Srpen 2012

Můj život a mé lásky

31. srpna 2012 v 12:23 | Alena Ludvíková
"Jsme jedné krve - ty a já ..., "
s Tebou
"krásný okamžik vždycky krátkým se zdá ..."
"vím, že Slunce nikdy nezapadá ..."

Můj život a mé lásky - tak by se asi měl jmenovat můj druhý blog.
Mládí a láska, to patří k sobě. Moc se mi líbí verše Ščipačeva, které jsem se za "totáče" učila v ruštině ve škole. Přeložila jsem je tenkrát ještě trochu neuměle do češtiny. Zde jsou:

Umějte si vážit lásky -
s léty si jí vážit dvojnásobně.
Láska - to nejsou vdechy na lavičce
ani procházky při luně.
Vše bude - plískanice i čerstvý sníh,
vždyť je nutné život spolu prožít.
Láska je podobná překrásné písni -
a píseň není lehké složit.

Pro mě však bylo vždycky lehčí složit tu píseň, než prožívat realitu všedních dnů. Maminka mi říkávala: "Musíš stát nohama pevně na zemi ...! Ale já jsem často a nezadržitelně unikala z té "pevné země" kamsi mezi bohémy ( v tom lepším případě ) i mezi pražskou galerku ( v tom horším případě ). O tom všem bych ráda napsala ...



Já vím, že Slunce nikdy nezapadá ...

28. srpna 2012 v 8:30 | Alena Ludvíková
"...Rudý paprsek slunce v očích ti plá ...
...krásný okamžik vždycky krátkým se zdá ...
...já vím, že slunce nikdy nezapadá ..."

A když jednou nastane černá noc a myslíme si, že SLUNCE pro nás zapadlo navždy, že svět se zatočil a hodil nás samotné do chladného vesmíru, že se snad už nikdy nevzchopíme, vzpomeneme si na krásné okamžiky, které jsme prožili, a ten rudý paprsek v našich očích zase bude plát ...

Jeden můj dávný kamarád mi tu píseň ( Rudý páv ) zpíval, evokovala ve mně zvláštní, dalo by se říct mystické pocity. Ale to už ...odnes' čas ..."

Mnoho smrtí nastalo té doby, mnoho mrazu a ledu, ale život jde dál a my s ním. Znáte ty verše: " Jde život, letí - a my rychle pospícháme s ním ... dnešek v zítřku rozplývá se v dým... " ? Mám je ve svém památníčku z dětství.
Je to tak. Stále jdeme dál ... ODKUD a KAM ?

Už ti není patnáct let ...

24. srpna 2012 v 7:24 | Alena Ludvíková
Už ti není patnáct let
a znáš i svět ...

Přesto máš, jak sám víš,
dosud v kapsách tajnou skrýš,
no a tou se vracíš do dětství ...

Moje dětství je, jak to většinou bývá, nerozlučně spjato s maminkou. Milovala mě takovou, jaká jsem byla. Pro ni zřejmě tou nejhezčí, nejchytřejší a nejnadanější holčičkou na světě. Tím nechci říct, že neviděla moje chyby, dovedla mě potrestat, ukázat na to špatné, čeho jsem se někdy dopustila, ale její bezmezná láska vždy zvítězila a dokázala odpustit i to, co už pro jiné bylo neodpustitelné.
Moje máma - dívám se na její fotografii a je mi tak divně, bolest se mísí s krásnými vzpomínkami ... bohužel už jen vzpomínkami.
Tolik mi dala, tolik pro mě udělala ... a co já? ... dívám se na fotografii do její tváře ... tolik bdělé ... DLUH CHCE SE PLATIT, NENÍ VĚŘITELE ...

Kde je moje máma?

22. srpna 2012 v 7:55 | Alena Ludvíková
Máma - kouzelné a sladké slovo, máma ve všech jazycích měkké slůvko vyjadřující nekonečnou, vše objímající lásku. Moje máma už tu dávno není, ale v mém srdci existuje stále, promlouvá ke mně, často se jí v duchu ptám, co by řekla, jak by mi mohla poradit, jestli by souhlasila s mým jednáním a chováním ...
Už jsem ve svém blogu psala o své mamince. Teplo, světlo, vůně kávy, maminčiny písničky ... atmosféra domova, kterou dokázala vytvořit jen ona, moje laskavá a milující maminka, kterou si pořád představuji takovou, jaká byla v mém dětství. Menší, trochu zaoblená postava, hnědé vlnité husté vlasy, zelené oči, světlá pleť, pěkné souměrné rty ... byla krásná moje drahá máma, přirozeně nejkrásnější pro mě. V dětství byla alfou i omegou mých dnů, první i poslední instancí. Neskonale jsem jí věřila, co kdy řekla, bylo a snad dosud je takovým nepsaným kodexem, podle něhož hodnotím své činy.
Maminko, kde jsi? Existuješ v nějakém paralelním vesmíru? Kéž bych byla schopna tomu věřit!


Barva smutku?

15. srpna 2012 v 9:06 | Alena Ludvíková
Černá je barva smutku, něčeho špatného, děsivého, tíživého - to je to první, co mě napadlo při přečtení tématu týdne. Říká se s oblibou černá noc, černá kronika, černá myšlenka, černé svědomí, černá magie ...
Ale černá může být i barvou módní, která je vhodná na večerní oblečení, působí decentně, zeštíhluje postavu, zvýrazňuje rysy tváře ...
... je mi smutno, vidím vše černě - pesimismus proniká mou myslí, černá neděle, černý pátek ... černý čin ...
Proč?
Nic není jen černé nebo bílé. Vše má rub a líc. Také se říká: Všechno zlé je pro něco dobré ( tohle mi ovšem moc jasné není, ale budiž ).
Černá bývá i krásná. Třeba černé vlasy, černé oči (ale nejsou černé, spíše temně hnědé ), zkrátka černá občas dokáže i fascinovat...

Psi v lásce nikdy nelžou ...

10. srpna 2012 v 8:10 | Alena Ludvíková
Na rozdíl od člověka psi v lásce nikdy nelžou, píše v stejnojmenné knize Jeffrey Moussaieff Masson. Také cituje Fritze von Unruh: "Pes je jediný tvor, který vás miluje víc, než vy milujete sami sebe." O psech bylo napsáno mnoho knih. Hodně z nich jsem přečetla, mám psa a nikdy bych ho neopustila. S Blekem, svým milovaným prvním pejskem, jsem byla až do jeho posledního okamžiku života a nikdy na něho nezapomenu. Každý z nás by měl přemýšlet a pečlivě zvážit, jestli je schopen mít pejska. To není jen hlazení a mazlení, chlubení se jeho vzhledem nebo přítulností, to je veliká zodpovědnost za bytost, kterou jsme k sobě připoutali. Zvíře rozhodně není věc, již odložíme, když se nám přestane hodit.
Náš Sam je nalezenec. Před osmi lety jsem se ho ujala a přijal ho i Bleček, kterému bylo tehdy už jedenáct let. První dny se ovšem pejsci rvali, ale pak si na sebe zvykli a měli se rádi. Žili tak spolu šest let ...
Někdy srovnávám lidi a psy. Kdo myslíte, že při tom srovnání vychází s více body? Stačí, když budu citovat Marka Twaina: "VEZMETE - LI DOMů HLADOVÉHO PSA A NAKRMÍTE HO, NEKOUSNE VÁS. TO JE HLAVNÍ ROZDÍL MEZI PSEM A ČLOVĚKEM."

Máme pejska a kočičku

7. srpna 2012 v 16:26 | Alena Ludvíková
Domácí mazlíčci - malý černý pejsek s bílými tlapkami, kříženec špice a jezevčíka - nebo kokra a jezevčíka, kdož ví. Nalezenec, teď je mu asi ( podle odhadu veterináře, když jsem se našeho Sama před osmi lety ujala ) jedenáct let.
A naše Sisi - také nalezená kočička - májové kotě. Chundelatá, čisťoučká, snad křížená s peršánkem.
Obě zvířátka se báječně doplňují. Když Sam začne Sisinku očichávat, otočí se a vlepí mu pohlavek, ale takový mírný, neškodný. Pejsek se nezlobí a přestane ji obtěžovat.
Ovšem oba žárlí. Přízeň pána ( paní ) se musí rozdělovat rovnoměrně. Výsadou Sisinky je sedět pánovi na klíně. Zavírá oči, blaženě se protahuje a usíná ( ? ) - pozor ...já nespím ... Samovou výhodou jsou zase procházky. Jak si začnu obouvat boty, hned vyběhne ( i když je zalezlý pod stolem nebo pod skříňkou a "tvrdě "spí ), vrtí zuřivě ocáskem a vysokým hláskem přerývaně "zpívá". A jak umí výt, když někde něco houká, třeba při zkoušení sirény. Zvedne hlavičku, čumáček do výšky a pronikavým hlasem se přidává. Po straně mě pozoruje, co tomu říkám.
Mám je ráda. Klidně se vzdávám dovolené v cizině, když není nikdo, kdo by je hlídal.

Už koníček pádí...

5. srpna 2012 v 14:42 | Alena Ludvíková
Už koníček pádí
a zůstane stát
v té zemi mládí,
kterou mám rád ...

Shodou okolností jsem se jednou, kdysi dávno, dostala do pohádkového zámečku na kouzelný koncert a následné pohoštění. Zcela náhodou jsem seděla vedle nezapomenutelného černovlasého kudrnatého muže, kterému jsem v duchu říkala báječný čert. Takový byl - štíhlý, temperamentní, mrštný, ve stálém pohybu a jeho baryton si navždy podmanil všechny, kteří ho poznali. Znala jsem ho dlouho, nevím však, jestli mě dříve vůbec vnímal. Byla jsem velmi mladá, nadšená nastalou situací, a když se na mne podíval, opětovala jsem jeho pohled a on mi řekl: "Máš krásné oči, princezno," tón jeho hlasu byl jemně škádlivý, celý svět kolem nádherný ... a

Sladké třešně zrály ...

Zalil mě pocit radosti a touhy ...

Jó, sladké třešně zrály ...

... a jak to bylo dál ?

Vesele jsem si s ním připila ...

Hovor plynul, výborné jídlo se stále doplňovalo, víno teklo proudem, já jsem vypila jen dvě deci, ke štěstí jsem víc nepotřebovala, on se smál ...

... a jak to bylo dál?

Takové schody do nebe ...

A byli jsme sami. "Tak tohle je moje komnata," ukázal rukou kolem sebe. Byla jsem jako očarovaná, naplněná očekáváním, připravena dávat i brát zrovna tak jako on. Cítili jsme se volní jako děti, kolem mizel svět ...
Naklonil se ke mně. Vzal mě za ruku a zašeptal: "Smím...?" Jediné slůvko, jemné, ale rozhodné. - Chci tě - křičelo ve mně a vířilo jako vypálené rudým písmem do vyprázdněné mysli. Nic jiného už neexistovalo.
Neřekla jsem nic, objala jsem ho kolem krku ...
Okolní svět vzplál a propadl se do hlubin rozbouřeného moře. Zaplavil mě rudý žár neskutečného kouzla, bylo mi jedno, co se stane pak ... Žila jsem TADY a TEĎ ... letěla jsem vesmírem k Slunci ...

To všechno odnes' čas ...

Je to tak dávno, že to snad ani není pravda. Třeba je to pouhý sen, mlžný opar utkaný z pavučin zjitřeného vědomí - kdož ví?
Možná, že se mi jednou podaří dát RUDÉ RůŽE na tvůj hrob. Nebudou z Texasu, ale posvěcené něčím víc, než je pouhá vzpomínka.

UŽ KONÍČEK PÁDÍ ...