Červenec 2012

Genius loci

31. července 2012 v 15:33 | Alena Ludvíková
Génius je člověk neobyčejně tvůrčích schopností, mimořádně nadaný, kupříkladu Albert Einstein ... Být géniem ovšem znamená být odlišným, převyšovat druhé, zkrátka být současně osamělým mezi průměrnými lidmi.
Mě zajímá něco jiného - genius loci. Určité místo, které vysílá zvláštní vnitřní sílu, takové podivné kouzlo - zároveň děsivé a příjemné. A nemusí to být třeba ani romantický starý hrad. Znám ten pocit už od dětství. Psala jsem o jisté hře se svou kamarádkou. Chodily jsme spolu do Stromovky. Tam jedna z nás pevně zavřela oči ( nešvindlovaly jsme ), druhá ji roztočila, až ztratila pojem o směru, kterým ji potom kamarádka vedla.
Šly jsme dlouho různými cestičkami, než jsem směla otevřít oči. Obvykle jsme se dostaly na nějaké osamělé místo, kde do výše trčel téměř černý pokroucený strom z vysoké nekosené trávy a široko daleko ani človíčka. Hleděla jsem na ten osamělý strom, kolem jakési tiché matné světlo - předzvěst blížící se tmy - a celý kolorit místa evokoval onen podivný pocit současně mrazivý a povznášející - zkrátka na mne působil GENIUS LOCI ...

Jeden, dva, tři ...

20. července 2012 v 10:24 | Alena Ludvíková
Jeden, dva, tři,
my jsme bratři,
který je to mezi námi,
co se vy.... do tý jámy?
Ať je to ten nebo ten -
ty musíš jít z kola ven ...

Dětské rozpočítávadlo, ale tak trochu souvisí s mým předchozím článkem. Ta jáma už je skutečně plná a z kola ven by měli jít všichni, kteří ji naplnili. Jim se však nechce. Proč taky, když jim to vynáší miliony. To raději předhodí lidem několik obětních beránků a domnívají se ( ? ), že jim na to skočí.
Optimista je ten, kdo věří, že bude lépe. Ostatně jsme se už přesvědčili, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. Takže z toho vyplývá, že by mohlo být i lépe, ale to by skutečně mnoho lidí muselo "z kola ven"!
Mám ráda svou vlast. Mrzí mě, když vidím, co se tu v současné době děje. Nejsem z těch, kdo složí ruce do klína a mlčí. Mohu se bránit podle svých sil a schopností - a to také dělám.

Tak znovu: Jeden, dva, tři ...

Ty musíš jít z kola ven ...

18. července 2012 v 10:30 | Alena Ludvíková
Téma "Optimismus v dnešní době" je skutečně příhodné. Dovolte mi, abych se srdečně zasmála. Vyhlídky do budoucna k optimismu opravdu nesměřují. Rozhodně ne pro "obyčejné" občany našeho státu. Škrty, škrty a zase škrty, nepovedené akce stojící miliony, přidávání na odměnách bohatým, ubírání na důchodech a sociálních dávkách chudým ( takový Jánošík naruby ), zdražování potravin a léků atp. ( pokles reálných mezd ) - tohle a mnoho dalších věcí spíše navádí k zlosti, odporu, pobouření a pesimismu. Ale jak z toho ven?
Chce to radikální řešení. Ovšem jednoduché to není. A blog také nevyřeší daný problém, může pouze upozornit na to, co se kolem nás děje, povzbudit k akci. Akcí nemyslím vzít do ruky pušku a jít střílet viníky současné situace, je mnoho jiných a účinných prostředků ...
Z dětství znám hezké rozpočítávadlo:

Enyky benyky kliky bé
ábr fábr dominé
elce pelce do pekelce
trausik - VEN ...

Taky řešení. Nebo další:

Ententýky dva špalíky
čert vyletěl z elektriky
bez klobouku bos
natloukl si nos ...

Ten pohled do dětství trochu ( alespoň trošíčku ) povzbuzuje k optimismu.





Nenaplněné sny ...

14. července 2012 v 13:48 | Alena Ludvíková
Jaký je rozdíl mezi naplněným a nenaplněným snem? Ten naplněný už přestává být snem, protože se stává realitou, nenaplněný však zůstává stále snem, něčím, co očekáváme, na co se těšíme, co je často mnohem krásnější než skutečnost, Přesto se snažíme své sny uskutečnit.
Co těch snů v mém životě už bylo! Ale na ty nesplněné, hlavně z dětství, dodnes vzpomínám. Třeba na pokojíček pro panenky, o němž jsem už ve svém blogu psala. Byl vystaven ve výkladní skříni hračkářství na Letné - velký, krásný, vybavený nábytkem, zkrátka báječný. Jak jen jsem si ho přála! Ale byl drahý, věděla jsem, že maminka moc peněz nemá, tak jsem o něm doma nemluvila. Často jsem ze školy chodila kolem onoho hračkářství, i když jsem si trochu zašla, ale mohla jsem svůj sen zase vidět. Stávala jsem před výkladem a snila o tom, že pokojíček je můj, že v něm u stolečku sedí moje panenky ... Nikdy se tento dětský sen nenaplnil. Ale zůstal právě tím krásným, slovy těžko vyjádřitelným, něčím jako lehounká pavučinka upředená zlatým pavoučkem, zkrátka SNEM ...
Samozřejmě mám mnoho snů i dnes. Bez nich by přece byl lidský život chudý...

ÚDIV ...

12. července 2012 v 7:46 | Alena Ludvíková
Když přijdeme na svět, jsme tu noví. Také pro nás je všechno nové. Objevujeme svět kolem sebe a to první, s čím se setkáváme a co pociťujeme, je údiv. Ani si to neuvědomujeme, ale právě ÚDIV nad tím vším, co nás tady obklopuje, nás pohání stále kupředu, abychom poznávali víc a víc ... Tedy touha po poznání světa, toho ohromného tajemství.
Údiv nás provází celým životem, protože stále se máme čemu divit. Bohužel v současné době nás skutečně mnoho věcí dohání k údivu v tom negativním slova smyslu. Ruší se dobré, zavádí se špatné, zkorumpovaní kážou proti korupci, nepřetržitý hon za penězi připomíná klanění se zlatému teleti ... Na co se zredukoval náš život?
Chtěla bych z toho všeho někam utéct. Chtěla bych se dívat na hvězdné nebe nad námi a tak nějak vnímat ten morální kodex v nás ( podle Kanta ), ale existuje ještě něco jako mravní zásady?



Nebe, peklo, ráj ...

5. července 2012 v 10:41 | Alena Ludvíková
Nebe, peklo, ráj
kam tě duše dám
do nebíčka, do peklíčka
šupy, šupy tam ...

Na papírové skládačce ( něco na způsob papírové lodičky ) byla jedna rozvírací část černě vybarvena ( peklíčko ), další zůstaly bílé nebo modré, jak se nám chtělo. Do skládačky se vsunuly dva prsty, kterými se otvírala a zavírala, a už jsme mohly deklamovat ( holky ovšem, kluci na tohle nebyli ). Takové maličké tajemství - kam přijde naše dušička - také jsme trochu švindlovaly, ale přece jen ... Tajemství ? Tak trošku, byly jsme jen malé holčičky a kolem nás neprobádaný ohromný svět.

Má mě rád
nemá mě rád
láskou se souží
po jiné touží...

To už nám bylo maličko víc, tak asi deset let. Na papírky jsme napsaly jména různých kluků, otočily je, aby jména nebylo vidět, a promíchaly je jako karty. Psala jsem tam Jindru, Pepíčka a Mirečka, Láďu z naší ulice a ještě i jiné známé kluky. Byla jsem dokonce zvědavá, kdo mě má rád a kdo se láskou souží. Další "holčičí" tajemství, která se v různé podobě potáhnou celým životem, tajemství lásky ... Jak vzniká a jak bohužel i zaniká. Je to pouhá chemie, nebo něco víc?
Jsme obklopeni tajemstvím. Všichni nějaké máme, kdo by tvrdil opak, vědomě nebo třeba i neuvědoměle lže. Skrýváme je hluboko, nepustíme tam nikoho, máme je pouze pro sebe. A je to tak dobře.





Život je plný tajemství

2. července 2012 v 10:45 | Alena Ludvíková

Každý má své tajemství

Upravit | Komentáře | Publikovat | Smazat
Když jsem byla malá, prodávali v papírnictví naproti škole taková "psaníčka" - obálky, v nichž bylo skryto "tajemství". Byly v té době mezi námi velmi populární. Koupil sis psaníčko a nevěděl jsi, co v něm bude. Obvykle duhová kulička, prstýnek, nárameček, barevná stuha, barvička, drobná figurka, autíčko a podobné maličkosti. To nebylo tak důležité. Hlavním byl pocit očekávání, napjetí, zvědavost, co v obálce najdeme. Tajemná psaníčka bezpochyby lákala všechny menší děti. Vždy jsem prosila maminku, aby mi dala drobné na tu malou obálku skrývající TAJEMSTVÍ.
Tajemstí života postupně odhalujeme všichni. Ať už se nám líbí nebo ne, zvědavost na to, co přijde, neutuchá. Pořád na něco čekáme, stále věříme, že NĚCO přijde, že se poodhrne opona nádherného TAJEMSTVÍ, kterému se říká lidský osud. To slovo se používá spíše v negativním slova smyslu, ale nemusí to tak být. Nevíme, jak to všechno vlastně probíhá - je to pro nás zahaleno věčným tajemstvím.
Lépe v mylné naději sníti
před sebou širou temnotu
než budoucnost odhaliti
a strašlivou poznat jistotu
Jistě znáte tyto verše z Erbenovy Kytice. Jedna dívka "v hladině vodní" odhalila svůj krutý osud, druhá své štěstí.
Kdysi dávno v dětství jsem se dívala do světlíku a v kalné tekutině na dně jsem viděla něco jako Styx, řeku v podsvětí. Skrývala věčné tajemství zrovna jako zrcadlo, v jehož lesklé ploše jsem tušila odraz čehosi neznámého, tajuplného a záhadného.
Co bude dál ...?