, má pocit, že pluje temným tunelem ( na jehož konci září světlo ), z výšky vidí své tělo ležící kupř. na operačním stole atp. O tom bylo už napsáno mnoho knih. Nejznámější je Moody, Rossová, Ritchie, Frank ... Četla jsem je, ale vlastní zážitek mi chybí, tak nevím.
Nebo je v tomto tématu myšleno pouhé odpoutání mysli od těla, když jsme něčím plně a mimořádně zaujati? Pak se naše mysl také odpoutá od těla - nic kolem nevnímáme, nevidíme, neslyšíme ( jak se říká ) jen to, co nás tolik zainteresovalo.
Jako dítě jsem bývala nesmírně zaujata četbou. Vzpomínám si, jak jsem tajně v noci pod peřinou při baterce četla ... svět kolem přestal existovat a já jsem se zcela ponořila do pro mne tak zajímavé knížky. Vůbec jsem nevnímala, že sedím skrčená, že mě peřina téměř dusí a baterka slabě svítí ... Vydržela jsem to téměř celou noc.
Ale při velké fyzické bolesti člověk vnímá bohužel hlavně své tělo. A právě, když nastane NDE, bolest ustoupí, každý se cítí báječně, chtělo by se mu navždy už zůstat v té sladké blaženosti. Tak tohle alespoň vyprávějí ti, kteří to prožili.
Co můžete k tomu dodat?

Jsem takový, jaký jsem ...

11. května 2012 v 8:46 | Alena Ludvíková
Podle slovníku cizích slov je originalita původnost, samostatnost, zvláštnost. Ale co je vlastně původní? Znáte latinské rčení, že pod sluncem není nic nového? ( Nihil novum ... ) Všechno už bylo řečeno, napsáno, vymyšleno. Nevím, zda je to tak, když kolem nás se stále něco nového vynalézá, děje, probíhá ... Ovšem z hlediska věčnosti ...?
Raději se vrátím k té originalitě čistě lidské. Každý z nás je vlastně originálem. Sám pro sebe a také pro své nejbližší. Říká se, že každý je nahraditelný. Necítím to tak. Pro mne je kupříkladu zcela nenahraditelná moje maminka. Už je to dávno, co zemřela, ale nikdo mi ji nikdy a ničím nenahradil. Také Vladimíra dosud nikdo nemohl v pravém slova smyslu nahradit. Sice už nežije, ale v mé mysli zůstal se svými zvyky, slovy, názory i gesty nezaměnitelný. To píšu o již zemřelých. O mých živých nejdražších platí přirozeně totéž.
A originalita uměleckého díla? Namaluji obraz, ale nemohu si být jista, jestli v něm neopakuji jen motivy a styl někoho jiného, který zůstal v mém podvědomí z minulosti. Napíšu třeba román, ale nepublikuji názory, zkušenosti a výrazy spisovatele, jenž se mi kdysi líbil?
Originální asi chce být každý. Tedy snad nejlepší je nic nepředstírat ( ani před sebou ), být přirozený - takový zkrátka jsem, takového mě přijímejte - , nikoho nenapodobovat, nekopírovat ani toho, koho obdivujeme ...

Moje sestřenka

10. května 2012 v 15:25 | Alena Ludvíková
Vzpomněla jsem si na svou sestřenku Hanku. Když jsem se narodila, bylo jí pět let. "Tak já jí nechám řízek," prohlásila se samozřejmostí - asi měla řízky ráda a myslela si, že mi udělá radost. Moje maminka ji milovala a vždy se na její návštěvu moc těšila. Také já jsem měla Hanku ráda, hodně mi povídala o svých zážitcích - hlavně s kluky - a já napjatě poslouchala starší, tedy zkušenější dívku. Když jsme šly spát, těšila jsem se na dlouhé, šeptem vyprávěné sestřenčiny příhody ... Byly jsme v pokoji samy, tak často jsme si šeptaly až přes půlnoc.
Chodíval k nám někdy pan M. Prý to byl bývalý režizér, v té době už zřejmě v důchodu. "Když se podívám na vaši neteř," říkal mamince, "cítím, že jsem ještě muž." Hanička se smála a vyvracela potom jeho tvrzení slovy: " To on se jen tak chlubí."
Jednou jsme obě jen tak vyběhly z domu v Sochařské ulici a proti nám šli dva mladí muži. "Krásná žabka," pronesl jeden z nich a s úsměvem se na sestřenku díval. Měla lehounké barevné šaty a krátká sukénka jí vlála kolem nohou. Ona však se pohoršila nad slovem "žabka", s despektem to opakovala a běžely jsme dál. Já však si to pamatuji dodnes. Přála jsem si být jednou tak hezká jako ona. Tenkrát jí bylo devatenáct let.
Nebo - bylo to přibližně ve stejné době- jsme se seznámily se dvěma vojáčky. Ten větší, hezčí a chytřejší se ovšem věnoval Hance, na mne zbyl takový kluk jako "ustřelené kecky", rozpačitý, s tvářičkami syslíka. Šli jsme společně do Stromovky a mně bylo trochu trapně. Věděla jsem, že vypadám ještě mladší, než jsem tehdy byla, tedy na méně než na čtrnáct. Pak jsme si večer posílali z okna na provázku psaníčka. To se mi líbilo. Ještě si vzpomínám, že mi ten vojáček poslal po skončení vojny odkudsi pohled.
Hodně jsme s Hankou prožily. Třeba s "Bohouškem" - o tom jsem už několikrát psala.
A tak zase příště ...

Nebyla jsem "cukrová panenka" ...

6. května 2012 v 11:44 | Alena Ludvíková
Slovo sladkost neznamená přeslazenost, tedy kýč. To nám říkali na škole. Je to asi tak.
Moc vzpomínám na sladké nastrojené holčičky, takové cukrové panenky, které se bály umazat. Měla jsem z nich legraci, protože já jsem bývala děvčetem, kterému bylo úplně jedno, co má na sobě, jaké má boty, svetříky nebo dokonce účes. Pochopitelně, že to tak nebylo stále. Asi v patnácti jsem začala o sebe trochu dbát a vybírat si oblečení i ostatní věci. Jen jedno jsem si od raného dětství důrazně vymiňovala. Sotva začalo jaro, zuřivě jsem odmítala nosit dlouhé punčochy. Byly hrozné. "Jedno hladce, druhé obrace", přízové, většinou světle hnědé - no pro mě děs. Chtěla jsem podkolénky, potom ponožky nebo chodit prostě naboso. Maminka se ovšem o mne bála, že prý nastydnu, ale já jsem o ty podkolénky sváděla přímo urputné boje. Nešetřila jsem argumenty, naslibovala všechno možné, jen aby mi maminka dovolila vzít si je. Pak jsem si v nich pyšně vykračovala a sledovala, jestli to ostatní holky vidí. Když jsem už byla starší, tak jsem si punčochy jednoduše srolovala - a neptala jsem se. Také jsem si přála nosit dlouhé vlasy. V nižších třídách jsem měla mikádo, to se mi rovněž nelíbilo. Když jsem sedala v kadeřnictví na točicí židli, která se dala vyšroubovat hodně vysoko, že mi nohy klinkaly skoro až u stolku, smlouvala jsem o délce vlasů. Maminka chtěla "do půlky uší", já si prosadila alespoň přes uši. Tak asi od deseti jsem už nosila copy nebo delší zvlněné vlasy.
Nikdy jsem nebyla "sladkou" holčičkou, ale své "rozmary" jsem měla, jak si dnes vzpomínám...

1. máj

3. května 2012 v 10:38 | Alena Ludvíková
Za "totáče" se první máj slavil povinně. Hlavně žáci škol všech stupňů museli jít do průvodu, na krku pionýrský šátek nebo modrou svazáckou košili, v rukou mávátka, transparenty a umělé květiny. Táhli jsme Prahou kolem vyzdobených výkladních skříní a oken, řvali pozměněná hesla jako: Máme víru v díru sýru místo MÁME VÍRU V SÍLU MÍRU nebo dříve: Školství v Čechách třikrát běda, když mu vládne rudý děda ( byl to ministr školství Z. Nejedlý ) či hodně nahlas: Nechceme svaz mládeže, když má rudé otěže - a podobně. U stánků jsme si kupovali sladkosti a vuřty s hořčicí. Mávátka jsme brzy zahodili do křoví nebo do košů, transparenty někam za vrata dvorků nebo je opřeli o dům a pak už jen pokřikovali po jedoucích alegorických vozech, ruce mastné od uzenin, chodidla odřená při dlouhém pochodu pražskými ulicemi, hlasy chraplavé od hlasitého vyřvávání hesel a překřikování ampliónů jásajících nad krásou 1. máje. Ale něco to mělo do sebe. Sešli jsme se k hromadnému odporu proti autoritám tehdejší doby. Unavení učitelé se snažili nás trochu usměrnit, ovšem nebylo snadné ovládnout smečku zdivočelých dětí a mládeže. Čím jsme byli starší, tím horší a neukázněnější jsme byli. Dnes je mi jasné, do jaké situace jsme přiváděli své kantory, ale tenkrát jsme měli ze všeho jen nehoráznou legraci. Často jsme z průvodu prostě utekli a šli někam úplně jinam - to podle věku. Jako malé děti jsme se ovšem drželi učitelů, také jim pomáhali rodiče, takže ty rošťárny byly podstatně menší, ale potom už ( my starší ) jsme "zdrhli" do parků, ke kioskům ( restaurace měly zavřeno ) nebo prostě někam jinam - a bylo nám dobře v tom společenství stejně smýšlejících kamarádů. Dospělí, pokud mohli, postupně mizeli také. V kině v týdeníku nebo v novinách jsme si pak přečetli o jásajících a nadšených davech pracujících, studentů a žáků ... a my jsme věděli své ...