Říjen 2012

Alespoň jedno slovo ... poslední.

30. října 2012 v 17:33 | Alena Ludvíková
Tvou ctí byly písně,
mou ctí jsou slova.
Vrať se mi, hochu,
budeme hrát znova
na prknech, jež znamenají svět.
Alespoň na chvíli,
alespoň trochu...
Prosím, vrať se mi zpět!

Znáte ten pocit, když stojíte na jevišti prázdného divadla v noci po představení, cítíte pach kulis, prken, kostymů, parfémů a kdoví čeho ještě, ale hlavně specifickou vůni, kterou vydává náhle opuštěné místo, kde předtím byli lidé, místo plné dojmů, citů, touhy, místo, kde doznívají SLOVA ... a jedno slovo vždy musí být to poslední.
Můj přítel mě zavedl v noci do Semaforu. Byli jsme tam sami dva a on si přál, abych mu zahrála svou roli Manon, kterou jsem hrávala jako členka dramatického souboru naší fakulty v divadélku Na Slupi. Tam ovšem bylo přeplněné hlediště, měli jsme dobové kostymy a vhodné kulisy. Tady jsem měla jen jednoho diváka, krátkou sukni a tričko - a hlediště prázdné. Sedl si stranou na zem, namířil na mě kužel světla - a já jsem pomalu tu svou roli spustila. Nevadilo, že nemám spoluherce, obsah Nezvalovy Manon Lescaut trochu znal, zbytek jsem mu předem řekla. Pozorně mě sledoval a když přišla scéna, v níž Manon umírá, tajil dech. Manon z posledních sil tiše říká: " Pojď ke mně, já to věděla, že dodnes mohou se dít divy ... že jednou potkám anděla ... a že ten anděl bude živý ..." Slova jsou stále pomalejší a tišší ... v posledním okamžiku vztahuji ruku k DES GRIEUXovi ( hrával ho můj spolužák Mirek V.- modrooký blonďáček ), jakoby byl tím andělem ..., a tu můj milý přítel, který se rozhodně andělu nepodobal, spíše poněkud připomínal kudrnatého čerta, skočil ke mně a tak, jak se do hry vžil, mě obejmul a dojatě prosil, abych neumřela. Znehybněla jsem a zavřela oči ...
Takže mu nezbývalo, než mě probudit polibkem jako princ Šípkovou Růženku.
Ano, slova mají velkou moc.

Tvou ctí byl zpěv a hraní,
mou ctí je psaní,
Ty jsi odešel,
já jsem tu dosud,
to je náš OSUD ...
Vrabčáku ze Starého Města,
komediante života, tuláku po hvězdách,
už skončila tvoje cesta.
Ty's překročil už pomyslný práh,
ale zbyl tu ještě tvůj hlas,
který dosud neodnesi čas.
A tak ptám se znova:
Zůstanou po mně alespoň SLOVA ? ALESPOŇ JEDNO ?

A za nás oba prosím:

Lidé, nesuďte nás příliš přísně.
Soudili byste srdce, ne naše slova a písně ... !

A je vůbec něco dobře ?

23. října 2012 v 16:51 | Alena Ludvíková
Poslední dobou se mi zdá, že je špatně snad všechno. Pustím si tevizní noviny - samé jobovky. V rozhlase totéž, v denním tisku nic lepšího, počasí nepříjemné a v soukromém životě - no hrůza ! Ptám se, co s tím.
Snažím se utéct někam, kde mi bylo krásně. Ale to znamená vzdálit se od reality. Vrátit se do minulosti nebo do snů. Ovšem s tím člověk nevystačí. Žít se musí ! Snažím se o různé aktivity, navazování přátelských vztahů ( alespoň pomocí sociálních sítí ), o určitou uměleckou činnost, čtu, maluji, píšu ... ale stále mi něco chybí...

Pozdě bycha honit ...

21. října 2012 v 14:02 | Alena Ludvíková
Někdy lituji toho, že jsem řekla, co jsem neměla říct, ale častěji lituji toho, že jsem neřekla, co jsem říct měla.
Bolest nad tím, co už nemůže být řečeno, a ten, kdo třeba na má slova čekal, už je nemůže slyšet, je neutuchající.
Bolest nad tím, co mohlo být a není - a nemůže už být - je mnohem silnější, než bolest nad tím, co se stalo nezávisle na mé vůli. Člověk člověku často porozumí, až když už je definitivně pozdě.
Nemáme váhat dát to nejlepší, co v nás je, velký dar budoucnosti tomu, koho máme rádi, koho si vážíme, kdo v našem životě hraje nezapomenutelnou roli ...

PÍT ČI NEPÍT ... ?

18. října 2012 v 15:39 | Alena Ludvíková
Napadají mě slova písničky "Alkohol, to je moje milá, chartreuska a slivovice bílá, proto jsem celý namol, že miluju alkohol ..."
Já sama moc alkohol zrovna nemusím, ale neodříkám se ho, když se něco oslavuje nebo za určitých společenských událostí, ovšem jen v malé míře, protože jsem poznala, jaké to je, když je člověku děsně zle.
To už jsem psala. V šestnácti letech jsme si se spolužákem Jardou koupili čokoládový likér. Pak jsme ho spolu ve Stromovce na lavičce vypili. Celý! Ani moc nevím, co se s námi potom dělo. Šla jsem na tramvaj, Jardu jsem někde ztratila, nastoupila jsem do elektriky ( to ještě průvodčí propichovali lístky ) a zakoupený lístek jsem chtěla průvodčímu podat. Jenomže místo jednoho muže tam stáli čtyři zcela autentičtí a já zoufale vrazila lístek někam doprostřed. Že to vyšlo, asi nebylo mou zásluhou...
Doma se mi udělalo ukrutně zle ... NEZAPOMENUTELNĚ !
Jen pohled na čokoládový likér ve mně pak mnoho let vyvolával nepřekonatelný odpor.
Tedy: Pít či nepít ? To je otázka.

Mládí za totáče

16. října 2012 v 18:19 | Alena Ludvíková
Bylo to dříve trochu jiné než dnes. My holky totalitní éry jsme nelákaly kluky na vnady jakoby náhodně vypadlé z podprsenky nebo na kalhotky ukázané zdánlivě neúmyslně při tanci nebo při vylézání z auta. To dělaly jen "šlapky" a hodně "drsné" holčiny. Od nás ostatních slušnost vyžadovala nechat skryté to, co se na veřejnosti ukazovat nemá. Nebyla to prudérie, ale běžná norma chování. Co se dělo v soukromí, to samozřejmě byla jiná věc. Divoké mejdany, skupinový sex a pod. bývaly i tenkrát, ovšem nikdo se tím zrovna nechlubil, a když už, tak jen kamarádům, aby ukázal, jaký je "kabrňák". Dnes jsou toho plné noviny, hlavně bulvár. Pohlaváři se chlubí mladými milenkami, ty zase starými boháči ... podle hesla "jaký mrav, tak se bav".
Mně by se nelíbilo číst třeba v Blesku, jak jsem byla přistižena ( moje plné jméno a v závorce věk ) s oblíbeným umělcem ( jeho plné jméno a v závorce věk ) známým hercem ( plné jméno a věk ) v hotelovém pokoji na Zbraslavi v choulostivé situaci ( vše svědomitě vypsáno, eventuálně doloženo fotkami )... To bych tenkrát asi musela chodit domů kanálama a do práce bych se snad ani neodvážila. A přitom to bylo tak báječné!
Zkrátka jak by řekl náš profesor latiny: Tempora mutantur et nos mutamur in illis ( nevím, zda je to přesné, moc už jsem zapomněla ) - časy se mění a my se měníme s nimi. Ale myslím, že všelijaké ty úlety, dobrodružství, a dokonce i lásky byly nějak hezčí. Dnes se mi zdá vše jako kouzla zbavené, zprofanované. Naše "tajné komnaty" se stávají veřejným majetkem. Něco si přece musíme nechat jen pro sebe, chránit své soukromí. Poodhalit to po letech můžeme jen svým blízkým, abychom s nimi sdíleli svoje vzpomínky, a tak zase trochu cestovali časem do doby, kdy jsme si tak krásně "zadováděli"...

Dolce far niente

7. října 2012 v 11:14 | Alena Ludvíková
Nádherné sladké nicnedělání, kdo z nás by to neznal ... dolce far niente ...ale má to háček. Když neznám radost z práce, nepoznám, co je příjemný pocit a slast z odpočinku. Lenost je něco jiného než báječné chvíle toho dolce far niente. Lenost je nezdravá, ubíjející. Také se říká, že je počátkem všeho zla. Zdravý člověk nesmí podlehnout lenosti. Zkrátka musí pracovat, učit se, vytvářet nějaké hodnoty. Samozřejmě v rámci svých možností. Nejhorší jsou lidé znudění právě z toho, že se neodhodlají něco pozitivního dělat.
Už od raného dětství mě maminka učila, že musím i doma ( nejen ve škole ) něco dělat, pomáhat. Byly to maličkosti, třeba pravidelně utírat nádobí, zalít květiny, doběhnout nakoupit. Ale rozhodně to mělo smysl. Takové věci přejdou do povědomí a v dospívání nebo potom v dospělosti už pro nás není tak obtížné si zvyknout na pravidelnou pracovní činnost...
Kdysi ve škole jsme v ruské literatuře probírali tuto otázku na příkladě "zbytečného člověka". Oblomov prostě nebyl schopný něco dělat, vůbec se nedonutil k nějaké činnosti ... už to prostě nedokázal.
Samozřejmě nás nemůže bavit vždycky všechno. I v zajímavé práci jsou věci, které zrovna"nemusíme". Ale tohle musíme překonat - a vyplatí se nám to!