Červen 2012

Kde jsou ty "sladké" časy ?

27. června 2012 v 10:00 | Alena Ludvíková
Čokoláda - to je ( podle Ottova naučného slovníku ) přípravek z praženého jádra semen kakaovníku s cukrem a různým kořením. Obsahuje mimo alkaloid theobromia i dost výživných látek. Mělo by to tak být, snad kdysi i bylo. Ale dnes se šidí všechno.
Jako dítě jsem čokoládu milovala. Na rohu Ovenecké byla cukrárna pana Školníka ( jmenoval se tak, ale byl cukrář ), tam jsem s drobnými v hrsti běhala, abych si za odměnu kupovala různé malé sladkosti. Často jsem byla takto odměněna, když jsem si nechala vytrhnout první zub u milé paní doktorky, která bydlela hned vedle. Chodila jsem k ní sama, maminka mě tak učila samostatnosti. Moje zubařka byla Ruska trvale bydlící tady, byla moc hodná, vždy mě vítala slovy: "Alenuška přišla, tak který zoubek to bude?" Na její přízvuk jsem si zvykla, líbil se mi. Nevím, kolik jí bylo tenkrát let, zdála se mi starší než moje maminka, ale mladší než babička. Ostatně všichni dospělí byli pro mě už "staří". Tak za ten zub, který jsem si vítězně nesla v dlani domů, jsem si koupila vytouženou sladkost, často právě čokoládu. Strýček Boja také miloval čokoládu, ale nejraději ji měl v tekutém stavu a hodně horkou s kopcem šlehačky. Pomalu a s rozkoší ji popíjel, pamatuji se, jak se usmíval a nabízel mi také šálek. Já však měla raději tabulky této dobroty. Zakousnout se ( třeba i bez předního vytrženého zubu ) mi působilo větší potěšení.
Kde jsou ty "sladké" časy?

Nevstoupíš dvakrát na stejnou cestu

21. června 2012 v 14:24 | Alena Ludvíková
Když jsem viděla prvně moře, byl to pro mne nezapomenutelný zážitek. Jeli jsme s Vladimírem a malou dcerkou autem, už nás zmáhala únava a horko - a náhle jako by se přede mnou rozlila nekonečná plocha tekoucího stříbra. Moře ...
Možná už ho nikdy neuvidím, ale v mé paměti zůstane navždy. Navždy kouzelné, obrovské, nekonečné.
Jednou jsem přecenila své síly a chtěla doplavat na malý ostrůvek. Zdál se mi tak blízký. Vlny mě příjemně nadnášely, rozhoupané stříbro pode mnou. zářící zlato nade mnou ... ale ostrůvek jako by se vzdaloval. Uvědomila jsem si, jak klamný byl můj zrakový vjem, a jen jsem doufala, že doplavu. Zpátky to bylo ještě dál, tak jsem plavala a plavala stále vpřed. Konečně jsem padla na ostrůvku do mokré trávy a na chvilku zavřela oči, před nimiž se míhaly vzedmuté mořské vlny a nad nimi žhavý kotouč slunce. Ovšem čekala mě cesta zpět. Už jsem věděla, s čím musím počítat, a tak jsem se odhodlaně vydala opět na cestu ...
Cesta ... cestujeme stále, ať už je to kamkoliv. Cestujeme životem, aniž si to jasně uvědomujeme. Cestujeme, ale dvakrát na stejnou cestu nevstoupíme, zrovna tak jako nevstoupíme dvakrát do stejné řeky. Ani my nejsme stejní. Jsme jiní novými prožitky a dojmy, právě tou stálou cestou někam a za něčím.

Podívej se kolem sebe ...

16. června 2012 v 10:50 | Alena Ludvíková
Všude, kam se podíváš, můžeš vidět něco krásného. Stačí umět se dívat. Jeden náš profesor na výtvarnou výchovu nám kdysi řekl: "Není umění namalovat krásnou tvář, ale namalovat KRÁSNĚ třeba i nehezkou tvář." Krása lidí, uměleckých děl a všeho kolem nás spočívá kdesi uvnitř a není přístupná každému. Kdysi jsem slyšela, že člověk je schopen zničit každou krásu. Bohužel denně se přesvědčuji, že je to tak. Člověk by už svou přítomností měl něco krásného kolem sebe šířit a ne to, co ještě zbývá, ničit...

AGRESE

12. června 2012 v 15:25 | Alena Ludvíková
V současné době se hodně mluví a píše o agresivních dětech. Proč jsou tak agresivní? To je jednoduché. Protože stoupá agresivita dospělých. Zase bychom se mohli ptát proč. Nese to s sebou doba. Žijeme ve stresu, politická a ekonomická situace přispívají k projevům nespokojenosti, podráždění a neadekvátním projevům, k násilí a vylévání si zlosti na ostatních lidech.
Děti vždy byly náchylny k různým projevům vymykajícím se normě. Vzpomínám si, jak hnusně jsme se chovali k jednomu z profesorů. Chudák trpěl únikem moči ( měl něco s prostatou ), a tak byl poněkud cítit. Nám bylo kolem šestnácti a neměli jsme o jeho problémech ani zdání. Prostě zapáchal a pro nás byl terčem posměchu. Když vstoupil do třídy, skandovali jsme: "Krysa smrdí, krysa smrdí." ( Někdo totiž vymyslel, že se každému říkalo "krysa" ). Ubohý profesor dělal, že nic neslyší nebo pokřik nevztahuje na sebe. Smáli jsme se mu, já také, ale později jsme postupně přestali, nějak nám došlo, že tím určitě trpí. Také jsme se posmívali profesorce na ruštinu. Nosila krátké sukně, a když se trochu předklonila nebo natáhla ruku na tabuli, byly vidět okraje punčoch a podvazky. Dodnes ovšem nechápu, že o tom nevěděla. Nebo snad jí to bylo jedno? Mluvila špatně česky, když jsem se jí omlouvala, že jsem se nemohla naučit, že mě bolí hlava, chytla se oběma rukama za spánky a kroutila hlavou ze strany na stranu. "Bóli glava, bóli glava," opakovala, ale většinou mě nevyvolala.
Prováděli jsme všelicos, ale tak násilnické sklony jako některé dnešní děti jsme neměli. Většinou jsme se omezovali na slovní výpady.
Zkrátka, jak řekla jedna moje přítelkyně: "Byla doba kamenná, doba bronzová, doba železná ... a teď je doba ošklivá ..."

Jde život, letí ...

9. června 2012 v 14:57 | Alena Ludvíková
Jde život, letí,
ani nevíme to,
jak rychle pospícháme s ním,
jak dnešek v zítřku rozplývá se v dým ...

Když se někdy ( málokdy ) dívám do fotoalba, přehrává se mi moje dětství, vracím se v čase do minulosti, která dýchá vůní čerstvé maminčiny kávy, hřeje teplem jejích dlaní, svítí laskavými slunečními paprsky, tiše zní písničkami, které maminka s veselým úsměvem zpívala ...
Vzpomínám s láskou na dětství, třebaže bylo krutě přerváno, vzpomínám alespoň na ty chvíle, které potěší a pohladí, vyvolávají radostný pocit z mladého zdravého organismu neznajícího bolest kromě rozbitých kolen ...
Ta rozbitá kolena byla tenkrát něčím, čím se děti chlubily. Čím horší rána, tím jsme byli na ni pyšnější. Jednou Mirek Krásů skákal přes ohýnek, zakopl a spadl kolenem do plamenů. Sice rychle vyskočil, ale popálenina vypadala opravdu úděsně. Však ji taky hrdě vystavoval. Nosil krátké kalhoty a podkolenky, koleno nejdřív s bílým obvazem a pak s krvavým strupem budilo u nás náležitý respekt. Chodili jsme kolem Mirečka opatrně a s obdivem ...
Mívala jsem velmi často katar průdušek ( prý chronický ), ale nějak mi to zrovna nevadilo. Ležela jsem v postýlce, maminka mi dávala voňavý heřmánkový čaj a různé dobroty, na lžíci slaďoučký sirup, polštář v posteli jsem měla vysoko podložený, abych se kašlem nedusila, a kolem své oblíbené hračky. Milovala jsem velikého žlutého medvěda Kinga, tahala jsem ho všude s sebou - později i na prázdniny. S ním jsem spala každou noc. Hrávala jsem si v posteli s tácem plným kuliček - všechny se jmenovaly Vládinky - nevím proč, ale představovala jsem si místo kuliček spoustu dětí, které běhaly na tácku ze strany na stranu, smály se, křičely, povídaly si se mnou ... Ale bylo mi i v nemoci dobře, protože pocit bezpečí, neustálá maminčina péče a všechno kolem mne vyzařovalo atmosféru vše objímající lásky...
A to všechno se už dávno propadlo kamsi do nenávratna, do říše snů ...

Posun v našem povědomí

7. června 2012 v 10:32 | Alena Ludvíková
Normálnost je to, co je normální. A normální je podle slovníku cizích slov "pravidelný, obvyklý, průměrný, běžný" , ale i "vzorný, přesný, základní" ... Takže kdo z nás je podle toho normální? Rozhodně bych dala přednost té první části vysvětlení. Ovšem, jak se rozhlížím kolem sebe, jak sleduji "jobovky", čtu noviny a mluvím s lidmi, tak pochybuji o správnosti slovníkové verze. Ledaže by normálním bylo podvádět, krást ( hlavně ve velkém ), nechat se zkorumpovat, podplácet, lhát, tunelovat, pořizovat si mladé milenky ( milence ), utíkat před zodpovědností, dokonce i vraždit. Pěkný přehled, že?
Z toho, co vidím a slyším je mi často na bl... pardon spíše za to, že jsem ono slovo nedopsala. Někdy ústně použiji i horší, ale litera scripta manet ( co je psáno, je dáno ), a tak jsem zvolila tuto formu.
Stále víc se odchylujeme od oné běžné normy chování a jednání. To proto, což je mnohem nebezpečnější, že se odchylujeme od běžného způsobu myšlení. Co se našim prarodičům, rodičům nebo i nám zdálo špatné a hnusné dříve, dnes vstupuje v naše povědomí jako zcela obvyklé.
Tedy hranice toho, co je normální a co už ne, se nezadržitelně posouvají ... kam až ...?

Vytváření atmosféry

1. června 2012 v 14:30 | Alena Ludvíková
Pití čaje nebo kávy - to není jen tak. Může být přímo obřadem, rituálem, který navodí atmosféru pohody, klidu, míru nebo dokonce i štěstí. Sejdeme se v kruhu rodiny či s přáteli, sedneme si ke stolu a popíjíme oblíbený nápoj. Povídáme si, řešíme problémy a čas plyne ...
Stále vzpomínám na nikdy nezapomenutelnou atmosféru domova, kterou vyvolávala kromě jiného právě vůně kávy. Vařila ji maminka. Já jsem tenkrát samozřejmě dostávala kakao, ale to nemění nic na faktu, že ta báječná atmosféra domova se linula současně s vůní nápojů a ukolébávala do příjemného snění ...
Čaj nyní snídám každé ráno. Třeba si nedám nic k němu, ale čaj ( nejlépe černý ) musím mít. Bez něj by pořádně nezačal nový den. Snídám většinou sama, ale i tak mi čaj pomáhá překlenout takový nulový čas mezi probuzením a začátkem aktivní činnosti. Zase určitý rituál, který spolehlivě nastartuje vstup do reality. Můj každodenní šálek čaje mi pomáhá vyrovnávat se s problémy ležícími ten den přede mnou a uvědomit si, že všechno se dá vyřešit ...