Listopad 2012

Nikdy nejsi sám ...

30. listopadu 2012 v 15:52 | Alena Ludvíková
Nikdy nejsi sám ... vždy je tu někdo, na koho se můžeš obrátit. Stačí se jen zamyslet, projevit někomu důvěru, zkrátka věřit, že existuje někdo, kdo ti pomůže. Bývají to rodiče, partner nebo přítel, často třeba kamarád či kamarádka, později i vlastní děti, dokonce i lékař, psycholog či psychiatr. Jen nepodlehnout depresi.
Sám se může člověk cítit i mezi spoustou lidí. Najednou se mu zdá, že tam nezapadá, že si s nikým nerozumí, že je jaksi navíc ... Ale nelze chybu hledat pouze v těch druhých. Je třeba přemýšlet, proč to tak je. Může to být špatně zvolenou společností, mizernou náladou, právě prožitým stresem ...
Opravdu nikdy nejsme sami. V neposlední řadě pomáhají knihy, filmy, hudba, internet. Nesmíme se v tom "plácat" sami. Hlavně se neizolovat, musíme jít ven mezi lidi, do přírody nebo do ulic. Samozřejmě nejlepším lékem je mít někoho rád. Když se nám zdá, že nikdo takový není, tak si ho honem vyhledejme. Není to tak těžké ...


Já jsem žila ...

20. listopadu 2012 v 10:29 | Alena Ludvíková
Co potřebujeme? Když opomenu naše materiální potřeby, tak potom už to záleží na našem žebříčku hodnot, na věku a možnostech. Někdo preferuje úspěch v zaměstnání nebo ve studiu, jiný rodinnou pohodu, další zase k životu potřebuje volně a svobodně dýchat, mnozí potřebují se za každou cenu zviditělnit, co však dost často opomíjíme, je láska - ta opravdová, která trvá, i když se ocitneme v bídě, v nemilosti, v krizi, když uděláme něco zlého nebo nepopulárního ...
Láska je nezbytnou součástí života všech tvorů. Krása a sláva pominou, mládí uteče, v zaměstnání už nás nahradí mladší, naše výkonnost pomalu klesá ... pravá láska však zůstává. Když ne, tak to byla jen chiméra.
Lásku nejen přijímáme, ale také dáváme. Co je podstatnější? Podle mého názoru je obojí nesmírně důležité, prolíná se, ale člověk, který není schopen milovat, je chudší než ten nejposlednější žebrák. Láska nás obohacuje, přináší nám inspiraci, povznáší nás, pomáhá překlenout bolestná a nešťastná údobí našeho života ...
Kdo nikdy nemiloval, nežil ...
A já? Jednou budu moct přiznat: Já jsem žila !


Ego sum, qui sum ...

18. listopadu 2012 v 11:08 | Alena Ludvíková
Kdysi v dětství jsem si kladla otázku, kdo jsem vlastně JÁ. Když jsem se podívala do zrcadla, bylo to jasné. Malá holka s tmavýma očima, pihami přes nos, s vlasy jakési neurčité barvy, hubená a s věčně rozbitými koleny. Ale tohle byl jen vnější dojem.
Zkoumala jsem, co jsem JÁ ve svém vnitřním světě. Ztrácela jsem se sama sobě kdesi v iracionálnu, tápala jsem jako bloudící v hlubokém lese bez kompasu. Vše se slévalo do podoby divné kontroversní bytosti, která je odsouzena stále jen otevírat a zavírat dveře svého nitra.
Změnilo se to v současné době? No nevím, ani moc ne. Po vnější stránce samozřejmě jsem už dávno někým jiným, ale uvnitř? Stále "nosím po kapsách sny mládí", stále tápu a hledám smysl svého života ... a pátrám po tom, kdo jsem to vlastně JÁ ...
Ego sum, qui sum ( to prý řekl Kristus ) ...

Vzpomínka na jednoho kamaráda

14. listopadu 2012 v 13:37 | Alena Ludvíková
Vzpomínám ...

Byla to vůle přírody a jejího neúprosného zákona,
že spadla už i pro Tebe poslední opona
ta poslední opona ...
slyšíš ten potlesk? Ještě zní - potlesk poslední
ten potlesk poslední ...
Nemohu vrátit čas,
ale stále slyším Tvůj hlas
a cítím žár Tvých dlaní
Tvých horkých dlaní
Odhrnu oponu, dívám se za ni
a vidím,jak z propasti minulosti
vystupují mí nejdražší hosti
ti nejdražší hosti
a mezi nimi i kluk ze Starého Města,
s nímž svedla mě osudná cesta...
Ten, co vždy vyved' mě z tísně
té nejhlubší tísně
když zpíval mi svoje písně
ty VĚČNÉ PÍSNĚ ...

Tak to bývalo ...

10. listopadu 2012 v 11:06 | Alena Ludvíková
Jsou to už tři dlouhé roky,
co v tichu nekonečna dozněly Tvé kroky,
ale v srdci mi stále zní Tvůj hlas ...
Jsou tóny, které nikdy neodnese čas.

Za minulého režimu byl každý, kdo se nějak lišil od běžné šedivé normy třeba oblečením, vzhledem, chováním nebo vystupováním exotem, chuligánem, rebelem, zkrátka člověkem soudruhy ostře sledovaným.

V té době jsme běželi ( on a já ) po "Staromáku" za taxíkem a koutkem oka jsem zahlédla jednu "kovanou soudružku" od nás, jak tam kráčí s jakýmsi mužem, který prostě "zapadal" do normy mravných soudruhů. Náhoda je blbec.
Druhý den mi povídala: ,,No soudružko, že jsi poletovala po Staroměstském náměstí v jakémsi divokém americkém tričku, v krátké sukni a s rozevlátým účesem, to bych ještě tolerovala, ale ten soudruh, co byl s tebou ... nebyl to snad TEN !? " Dobře věděla, kdo to byl, ale provokovala. Usmála jsem se: ,,Jo, byl to TEN," odpověděla jsem s důrazem na slově ten, ,,a co má být? ?" ,,A vy jste nastoupili do taxíku, že ..." pokračovala. To už mě naštvalo. ,,Nastoupili a dokonce jsme jeli na Zbraslav a tam jsme si to báječně užili !" řekla jsem a podívala se na ni. Asi se domnívala, že si z ní utahuji, nafoukla se a práskla dveřmi.
Pak jsem to měla v posudku ještě potom, když už on byl uznávaným a všemi oblíbeným interpretem. Taková byla zkrátka doba. Ale nelituji!