Září 2012

Jedno nám to být nesmí ...

26. září 2012 v 16:02 | Alena Ludvíková
Nám je to jedno,
nám je to jedno,
my peníze nemáme.
Ten, kdo má peníze,
ten má hezkou paní
a ten, kdo je nemá, ten mu chodí za ní.
Nám je to jedno,
nám je to jedno,
my peníze nemáme.
Ten, kdo má peníze,
ten má sádla vanu
a ten, kdo je nemá, musí žráti sanu...
Tohle se zpívalo za války. Dnes by se to dalo s malými úpravami zpívat také.
Ale JEDNO nám to být nesmí !!
Počet komentářů: 1

Dovol mi zbloudit v lese ...

22. září 2012 v 10:50 | Alena Ludvíková
V srdci i na zemi, všude lze sejít z cest.
Bože, zbloudit-li mi souzeno jest,
dovol mi zbloudit v lese.
Zbloudím tam krásně a zbloudím tam rád,
zbloudím tam v mechu a kvítí,
jaro mi nebude ničeho vyčítat,
dám-li se vílami utančiti ... ( Jiří Wolker )

V dětství jsem milovala básně Jiřího Wolkra. Můj dětský romantismus se pojil s touhou po spravedlnosti, po krásném životě pro všechny lidi na Zemi. Tím mi byl Wolker velmi blízkým. Bohužel, umřel "mlád dvacet čtyři let". Ve své poezii jako by hořel tím spalujícím žárem touhy po spravedlivém společenském řádu, po tom kouzelném objetí s vílami, po osvobození od všeho zlého. I já jsem věřila, že je něco takového možné. NENÍ. BYLY TO JEN DĚTSKÉ SNY.

Nebo máte jiný názor?
Počet komentářů: 5

Jo ...a proč ne?

18. září 2012 v 14:57 | Alena Ludvíková
Luzné víly věnce vily a psi z vily na ně vyli ... věta, která je postrachem žáků škol všech stupňů. Klást si otázku, zda víly existují, je poněkud zcestné. Odpověď může znít ANO i NE. Víly, čarodějnice i všelijací skřítkové, podivné bytosti všeho druhu samozřejmě někde existují, třeba v nereálném světě našich představ nebo v přeneseném slova smyslu tady všude kolem nás.
Věřit na dobré víly je báječné, která žena někdy pro někoho nebyla tou dobrou vílou, milující a milovanou, nebo naopak zlou čarodějnicí hodnou nenávisti ...? Takových znám!
Věřím, že kdesi v dalekém nepoznaném světě, na hranici snů a skutečnosti, žijí bytosti z pohádek, které ovlivnily naše dětství a dokázaly nás povznést na vějíři slunečních paprsků až do bájných vesmírů nespoutané fantazie ...
Díky za ně!
Počet komentářů: 1

Dodatek k předchozímu článku

16. září 2012 v 10:45 | Alena Ludvíková
Už jsem napsala článek k danému tématu, ale chci ho doplnit.
Myslím, že charakterní člověk stojí vždy za svým názorem, nebojí se jej obhajovat a proklamovat. Ovšem nesmí přitom ubližovat druhým, být hrubý a urážet své protivníky. Vše se dá říct nebo napsat slušnou formou, nesouhlas a odpor lze vyjádřit třeba rezolutně, ale bez invektiv, nebo dokonce fyzického napadání. Tohle by si měli uvědomit především naši čelní představitelé, protože ti mají být příkladem pro ostatní, ne ovšem odstrašujícím!
Přidat komentář

Ohodnoťte sami sebe ...

11. září 2012 v 15:00 | Alena Ludvíková
Pravý charakter osobnosti se nejvíce projeví v zátěžové situaci. Dokud o nic nejde, může se nám určitý člověk zdát docela prima, ale běda, když dojde k rozhodování při řešení obtížného problému. Pak se teprve ukáže, jak zareaguje.
Někdo od daného problému uteče, jiný se schová za názor většiny, další se problematickou situaci snaží řešit. Samozřejmě záleží na tom jak. Mnozí při řešení uvažují egoisticky, hledí hlavně na to, co vyřešení přinese jim. Ale existují i ti, kdo jednají nesobecky, snaží se pomoct ...
Mezi které patříte vy?
Počet komentářů: 2

Prstýnek

7. září 2012 v 14:57 | Alena Ludvíková
Vzpomínám ...
Jednou, bylo to u Tebe doma, jsem se dívala na Tvé ruce. Štíhlé dlouhé prsty, tak hbité a rychlé, nyní ležely klidně v mých dlaních. Na malíčku levé ruky jsi měl široký stříbrný prsten. "Ten je hezký," řekla jsem a pohladila Tvou ruku. "Dostal jsem ho od maminky, když mi bylo asi patnáct," odpověděl jsi, prstýnek sundal a podal mi ho. Zdráhala jsem se přijmout ten dárek, ale trval jsi na tom. "Mám od maminky toho víc," usmál ses, "tak jen si ho klidně nech. Aspoň na mě nezapomeneš." Tak to tedy nikdy nezapomenu - i bez prstýnku, který mám právě na prsteníku, bych nemohla zapomenout. Pak jsi mi položil hlavu do klína a přivřel oči. Hladila jsem Tě po černých hustých vlasech a náhle ve mně vzplál ten rudý paprsek slunce. Přeskočil rázem i na Tebe - vždycky to bylo u nás vzájemné. Takové úžasné! Všechno na Tobě mě vzrušovalo. Stačilo dotknout se Tvé ruky nebo vlasů ... a známá sladká bolest pronikala celým mým tělem. Bylo to nezadržitelné a neudržitelné. Velké štěstí, že jsme cítili oba totéž...
Líbilo se mi tenkrát na Tobě všecko. Vzhled, chování, způsob milování, Tvůj nezapomenutelný hlas ...
Tak já dál "nosím po kapsách sny mládí ... ", někdy to bolí, protože jsme vzdáleni mnohem víc než "těch tisíc mil ", protože už nikdy Tě nemohu vzít za ruku, nemůžeme spolu honit taxíky po Staromáku, nemůžeme se bezstarostně smát ...
Byla jsem s Tebou šťastná, díky za ty krásné chvíle. Vždyť ... "rudý paprsek slunce v očích Ti plá ... krásný okamžik vždycky krátkým se zdá ... já vím, Slunce že nikdy nezapadá ..." ( Nezapadá ? )
Přidat komentář

Dej mi ještě deset let ...

5. září 2012 v 14:21 | Alena Ludvíková

Pro změnu verše k zamyšlení pro mladé i starší ...

Na nekonečné přímce života
je i moje krátká úsečka
od - do ... a TEČKA.

Co čekala jsem od světa
už nesplní se asi
už se naplňují časy
a pomalu zazní má poslední věta ...

Bože, dej mi ještě deset let,
než se vydám sama
na cestu do neznáma -
a jedním slovem změním svět !
Přidat komentář

A tak dál nosíš po kapsách sny mládí ...

3. září 2012 v 14:30 | Alena Ludvíková
Když jsem odmaturovala, tak jsem se mylně domnívala, že jsem zcela dospělá. Maturitas sice česky znamená zralost, rozum, ale ve skutečnosti každý člověk dozrává v jinou dobu a za jiných okolností. Někdo dříve, druhý později a s věkem to moc společného nemá. Znám mladé starce i staré lidi se srdcem mladých.
Můj strýček Boja byl takový věčně mladý, báječný chlap schopný všech vylomenin jako malý kluk. Užila jsem si s ním více psiny než s mnohými svými vrstevníky.
Není oč stát být šíleně dospělým, ba dokonce ani pouze dospělým. Dospělost věkem nemá nic společného s opravdovou dospělostí. Dospělý člověk jedná dospěle. Ale v duši si má zachovat "sny mládí", takové skryté místo, kam se vrací.
Myslím, že to krásně vyjadřují slova jedné písně:
"Už ti není patnáct let
a znáš svět ....
Přesto máš, jak sám víš,
dosud v kapsách tajnou skrýš,
no a tou se vracíš do dětství ...
A tak dál nosíš po kapsách sny mládí,
starej nůž s prošlou vstupenkou, to znám ...
A tak dál nosíš po kapsách sny mládí,
nač ten krám,
nač ten krám, nevíš sám ..."
Počet komentářů: 4